1. kapitola (17-23)

17. Koncentrace, která se nazývá, správným věděním, je ta, po které následuje rozumný závěr rozeznávání, blaženost a neomezené (pravé) Já.

Samádhi se dělí na dvě odrůdy. Jedna se jmenuje Sampradžňáta a druhá Asampradžňáta.  Sampradžňáta má čtyři druhy. V tomto samádhi obdržíme veškeré síly k ovládání přírody. První druh se jmenuje savitarka, když mysl hloubá o nějakém předmětu znovu a znovu a při tom se odděluje od předmětů jiných. Jsou dva druhy předmětů, o nichž můžeme takto hloubat, totiž pojmy z přírody, a Puruša. A pak zase tyto pojmy z přírody jsou dvojího druhu. Čtyřiadvacet pojmů je nerozumných a jeden je rozumný, totiž Puruša. Když onen myslitel v nás myslí na přírodní živly, když uvažuje o jejich konci, je to jeden druh savitarky. Tato slova vyžadují jakéhosi vysvětlení. Část jógického systému, o kterém mluvím, se zakládá úplně na filozofii Sánkhjů, o níž jsem vám již vyprávěl. Jak se budete pamatovat, mají pocit jáství a vůle a mysl stejnou základnu. A tato společná základna se jmenuje čitta čili látka mysli, ze které všechny vznikají. Tato látka mysli přijímá v sebe přírodní síly a promítá je jako myšlenku. Musí zde však ještě něco být, v čem se síla a látka spojují v jedno. To se jmenuje Avjaktam, totiž neprojevený stav přírody, před stvořením, do kterého na konci každého okruhu stvoření se vrací celá příroda, aby odtud zase vyšla po novém období. Ale nad tím vším je Puruša, podstata inteligence. Když bychom chtěli získat sil, nedospějeme tím nijak k osvobození. Je to světské honění se za radostmi, ale v tomto životě není radosti pravé. Všechno pachtění se po radosti je marné, je to stará, velmi stará poučka, které se však člověk učí tak těžce. Jakmile se jí naučil, vystoupí z vesmíru a stane se volným. Nabývání toho, co jmenujeme okultními silami, je posilování světa a nakonec je to zesilováním utrpení. Ale jako vědec musí Pataňdžali poukazovat na možnosti této vědy, ale nikdy nezameškává příležitosti, aby nás před těmito silami varoval. Vědění je moc. A jakmile počínáme poznávat nějakou věc, zmocňujeme se jí. Tak také když mysl počne hloubat o různých elementech, získává nad nimi moci. Tento druh meditace, ve kterém jsou předmětem zevní hrubé elementy, jmenuje se savitarka. Slovo tarka znamená otázku a slovo savitarka, s otázkou. Je to tedy jakési dotazování se elementů, aby nám pověděly svoje pravdy a aby daly svoje síly člověku, který o nich přemýšlí.  A pak zase v téže meditaci, když se namáháme pochopit elementy mimo čas a prostor a myslit na ně tak jaké jsou, jmenuje se to nirvitarka čili bez otázky. Když jde meditace o stupeň výše a vezme si za svůj cíl tanmátry (jemné látky) a jestliže na ně myslí v čase a prostoru, nazývá se to savičara, totiž meditace s rozlišováním. A když táž meditace vystoupí nad čas a prostor a hloubá o jemných elementech tak jak jsou, jmenuje se to nirvičara, totiž bez rozlišování. Následujícím krokem je když se vzdáme elementů, ať hrubých ať jemných a když objektem naší meditace se stane vnitřní orgán, myslící orgán a jakmile myslíme na svůj myslící orgán jako by byl zbaven všech činných vlastností, a rovněž i tuposti, jmenuje se to sanandam čili samádhi blažené.

