V této kapitole pojednáme krátce o cvičení pránájámy. Je často vyslovována domněnka, že pránájáma je účinným prostředkem k dosažení vyšších stavů vědomí a že nejen připravuje toto vědomí pro vážnou duchovní praxi, ale též snadno vede žáka do nadpozemských stavů. V této domněnce je nepochybně stejně velká dávka pravdy, jako i domněnek vyslovených v předešlé kapitole. Často jsou však zanedbávány jisté základní podmínky úspěchu cvičení pránájámy. Pránájáma má kolem sebe tajemnou svatozář. Zdá se být tak snadnou. A výsledky, o nichž se tvrdí, že je jejich původcem, jsou skutečně tak neodolatelné. Prostý člověk je snadno oklamán myšlenkou na úspěch. Nesmíme zapomínat, že posuzujeme případ obyčejného člověka bez očištěné mysli a důkladné vairágja (mravního zdokonalení). Pránájáma a podobná jiná jógická cvičení fascinují hrozným způsobem jistý druh lidí na západě a též mnozí Indové se stávají  jejich snadnou kořistí. Toužíme po stále více silách. A kdo by nevěděl, že jóga přináší nesmírné nadlidské síly? Tak začneme s cvičením a výsledky jsou v mnohém případě osudné.

Nebudeme zde popisovat různé druhy cvičení, zajímá nás zde pouze to, jak nám mohou pomoci v přípravě k vážnému duchovnímu životu. Jaký je vztah mezi tělem a myslí? Kdo vládne? Mysl nad tělem nebo tělo nad myslí? Uvádí se mnoho různých výkladů. Ale hinduisté věří, že mysl předchází tělo, utváří a řídí je a nikoli naopak. Jaká je mysl, takové je tělo. Vásany a samskáry  jsou tvůrčími silami při výstavbě těla. Zlá myšlenka dává člověku zlé vzezření, čistá myšlenka mu dává andělskou krásu. To je běžná zkušenost. Nelze však popřít, že též tělo ovlivňuje a mění mysl. Potrava, okolí, klima, nemoc, to vše má vliv na mysl. Pouhé vnější vlivy však se nemohou příliš dotýkat mysli. Tělo a vnější objekty uzpůsobují mysl jen do jisté míry. Mimo jejich působnost převládá mysl - vnitřní samskáry. Je jisté, že určitá část mysli je na stejné úrovni jako tělo. Je nesmírně těžké, ne-li nemožné vysvětlit, jak tělo a mysl na sebe vzájemně působí. Cítíme však, že jistá část mysli je v úzkém vztahu a na stejné úrovni s tělem, a že když způsobíme příslušné změny v těle, změní se rovněž mysl žádaným směrem. Z toho vychází cvičení pránájámy – řízení dechu.

Nuže bylo zjištěno, že fyzickým průvodcem čistého a duchovního myšlení je rytmické dýchání a někdy i jeho úplné zastavení – ustání. Jestliže tedy dovedeme rytmicky dýchat a řídit dech, můžeme v mysli vytvořit jemné a duchovní myšlenky a případně uskutečnit vysoké psychické stavy. To se zdá být přímým pochodem. Proces však se neuskutečňuje tak nevinně  a mechanicky. Mysl se bouří. Odmítá, aby byla vedena dechovými cviky. Mozek a nervový systém zaujímají velmi důležité postavení ve fungování života a mysli. Zmínili jsme se o hinduistickém přesvědčení, že mysl utváří tělo. Mozek a nervový systém možno nazvat hlavními a nejdůležitějšími fyzickými představiteli mysli. Naše převládající mentální rysy a tendence - samskáry, dávají nejen zvláštní tvar hrubším částem těla, ale i nervům a mozku. Nervy a mozek mají schopnost nést snadno a dokonale jen ideje a city, které jsou mysli přirozené. Nemohou snadno být nositeli nepřirozených a nadpřirozených citů a poznatků. Když je k tomu donutíme, sna, po nějaký čas budou poslouchat, ale nakonec se úplně zhroutí a následky jak fyzické tak mentální budou hrozné. Náš duševní život závisí velmi na správné funkci nervů a mozku. Všichni víme, co se stane, když člověku praskne nepatrná vlásečnice v mozku. Nepokládáme však nervy za tak důležité, jak ve skutečnosti jsou. Všechny správné vjemy a poznatky, všechny pocity radosti a smutku a jiné city v nejrůznějších odstínech, každý pocit síly a naplnění, naděje, nadšení, smysluplnosti, vše co tvoří základy zdravého života, je hlavně podmíněno zdravými a silnými nervy. Když nervy jsou poškozené a nemocné nebo přepjaté, život se stává ubohým. Zdá se být šedý, bez radosti a cíle. Zdá se, že se život zastavil a smrt se zdá být jediné východisko. To platí nejen o tak zvaném normálním světském životě, ale ještě ve větší míře o životě duchovním. V duchovním životě setkáváme se s jemnými vjemy, myšlenkami, pohnutkami, popudy a city. Nesmírně jemné a nesčetné jsou jejich formy. A není to hladká záležitost. Některé musíme pečlivě vyhlazovat, jiné přetvářet a podporovat. K tomu všemu je třeba velmi silných a zdravých nervů a mozku. Jestliže je poškozujeme jakýmkoliv způsobem - třeba ve jménu náboženství, způsobíme si nesmírnou škodu.

