Případ svobodných
Dosud jsme byli přesvědčeni, že jedinou věcí hodnou hledání v životě, je Bůh. Jedině On existuje. Vše ostatní je marnost. Toto přesvědčení se nás zmocnilo. Teď cítíme, že všechna naše síla musí být výhradně zasvěcena uskutečnění Boha. Neuspokojuje nás pouhé mluvení nebo rozumování o Něm. Toužíme poznat Ho tak hmatatelně a skutečně jako vnímáme předměty smyslů. Ale jak je to nesnadné skutečně Ho vnímat tímto způsobem. Čím více po Něm toužíme, tím dále se zdá od nás odstupovat. Kromě toho sama naše mysl je naším nepřítelem. Přesto, že vědomě toužíme jedině po Bohu, naše mysl má často tajně jiná přání, která nás rozptylují. Je to proto neustálý boj. Dále máme svá světská zaměstnání. Musíme vykonat jisté světské povinnosti. Musíme vydělávat na své živobytí, sloužit rodině a plnit jisté světské povinnosti, společenské a světské závazky. To vše nás odvrací od hlavního cíle našeho života.
Ovšem, kdybychom se mohli formálně zřeknout světa, mohli bychom se vyhnout mnohým z těchto rozptýlení. Svět hodnotí duchovnost příliš vysoko, než aby odmítl almužnu a přístřeší osobám, které se zřekly všeho pro Boha. A pak ovšem obyčejné rodinné a společenské závazky již neexistují. (To však neznamená, že se staneme sobeckými a uzavřenými potřebám lidí. Sloužíme společnosti různým a hlubším způsobem odřeknutím se světa a zasvěcením se duchovním snahám). Avšak kolik lidí může skutečně provést vzdání se světa? Rovněž skutek vzdání se není tak snadný, jak se zdá, existují různé nesnáze. Snad jsou zde rodinné zápletky, z nichž je prakticky nemožné se dostat. Snad naše mysl není dostateční připravena. Proto ti, kdo musí zůstat ve světě proti svému přesvědčení, že Bůh je jedinou věcí hodnou uskutečnění, budou muset těžce usilovat, aby následovali touhu svého srdce ve světských starostech. Pokusíme se pojednat zde o jejich postavení. Mezi nimi musíme rozeznávat dva druhy lidí – ženaté a svobodné. Jejich postavení není totožné. Především pojednáme o svobodných. Donedávná hinduistická společnost nepřála svobodným lidem, žijícím ve společnosti. Žádala od nich, aby změnili tento stav. Člověk se musí stát buď mnichem, nebo otcem rodiny. Střední cesta není žádoucí. Tento postoj hinduistické společnosti není bez oprávnění. Pohlavní pud v člověku je velmi, velmi silný. A zdraví a čistota společnosti závisí do značné míry od vhodného usměrnění tohoto pudu. Pokud člověk není podnícen duchovním ideálem, je nesmírně nesnadné, ne-li nemožné, držet na uzdě pohlavní pud. Kdo nemá duchovní sklony, učiní nejlépe, když vstoupí do manželství, jak pro dobro vlastní, tak i společnosti. Bez duchovnosti musí pohlavnost najít svůj výraz, ať tak, či onak. Je lépe dát jí normální výraz manželstvím. Nelze si představit sobečtější a ubožejší život, než když nevstoupí do manželství, aby se vyhnul domácí a společenské zodpovědnosti, a přesto si libuje ve smyslnosti. Takový život je morem společnosti a ohrožuje její čistotu. Proto hinduistická společnost se staví proti svobodným. Pokud člověk nemá duchovní ideál, musí se oženit nebo vdát. A máte-li duchovní ideál, jděte ze společnosti a žijte jako mnich. Je to pro dobro obou, vás i společnosti. Vy sám budete žít v lepším ovzduší, bez pokušení a společnost bude ve vás mít jasný a zářící příklad.