V onom samádhi, ve kterém myslíme na mysl jako na objekt své meditace, než jsme dospěli k onomu stavu, který nás povznese i nad mysl, a když tento stav velice uzraje a soustředí se, když veškeré představy na hrubé nebo jemné látky zanikly a když jediným naším objektem je mysl pro sebe, když zůstane jenom stav sattva, náležející Já, ale rozlišný od ostatních objektů, nazývá se to Asmita samádhi a člověk, který toho dosáhl, dospěl k onomu stavu, který se ve Védách jmenuje „zbavený těla“. Může na sebe myslit tak jako by byl bez hrubého těla, ale musí na sebe myslit jako by měl tělo jemné. Ti, kteří v tomto stavu se ponoří do přírody, aniž dosáhli cíle, jmenují se Prakrtilajas, ale ti, kteří se nezastavili ani při jediné radosti, dospěli cíle, který je vysvobozením.

 

18. Je ještě jiné Samádhi, kterého dosáhneme vytrvalým cvičením, ve zdržení se veškeré duševní činnosti, ve kterém čitta zůstává jen v dojmech neprojevených.

To je dokonalé nadvědomí čili Asampradžňáta samádhi, onen stav, který nám dává volnost. První stav nám volnosti nedá a duše neosvobozuje. Člověk může získat všech sil a může přece ještě padnout. Není jiné záštity, dokud duše se nepovznese nad přírodu a dokud nevystoupí nad vědomou koncentraci. Je to stav, jehož dosažení je velmi obtížné, ačkoliv metody k tomu se zdají velmi snadné. Metoda, která k tomu vede, praví, že máme udržovat objekt v mysli a kdykoliv přijde nějaká myšlenka, vytlačit ji a nepřipustit žádné myšlence, aby se vetřela do mysli, takže v mysli učiníme úplnou prázdnotu. Když to můžeme skutečně učinit, dosáhneme okamžitě osvobození. Když lidé bez výcviku a bez přípravy se pokoušejí vyprázdnit svoji mysl, tu se jim pravděpodobně podaří jenom pokrýt se tamasem čili materiálem nevědomosti, který učiní mysl tupou a hloupou a to je vede k domněnce, že svoji mysl vyprázdnili.

Abychom to skutečně dovedli, nutno říci, že je to projevem největší síly a nejvyšší sebevlády. Když je dosažen stav Asampradžňáta, čili nejvyšší vědomí, stává se samádhi bez semene.

Co je tím míněno? V onom druhu soustředění, když zbývá ještě vědomí, když se mysli podařilo jenom potlačit vlny čitty a zdržovat je, jsou tam ony vlny přece ve formě sklonů a tyto sklony (nebo semene) se stanou zase vlnami, jakmile nadejde jejich doba. Ale když jste zničili veškeré ony sklony, když jste téměř zničili mysl, tu se stala ,bez semene‘, takže již není semena v mysli, ze které by znovu a znovu mohla vzrůst rostlina života, toto nepřetržité opakování se života a smrti. Můžete se otázat, jaký to asi je stav, ve kterém bychom neměli vědění? To, co nazýváme věděním, je nižším stavem než onen, který je nadvědění. Musíme mít vždycky na mysli, že extrémy jsou si velice podobné. Pomalé světelné záchvěvy jsou tma. A velmi vysoké záchvěvy světelné jsou také tma. Ale jedno je skutečnou tmou, ale druhé je doopravdy prudkým světlem — a přece jejich vzezření je stejné. Tak také nevědomost je nejnižší stav, vědění je prostřední stav a nadvědění je ještě vyšší stav. Vědění samo o sobě je něco vytvořeného, je to kombinace, ale není to skutečností.

Jaký bude výsledek neustálého cvičení v této vyšší koncentraci? Veškeré staré sklony k neklidu a k tuposti budou zničeny, jakož i sklony k dobru. Je to totéž jako s kovy, kterých používáme u zlata, abychom je vyčistili a zbavili příměsků. Když je ruda vytavena, spálí se zároveň s příměsky špína a tak tato neustálá, kontrolující síla zastaví předešlé špatné sklony a konečně také sklony dobré. Ony dobré a špatné sklony se vzájemně potlačí a tak zbude Duše ve své skvělé nádheře, nespoutaná ani dobrem ani zlem a tato duše je všudypřítomná, je všemohoucí a vševědoucí.

