Případ ženatých
Pojednáme zde krátce o případu ženatých. Přirozeně je nemožné se v rámci krátké kapitoly dotknout všech těch různých nesnází, které jim stojí v cestě. Přesto si však představme člověka, o němž chceme hovořit. Je ženat. Musí vykonávat různé povinnosti domácí, společenské, národní atd. Nemůže se jednoduše vyhnout některé z nich. Musí vydělávat peníze, a je známo, že na konci přímé, poctivé cesty je málo peněz. Přesto, že je obdařen tak nepříznivými podmínkami, cítí, že Bůh je jediný smysl života, že On je jedinou skutečností, jedinou útěchou. Cítí ve svém srdci nehasnoucí touhu po Bohu. Co může dělat? Co je pro něho nejpůsobivější metodou postupu?
Zmínili jsme se v předešlé kapitole, že rodinné radosti nejsou nutně duchovní. Mnoho nesmyslů bylo v dnešní době napsáno a prosloveno a poměru lásky mezi členy rodiny jako o lásce Božské. Nic na tom není pravdivého. V každém ohledu a smyslu jsou všechny tyto vztahy májá, to znamená, že všechny spoutají, zavádějí na scestí a nepřispívají k duchovní svobodě. Proto je jasně, že duchovní cesta otce rodiny není poseta růžemi. Nemůže snadno překonat půvab svých domácích citů. Ty se projeví jako velká překážka. Dají mu zapomenout na Boha. Pak je zde otázka brahmačarji – pohlavní zdrženlivosti, je absolutně nutné zachovávat zdrženlivost, má-li být duchovní pokrok. Je zbytečné podotýkat, že pro otce rodiny to není snadné. Nechť tomuto mínění není rozumět tak, že život otce rodiny není pro nikoho dobrý. To by nebylo správné. Je velmi pravděpodobné, že klášterní život by byl pro mnohé horší. Bude se jim dařit hůře, odřeknou-li se světa. Vše závisí na duchovním stavu člověka. Pokud není připraven na úplné odřeknutí, je lepší, je zdravější a zároveň prospěšnější žít ve světě. Nesmíme však zapomínat, že život otce rodiny je jen ústupem naší duchovní slabosti a že to není nejvyšší forma života, poněvadž nejvyšší duchovní vývoj tkví v úplném odřeknutí a zapomenutí všeho kromě Boha. Nutno připomenout, že nechť jsou jakékoliv naše životní podmínky, cílem je vždy Bůh a nikdy svět. Veškerá láska našeho srdce musí patřit jedině Jemu a nikomu jinému. Všechny naše síly musí být položeny k Jeho požehnaným nohám. To je cíl všech, mnichů i otců rodin.
Za tohoto stavu věcí se pojednou objeví, že postavení otce rodiny není snadné. Ale i když se v tom směru nesmíme klamat, není též důvod k zoufalství. Otec rodiny se musí pokusit o uskutečnění takové míry zdrženlivosti, jaká bude pro něho únosná. Musí upřímně usilovat, jestliže to myslí s duchovním životem vážně. Šrí Rámakrišna pravil, že když se narodily manželům dvě děti, měli by manželé žít jako bratr a sestra. Jestliže všední život obou bude zasvěcen nějakému altruistickému nebo duchovnímu ideálu, bude překonání tělesných žádostí snadnější. Je dobré mít ještě nějaký podružný ideál k podpoře duchovního ideálu, jako službu bližnímu nebo nějaký rozumový zájem. Ale nejlepší je, když oba manželé mají tutéž duchovní touhu. Ta odvede mysl od těla a místo aby si oba vzájemně překáželi, mohou si vzájemně velmi pomáhat. Ale vždy si musí zvyknout spát v oddělených místnostech nebo aspoň v oddělených postelích, je to zdravá a prospěšná praxe.