Nerozumně prováděná pránájáma dává všechny předpoklady pro zničení nervové soustavy a mozku. Jak jsem se zmínil, že donutíme-li nervy a mozek k realizaci myšlenek a citů, které jsou pro ně nezvyklé, dochází případně k zhroucení. Když řídíme dech tak, aby plynul rytmicky, nebo když ho úplně zadržíme, způsobíme vznik nezvyklých, jemných myšlenek ve vědomí. (Již jsme se zmínili o úzkém vztahu mezi dechem a myšlením). Tyto myšlenky nejsou vždy čisté a vznešené. Jsou v nás skryty mnohé špatné sklony. Zpravidla nepřicházejí do našeho zorného pole, přesto však existují v podvědomí. Jsou-li donuceny vystoupit do vědomí, tropí v mysli povyk a my, při slabém sebeovládání, je sotva můžeme zvládnout. Svým žhavým dechem prochází nervy a mozkem a pustoší je a výsledkem je často sexuální degenerace. Jemné, dobré myšlenky rovněž stejným způsobem porušují mozek a nervy. Neboť mozek a nervy byly neustále zvyklé na hrubé vjemy. Intenzita a síla jemných, myšlenek jsou pro ně příliš velkým břemenem, než aby je mohly snést. Tak důsledky pránájámy v obojím směru jsou zničující. Nestačí uvolnit jemné myšlení. Nesmíme zapomínat, že probudí-Ii v nás pránájáma bohy, vzbudí též ďábly a obojí – bohové a ďáblové – náhle probuzení, jsou nám škodlivi.

Je tím snad míněno, že pránájáma by neměla nikdy nikým být prováděna? Nikoli... Pránájáma může být s prospěchem cvičena jen tehdy, když jsme postavili pevné mravní základy, když jsme oprostili své vědomí od nízkých tužeb a popudů, když vysoká mravnost se stala naší běžnou životní úrovní, když jsme si navykli na jemné vnímání i jemné city, a když nervy a mozek si zvykly snášet jemné myšlení a city. To znamená, že nejdříve musíme slézt strmou cestu, než pránájáma nám může být prospěšná.

Bylo již často opakováno v našich knihách, že pránájáma by neměla být prováděna, leč pod vedením zkušeného učitele. Neměla by být vážně prováděna nikým, kdo nedodržuje brahmačarju – mravní zdrženlivost. Znamená příliš velké zatížení pro mozek a nervy slabé osoby, která se pohlavně nezdržuje. V mladých letech, kdy jsme pohlavně čisti a mravně zaníceni, můžeme mít prospěch z umírněného cvičení pránájámy, neboť tehdy je mysl ještě neutvářena, žádosti nevyrostly do takové síly, jako v dospělosti a nervy s mozkem jsou svěží a zdravé. Mírné cvičení pak bude mít blahodárný účinek.

Z toho, co bylo řečeno, plyne jasně, že pránájáma v nejlepším případě může být jen podružným pomocníkem světských lidí při dosahování té kondice mysli, která je základním předpokladem skutečného duchovního života.