Ale poměry se změnily. Společnost již není taková jako dříve. Pro svobodné lidi s duchovním sklonem je více vyhlídek než dříve. Je daleko větší možnost vykonávat služby. Dříve většina společenských funkcí byla částí rodinných povinností. Nebylo nutno zřizovat zvláštní organizace k plnění těchto funkcí. Služba nemocným, hladovým a chudým byla částí rodinných povinností. Nyní jsou pro to zřízeny zvláštní organizace. Společnost se též rozrostla velmi do šíře, co do pracovních příležitostí. Problémy jsou složitější. Všechno se provádí na základě nějaké organizace. Otcové rodin mohou vykonat jen zlomek práce, která je nutná. Svobodní mají proto nyní nesmírnou příležitost k životu a k činnosti v rámci společnosti. Mohou sloužit lidem různým způsobem a služba může být snadno produchovněna. Skutečně služba může a má být prováděna v duchu uctívání. Tyto nové příležitosti jsou příznivé pro svobodné lidi, žijící ve společnosti.
Pro takové svobodné lidi, kteří nemají rodinné závazky, je lépe provést formální zřeknutí se světa. Ve své službě lidem mohou pokračovat i po odřeknutí. A jejich postavení bude lepší a jejich síla vzroste. Jestliže však nemohou provést takové odřeknutí, musí pečlivě hlídat obzvlášť pohlavní pud. Musí zachovávat nejpřísnější brahmačarju , to je základ všeho. Bez toho je celibát ubohostí. Dále musí zde být pravidelná duchovní praxe a potom služba. Duchovní praxe tkví v odpoutání vědomí od světa, těla a nižší mysli a soustředění na Božské. Možno to provádět jakoukoliv formou, opakováním Božího Jména, rozjímáním, nebo rozumovým usměrněním, myšlenkovým soustředěním – meditací. Ale každý den nutno vykonat nějaké určité pravidelné cvičení. Bez toho služba by byla výsměchem a postup v duchovním životě by byl pomalý. Pojednáme nyní o lidech, kteří skutečně touží po Bohu. Proto přirozeně zasvětí většinu času duchovní práci. Nechť nemají nic společného se službou nebo něčím podobným. Po vykonání svých denních světských povinností, zasvětí zbytek času duchovním cvičením. Jestliže však takto nemohou využít celého dne, měli by se ve zbývajících hodinách zaměstnávat skutky služby. Snad v dnešním stavu společnosti musí být služba částí každého člověka, ať je otec rodiny, svobodný, nebo mnich. Avšak, chceme-li neutralizovat účinek světského působení, musíme neustále provádět tzv. produchovnění v každé minutě svého bdělého stavu. Tkví v tom, že se na vše díváme, jako na Božské. To je velmi prospěšné cvičení. Nejen že zahlazuje světskost, ale velmi rychle rozvíjí duchovní vědomí.
Když se setkáme s člověkem, posuzujeme jej jen jako člověka. Nemáme však o něm nikterak jasné pojetí. Pokládáme ho za tělo? Nikoliv. Nebo snad za mysl? Nikoliv. Nebo snad za ducha? Nikoliv. Naše představa o něm je zmatená směs všech tří prvků. Nám je třeba naučit se dívat na něho jen jako na ducha. Ale to není snadný úkol. Již po věky jsme se snažili spojovat určité představy s vnímáním toho, koho nazýváme člověkem. Uvažujeme, že má jistou podobu, mysl dobrou nebo špatnou, příjemnou nebo nepříjemnou, a i za tím vším jakési neurčité něco. Podrobíme-li rozboru naše pojetí člověka, zjistíme, že toto neurčité něco je podstatou bytosti. Podoby a způsoby mysli jsou jakoby vnějšími závoji. Přesto však tyto závoje v našem pojetí převládají. Dále je zde jméno. Předpokládejme, že potkáte přítele Hariho. S tímto jménem jste si však sdružil jisté představy těla, mysli a vědomí, nazýváte toto člověkem Hari. Ale podrobte to rozboru. Když se setkáte s Harim, setkáte se jen s tělem? Zajisté nikoli, řeknete. Je-li tomu tak, proč s představou Hariho sdružujete zvláštní tělo? Víte velmi dobře, že je to hmota, že bylo kdysi malé, že vyrostlo a že se neustále mění. Mimo to je velmi, velmi omezeno. Ale o Harim si jistě nemyslíte, že je tak omezen. Proto později si pod ním představujete v podstatě duši, ducha, neomezitelného, věčného, blaženého. Není nesmyslné sdružovat tyto dvě diametrálně protikladné představy – tělo a ducha? Proto kdykoliv se setkáte s Harim, snažte se vyloučit ze své představy o něm tělo. Pokuste se zpočátku myslet na něho jako na mysl. Když se s ním stýkáte nebo mluvíte, pokuste se mít pocit, že se stýkáte s myslí, a nikoliv s tělem, jak dosud činíte.