Šrí Rámakršna často radil otcům rodin jinou praxi – odebrat se občas do samoty. Nelze docenit velikost prospěchu z toho vyplývajího. Od svého zrození žijeme v ovzduší světskosti. Zapomněli jsme, že existuje vyšší ovzduší svobody a duchovního povznesení. Duchovní velikost není ničím, jestliže nesleduje osamělou stopu. Mysl však odmítá namáhat se v nějakých původních dobrodružstvích. Má ráda opakování, přeje si pohybovat se starým obvyklým způsobem, to je snadnější. Ale to vracení se a zkoumání nových obzorů se usnadňuje a umožňuje, když vyjdeme občas ze světského ovzduší. Můžeme pak získat smysl pro nové cesty. Můžeme pozorovat mysl a její vrtochy. Můžeme poznat, jaká pouta nás váží ke světu. Můžeme pocítit základní tendence naší bytosti a nad to pociťovat v nejhlubším nitru povznášející dotek ducha.
Takový odchod do ústraní musí být proveden v povznášejícím duchu, a nikoliv ve sváteční náladě1. Je možné, že prvé období našeho odchodu bude krátké. Málo z nás ví, jakou zkouškou je ticho a samota. Jsme zvyklí na povrch života, na jeho shon a rozptýlení. Máme pocit dušení, když jsme příliš dlouho sami. Mějme tedy zpočátku krátká období osamění po dobu jednoho až dvou dní. Později se tato období mohou prodlužovat. Praktickou nesnází je, že osamělá místa nejsou vždy blízko. Velká luka pomáhají rovněž k pozorování modrého nebe nebo moře. Je prospěšné ztrácet se ve hvězdném nebi, možná že najdeme osamělý kout v našem domě a strávíme tam nějaký čas každý den. Je třeba izolovat se od světa.
Dalším požadavkem zdůrazňovaným Šrí Rámakršnou je společnost horlivých přívrženců duchovního života a sádhuů. To je nesmírně působivé, protože to přináší do našeho domova skutečnost Boží a duchovní život. Duchovní lidé jsou Božími svědky. Skrze ně projevuje se Sám Bůh. Skrze ně stýkáme se se Samým Bohem. A je doslova pravdivé, že i okamžik strávený ve společnosti pravého duchovního člověka působí na celý život. Bohužel takových lidí není mnoho. Můžeme číst Písmo a životy světců, protože jsou též podivuhodně působivé. Můžeme též navštěvovat chrámy a svatá místa. Ale duchovní žák nesmí navštěvovat taková místa v duchu reformátora společnosti, společenská reforma je dobrá, ale naším úkolem v tomto případě je něco jiného – odlišného. Jeden navštíví chrám a vrací se naplněn duchovním povznesením. Jiný pozoruje nečistotu okolí chrámu a vrací se znechucen nebo alespoň naplněn touhou zjednat nápravu. Kdo z těchto dvou získal víc?
Ovšem otec rodiny – duchovní žák, by měl pravidelně provádět duchovní sádhanu. Musí vyhledat Gurua a přijmout od Něho učení. A tomuto cvičení musí zasvětit co možná nejvíce času. Je však jasné, že větší část jeho času pohltí neduchovní záležitosti, a to je velká ztráta, pokud zde není nějaké vyrovnání. Ale může se mu ho dostat prováděním karma jógy a též prováděním produchovnění, o němž jsme se obšírně zmínili v poslední kapitole.
Velkou předností otce rodiny je, že již cítí velkou touhu po Bohu, ale shledává, že svět rozptyluje jeho pozornost. Jeho neustálým úsilím ovšem bude, vyloučit tento rušivý element a k tomuto účelu by měl použít jakéhokoliv účinného prostředku. Nechť se upřímně modlí k Bohu, aby celá mysl a všechna síla byla zaměřena k Němu, aby mohl Ho vnímat a jedině Jeho. Tato upřímná horlivost a upřímná modlitba otevře mu nové příležitosti. Nechť však je velmi bedlivý, aby nebyl sveden ke kompromisům.
Mimochodem podotýkám, že Šrí Rámakrišna zpravidla radil všem otcům rodin, aby se vůči rodině vystříhali hlubšího citového připoutání, aby milovali všechny členy a vážně jim sloužili při stálém vědomí, že jsou Boží a ne jejich. Jako opatrovnice slouží všem dětem svého pána jako vlastním a miluje je stejně jako vlastní, ale ví v nejhlubším nitru svého srdce, že ve skutečnosti jí nepatří a že může být kdykoli propuštěna.
-----------
1 Přeložil bych to spíše, že „odchod do samoty má provázet zbožné rozpoložení a nikoli pocit dovolené“. JH