Z toho, co bylo dosud řečeno o nezbytnosti vědění, umění, práce atd., při přípravě duchovního života, mohl by někdo být veden k domněnce, že jsou nezbytnou součásti duchovnosti. Tento závěr je však nesprávný. Někteří lidé, zvláště ti, kteří byli ovlivněni anglickou protestantskou kulturou, se domnívají, že duchovnost je harmonickým rozvinutím hlavy, srdce a rukou. Praví, že náboženský ideál, který vylučuje nebo nezdůrazňuje rozvinutí rozumu a ochoty k činnosti, je v nejlepším případě nedokonalý, a že pouhá kultura srdce je málo prospěšná a nenormální. Je možné, že předešlé kapitoly budí zdání, jakoby zastávaly takový názor. Taková domněnka by však byla mylná.

Toto harmonické pojetí budí pozornost mnohých. Zdá se být tak přirozené. Ale duchovní život je pravým opakem toho, co se zdá být přirozené. Zvyk a zkušenost nesčetných životů nás naučili posuzovat jako přirozené to, co ve skutečnosti je nepřirozené. Žádné náboženství nikdy netvrdilo, že je lidská duše hmotná nebo konečná.

Rovněž rozum stanoví zásadu, že nehmotné a nekonečné nelze nijak definovat, že je nad jakýmkoliv omezením či potřebou, a že cesty nekonečného nemohou být totožné s cestami konečného. Jsme však přesto tak pošetilí a zmatení, že za částí našeho pojetí dokonalosti považujeme často věci omezené a nedokonalé. Odporujeme popření své přítomné přirozenosti. Velebíme svou nedokonalost a nazýváme ji dokonalostí.

Myšlenka harmonického pojetí hlavy, srdce a rukou, je příkladem takového klamu. Ve stupních našeho duchovního vývoje je nepochybně místo, kde tato harmonie je prospěšná a má být prováděna. Bylo by však škodlivé považovat ji za cenný cíl. Uvažujme o intelektualismu. Šrí Rámakrišna pravil: V hinduistickém almanachu je zmínka, že v určitý den v roce naprší 20 adá (jednotka prostorové míry) dešťové vody. Přesto však se vám nepodaří vymačkat z almanachu ani jedinou kapku vody. Tento výrok Mistra jde až na kořen věci. Mapa země není touto zemí. Když filosofujeme o Bohu, nevnímáme skutečně Boha. Pojetí Boha není Bůh Sám. Toto rozlišení musíme mít jasně v patrnosti. Musíme pamatovat na to, že rozum neb intelekt se zabývá systematickým zpracováním známých věcí, nikoli jejich vnímáním. Ale věc je nutno nejdříve vnímat. To je podstatné. Zachycujeme vnější věci prostřednictvím bezprostředního smyslového vnímání a mentální objekt mentálním vnímáním, a potom systematicky řadíme tyto vjemy, což je nepřímý postup. Podobně musíme vnímat duchovní věci duchovním bezprostředním vnímáním - pozorováním. To je náboženství. To je duchovnost. Tak intelektualismus a duchovní vnímání nemohou být totožné, naopak jsou naprosto rozdílné. Všichni jsme již slyšeli, jak sir J. B.. Bose dokázal, že rostliny mají život a pocitovou vnímavost. Jeho pokusy nám učinily srozumitelným, že rostliny cítí stejně jako my. Dosud však nejsme schopni vnímat tuto jejich citlivost. Aby tomu tak bylo, museli bychom pozdvihnout vědomí na vyšší a jemnější úroveň. Museli bychom získat nadvědomé vnímání. Jinak skutečnost, že rostliny žijí, zůstane nám v nejlepším případě navždy jen rozumovým přesvědčením. K získání takového přesvědčení stačí, dovedeme-li zacházet s několika málo přístroji. Abychom však vnímali život rostlin, abychom cítili, že rostliny mají radost a žal - utrpení, museli bychom získat nový druh vnímání. V tom spočívá základní rozdíl mezi rozumovým a duchovním pochopením.

Abychom se stali duchovními, je podstatné rozvinout novou schopnost vnímání, kdy dojdeme k poznání, že vesmír není hmotný, ani mentální, ale duchovní. Rozum není touto schopností. Proto rozum nám duchovně nepomáhá. Proto vidíme, že geniové rozumu jsou někdy duchovně dětmi. Rozum je uspokojen zjevem věcí. Duchovnost proniká pod zevní povrch věcí a dosáhne jádra věci, které je božské. Bylo řečeno, že základním rozdílem mezi rozumem a náboženstvím je okolnost, že rozum se zabývá pojetím věcí a náboženství jejich vnímáním. Ale toto vnímání se neomezuje na vnější vzezření, ale zasahuje skutečnou podstatu, která je vždy božská. To tedy je jiný velký rozdíl mezi rozumem a duchovností.

A třetí odlišnost spočívá v různosti osobního postoje vůči Skutečnosti, jak je poznáváme rozumem a náboženstvím. Rozum proměňuje živoucí věc v pouhou myšlenku, náboženství však i myšlenku činí živou věcí. Bůh pro rozum je pojmem, pro náboženství je Duší lidské duše. V náboženství se snažíme realizovat Skutečnost, která naší nynější skutečnosti se jeví jako polohmotný, položivoucí vesmír, jako Věčnou Osobu s nekonečným Vědomím. To odlišuje náboženství podstatně od intelektualismu.