Právě tím, že se vzdala všech sil, stala se všemohoucí, poněvadž se vzdala celého života, vznesla se nad smrtelnost a stala se samým životem. Potom Duše bude vědět, že nemá ani zrození, ani smrti a že nepotřebuje ani nebes ani země. Bude vědět, že nikdy nepřišla a nikdy neodešla a že se jen zdánlivě pohybovala příroda a že onen pohyb se na Duši odrážel. Tvar světla se pohybuje, je vrhán a odráží se z kouzelné svítilny na stěnu a stěna si pošetile myslí, že se pohybuje světlo. A tak je s námi se všemi. Jenom čitta se neustále pohybuje a přetváří se v různé formy a my se domníváme, že těmi různými tvary jsme my. Ale veškeré tyto klamy zmizejí. Když volná Duše nařídí — nebude se modlit, ani prosit, nýbrž bude nařizovat — pak vše, co si bude přát, bude okamžitě splněno. Cokoliv bude chtít, dovede také ihned vykonat.

Podle filozofie Sánkhjů není Boha. Tato filozofie praví, že nemůže být Boha v tomto vesmíru, poněvadž kdyby byl Bůh, musil by být Duší a Duše může být jedno z dvojího — buďto spoutaná nebo volná. A jak by mohla duše, poutaná přírodou, nebo ovládaná přírodou, tvořit? Byla by otrokyní. A na druhé straně k čemu by duše, když je volná, stvořila a prováděla veškeré tyto věci? Nemá přání a tužeb a nemůže tedy mít potřeby, aby tvořila. Zadruhé praví tato filozofie, že nauka o Bohu je zbytečnou, poněvadž vše vysvětluje příroda. K jakému užitku je nějaký bůh? Ale Kapila učí, že je mnoho duší, které, ačkoliv dosáhly málem dokonalosti, přece jen nepostačují, poněvadž nemohou se dokonale vzdát všech sil. Jejich mysl se na nějakou dobu ponořuje do přírody, aby se vynořila jako její pán. Takoví jsou bohy. My všichni se máme stát takovými bohy a podle Sánkhjů je Bůh, o němž se mluví ve Védách, ve skutečnosti jednou z oněch osvobozených duší. Kromě nich není žádného věčně volného a nebesky blaženého Stvořitele vesmíru.

Na druhé straně však praví jogínové: „Ne tak, Bůh je. Je jedna Duše, oddělená od všech ostatních duší a On je věčným pánem všeho Stvoření, vždycky volný, Učitel všech Učitelů.“ Jogínové připouštějí, že existují také ony duše, o kterých říkají Sánkhjové, že se ponořily do přírody. Jsou to jogínové, kteří nedosáhli dokonalosti, a ačkoliv na nějakou dobu jsou vyloučeni z dosažení cíle, zůstávají přece vládci vesmírových částí.

 

19. Toto Samádhi, když po něm nenásleduje nejvyšší nelpění, stane se příčinou opětného zjevení se bohů a těch, kteří zmizeli v přírodě.

Bohové v indických náboženských představách zastupují jisté vysoké úřady, které jsou po řadě vykonávány různými dušemi. Avšak žádná z těchto duší není dokonalou.

 

20. Jiní obdrží (toto samádhi) vírou, energií, vzpomínkami, soustřeďováním, a poznáním skutečného.

Jsou to ti, kteří se nechtějí stát bohy, ba ani ne vůdci tvůrčích cyklů, ti dosáhnou osvobození.

 

21. Rychlého úspěchu dosáhnou ti, kteří jsou nejvýš energičtí.

22. Ti se zase různí, poněvadž prostředky jsou mírné, prostřední a nejvyšší.

23. Anebo obětováním se Íšvarovi.