Ale to je pouhý počátek. Mysl je rovněž obrácená navenek. Vidíte, jak vnější okolnosti mění obsah mysli Hariho, jak se mysl změnila od dětství k dospělosti a jak se mění každým okamžikem. Nekonečně mnoho je podob mysli, která z nich skutečně je Hari? Řeknete ovšem, že z těchto všech druhů mysli jsou některé trvalejší a že tyto tvoří osobnost. Myslíte však na to, že ony trvalé prvky nejsou ve skutečnosti trvalé? My hinduisté věříme v převtělování. Víme, že osobnosti se mění. Osobnost Hariho tedy není věčná. Je-li tomu tak, proč máme myslet na Hariho jako na osobu s jistými mentálními způsoby? Proč ho spojovat s myslí? Jděte dále... Čím shledáváte nyní, že skutečně je? Je duch, je Bůh Sám... Koho jste dlouho považovali za člověka, je Bohem nekonečným, věčným. Satčitananda Brahman. Toto zjištění je otřásající. Je převratné. Kdykoliv od této doby se setkáte s Harim, necítíte jej ani jako tělo, ani jako mysl, cítíte, že je věčné átman a Brahman. To je produchovnění. Je snadné o tom uvažovat, ale nesmírně nesnadné to uskutečnit. Lidské jméno a podoba sdružily se v našem vědomí s jistými duševními znaky, které jsou protikladem vědomí átmanu či Brahman. V okamžiku, kdy vnímáme lidskou podobu nebo si vzpomínáme na lidské jméno, jsou s nimi sdruženy tyto představy. Musíme popřít a zničit toto sdružování, musíme sdružovat lidské jméno a podobu s představou Božství. Je to velmi usilovný boj.
Po každé, když se mysl obrací k dřívějšímu sdružování, při pohledu na člověka, musí být donucena, aby tomu předešla a přivlastnila si nový způsob sdružování. Tato praxe musí trvat neustále, každý okamžik dne. Jak plodné jsou však její výsledky… Zpočátku se to ovšem bude zdát velmi nesnadné. Mysl odmítne jednat tak, jak si přejeme, a představy budou zmatené. Ale postupně začne praxe ukazovat výsledky. Můžeme-li vážně provádět toto cvičení, budeme po jednom roce zjišťovat velké výsledky a změny ve svém vědomí. Lidé se už nebudou jevit jako dosud. Se změnou našeho pohledu na lidi, se současně dostaví i změna ostatních bytostí a světa. Svět odhalí svůj nový obsah. Objeví se jako prodchnut Božstvím. Vědomí našeho vlastního já se také změní. Nebudeme už mít pocit, že jsme tělo a mysl, ale budeme se jevit jako něco jemnějšího a ohromného.
Je to velmi užitečná praxe. Vyžaduje silný mozek a velkou vytrvalost. Ale je nesmírně prospěšná. Když člověk, ať ve světě nebo mimo něj toto provádí, bude mít méně překážek v duchovním pokroku. Zvláště to platí o těch, kdo zůstanou ve světě. Tato praxe pomůže k neutralizování protikladů mezi světem a Bohem, usnadní ostatní duchovní cvičení a učiní život plnější a sladší.