Jestliže duchovnost je tak odlišná od intelektualismu, proč jsme doporučovali získání vědění  jako přípravu duchovního života? Důvod je zřejmý. Užitečnost vědění je více méně negativní povahy. Je nám třeba vědění, nikoliv pro nějaký pozitivní zisk, ale abychom se zbavili hrubé stránky naší přirozenosti, abychom dosáhli takového stavu zjemnění, že budeme moci užitečně a účinně převzít pěstování duchovního života. Když jsme se dostatečně zjemnili, když věděním, aktivitou, kulturou, estetikou, mravní a sociální službou jsme docílili toho, že jsme se odvrátili od smyslových, radostí, nastoupila touha po duchovních skutečnostech a hledání Jednoho v mnohém.

Pak nastal čas k nastoupení nové cesty, ostře obrátit a vzdát se svého obvyklého náhledu na život a věci a rozvinout stránku duchovní. Ve skutečnosti tedy již naše mysl nevědomě otevřela nové cesty. Nové perspektivy se pomalu samy objevily. Musíme nyní opustit úplně starou cestu a prohloubit novou. Musíme nyní úplně zapomenout na svět. Není nám již třeba učit se z knih nebo pěstovat rozumovou gymnastiku. Nepotřebujeme již tzv. sociální služby, mravní idealismus a estetiku. Nyní směřujeme k poznání Boha, k hlubokému okoušení Jeho lásky, abychom se v Něm navždy ztratili a k tomuto cíli vyhladili ze svého vědomí všechny city kromě vědomí Boha. K čemu je nám třeba hlavy a rukou? Srdce je Božím chrámem. Je při spojení milenců místo pro filosofii? Abychom mohli milovat člověka, požadujeme snad znalost fyziologie, anatomie a biologie?

Jen kusý názor hledí na hlavu a ruce jako na nezbytné spojence srdce při realizaci pravé duchovnosti. K čemu je velké vědění při uskutečnění Jednoho? Zde již není místa pro mnoho vědění. Jen v projeveném světě je užitečná znalost projeveného. Kde však neexistuje mnohotvárný svět, tam není třeba tak zvané vědění. Takové vědění nám ani v nejmenším nepomůže získat duchovní uskutečnění. A práce? Práce je možná jedině v našich přítomných podmínkách bytí a vědění. Tyto podmínky jsou však založeny na naší duchovní nevědomosti a musí být překonány.

Ovšem mluvíme zde o samém vyvrcholení. V předchozích stadiích nemůžeme vůbec existovat bez činnosti hlavy a rukou, skutečně je tato činnost blahodárná a nutná, jak uvidíme později. Pokoušíme se zde o naznačení pravého stavu, o jehož dosažení usilujeme a pravé hodnoty intelektualismu apod. Přesto dlouhou dobu budeme muset hrát dvojí hru, a přestože víme, že toto počínání nakonec bude bezcenné, musíme ho užít pro uskutečnění vyššího duchovního poznání. Proto nesmíme věci chápat tak, že jakmile jsme dosáhli stavu zjemnění, kdy se můžeme vážné zabývat duchovní cestou, můžeme opustit pěstování rozumu a stát se důvěřivými blázny. Někteří lidé se stávají blázny ve jménu náboženství. Protože se praví, že Boha nelze uskutečnit rozumem, nerozvážně učiní závěr, že náboženské věci nenají co činit s rozumem a že stanou-li se důvěřivými blázny, učiní první krok k duchovnímu pokroku. Náboženství však není nic takového. Jednou provždy musíme jasně pochopit, že třebaže duchovního cíle nelze dosáhnout rozumem nebo rozumařením, ale jen rozvinutím jasného duchovního nazírání, cesty a závěry náboženství nejsou nikdy nerozumné. Když ve jménu náboženství jsou nám předváděny věci nerozumné a pošetilé, můžeme je bez obav odhodit jako nesmysly. Ovšem nežli tak učiníme, musíme věci klidně a zrale uvážit.

V každém případě dosud není čas, abychom mohli postrádat intelekt. Nastane tehdy, až budeme mít překypující lásku k Bohu nebo aspoň už budeme pevni ve znalosti ideálu, jehož se snažíme dosáhnout s jeho přednostmi a nedostatky s jeho cestami a prostředky. Neboť dokud není nezlomného přesvědčení o ideálu, není možno vážně a nerušeně uskutečňovat duchovní život. Stále nás ruší vzájemně si odporující ideje, dnes okultismus, zítra teosofie, třetí den jiný ismus a budeme se zmítat jako vějička v bouři. Nejen rozpory různých náboženských hledisek a filozofií, ale též světské ideály jsou rušivé. V dnešní době je tak člověk úzce spojen s hnutími sociálními, hospodářskými, politickými, kulturními, národními i mezinárodními, že pokud jeho náboženské ideály nejsou s nimi v souladu, tyto zájmy zpravidla poruší i běh jeho duchovního života. Proto je nutně třeba, aby člověk úplně rozumově pochopil vlastní duchovní ideál ve všech podrobnostech a v plném rozsahu.

Vidíme tak tři různá zhodnocení intelektualismu. V prvním stadiu je pěstování rozumu skutečně blahodárné, jelikož vede ke zjemnění mysli. V druhém období cítíme, že nevede k vlastnímu duchovnímu poznávání, jez musíme získat naprosto odlišným způsobem vnímání, duchovním nazíráním, neboli jógašakti. Přestože vidíme bezcennost intelektualismu ze stanoviska konečného cíle duchovního života, pěstujeme jej ještě, dokud nás nepohltí překypující láska k Bohu, abychom se úplně přesvědčili o pravdivosti a hodnotě našeho zvoleného duchovního ideálu, aby nenastal rozpor v dalším období. Ve třetím období došlo k úplnému soustředění vědomí. Toužíme jedině po uskutečnění Boha a Jeho lásce a zapomeneme na vše ostatní.

Pokračování