U tohoto bodu bude užitečné, když pojednáme o nutnosti zřeknutí se světa. Mnozí bojují proti tomu, bojíce se odříkání. Jsou vznášeny různé vývody k prokázání užitečnosti, ba i škodlivosti odříkání. V předchozí kapitole jsme dokázali, že základní námitky proti celibátu jsou nejvýše hloupé a nesmyslné. Celibát je pravým základem duchovní síly. Bez něho není možný velký postup v duchovním životě. A bez odřeknutí je pravý celibát téměř neuskutečnitelný.

Je zřeknutí se světa nutné pro postup v duchovním životě? Všechna náboženství a ryzí duchovní učitelé se shodují v tom, že bez našeho zřeknutí je nemožné dosahovat uskutečnění Boha nebo Božské Lásky. Všichni kladou důraz na tento bod. Občas je ovšem slyšet o křížových výpravách proti zřeknutí se světa, podnikaných některými z moderních učitelů, který jsou bez výjimky pseudo-sensualisty. Snad v jiném ohledu jsou velkými lidmi, ale máme ve zvyku posuzovat velkého člověka jako vynikajícího v každém ohledu. Jedná-li se o velkého básníka, ihned ho pasujeme na světce. Jde-li o velkého vědce, ihned ho považujeme za rišiho. A nechť říká cokoliv o čemkoli, přijímáme to jako evangelium. Zapomínáme, že člověk může být velký v mnohém ohledu, a přesto může být skutečně dítětem, vzhledem k náboženství. Náboženství není spřádání myšlenek. Je to vytrvalá praxe a uskutečňování. Někteří modernisté vydávají se za učitele, podceňují zřeknutí se světa, protože jsou ještě ve spárech žádosti. Ale všichni praví učitelé v minulosti i přítomnosti se shodují v tom, že je třeba se alespoň zřeknout vnitřně. Ti všichni se shodují, že poznání ne-já, neboli projeveného světa a připoutání k němu jsou pravými protiklady Božského poznání a Božské Lásky, Svět a Bůh nemůže být na jedné úrovni, ani jedno nevede k druhému. Musíme se vzdát veškerého vědomí světských věcí a touhy po nich, abychom poznali Boha a dosáhli Ho. Dokud máme i to nejmenší přání po něčem jiném než po Bohu, nemůžeme Ho dosáhnout.

Naše přání nás často svádějí na scestí. Nikdy se nejeví ve své pravé podobě. Někdy přijímají roucho svatosti a vedou nás k domněnce, že jsou duchovní. Je mnoho jemných žádostí v naší mysli, které nyní neznáme. Když vyhladíme i přítomné hrubé žádosti, vynoří se jemné. Ty mohou poznat jedině sádhakové, kteří se zřekli předmětů hrubé žádosti. Jsou dva největší a nejdůležitější nepřátelé duchovnosti: káma – pohlavní žádost a kančana - zlato. Tyto vášně berou na sebe různou podobu. Pohnutky myšlenek a činů by měly být vždy podrobeny zkoumání. I touha po službě, zdánlivě tak vznešená, může být někdy jen zahalenou podobou žádosti a hladu po přivlastnění si něčeho. Musíme tedy být ve střehu v každém okamžiku svého života.

Mimo tato nebezpečí klamu, existuje ještě nebezpečí z falešné filozofie. Moderní věk je převážně materialistický. Materialismus má též své jemnější formy. Některý materialismus je upřímný a otevřený. Tvrdí, že neexistuje Bůh ani duše, ani onen svět, že člověk je pouze tělo. Proto je jeho heslem jíst, pít a radovat se. Tento druh materialismu již však příliš nepůsobí na lidi. Je však také jemný materialismus, který tvrdí, že Bůh sám nedostačuje a že vedle něho musí být postaven vesmír. Znát pouze Boha, podle přívrženců této víry je nedokonalostí, dokonalostí je znát vesmír zároveň s Bohem. A vyzdvihují mnohé důmyslné důvody pro své tvrzení. Když rozum a učení jiných velkých mistrů je nepodporuje, obviní je bez váhání z nevědomosti. Známe lidi, kteří berou v pochybnost i vědění velkého Šankary. Praví, že na jisté úrovni vědění a rozum nemá převážnou platnost. Stávají se tam věci, které nelze hodnotit rozumem. Zde existuje vedle sebe Já a ne-já, Bůh a svět jsou vzájemně spojeni a toto je stav nejvyšší. Toto zjištění je velmi klamné. Je sice pravda, že Bůh je mimo oblast rozumu a že nemůžeme dosáhnouti Jeho úrovně rozumem. Z toho však přesto neplyne, že poměry na této úrovni odporují rozumu. Svámí Vivékánanda jasně vyjádřil, že ač nadvědomého stavu nelze dosáhnout rozumem, není přesto proti rozumu. Všichni velcí učitelé zastávali toto hledisko.

Snadno objevíme omyly v této filosofické škole. Všichni uznávají, že mysl je omezená a že Brahman je mimo mysl. Pokud trvá mysl – poznání Brahmana je vyloučeno. Musíme jít za ně. Může být svět tam, kde není mysl? Bez mysli nemůže svět existovat, protože jeho existence není nezávislá. Jeho existence závisí od poznavatele. Pseudomaterialista snad řekne: „To se nemůže zdát pravdivé ze stanoviska logiky. Proto vaše námitky nejsou na místě. Můžeme poznat Brahmana a svět v tomtéž okamžiku. Jestliže však skutečnost je mimo logiku, naše mysl a vědění nejsou. A jsme to konec konců my, kteří máme poznat Boha. Nemůžeme pomíjet svou vlastní přirozenost. A poslední hranicí naší přirozenosti je, že nemůže být postavena na tomto nelogickém základě. Jedině v dokonalém rozumu je její rovnováha a nemůže zároveň zahrnovat protikladné principy, není pro ni klidu, dokud nedosáhla nezlomné jednoty. Tato zkušenost byla opětovně potvrzena zkušeností sádhaků a siddhů.

Co je duchovno? Je to úplné ustání vritti - změn mysli. Vesmír vyjádřeno subjektivně je jen seskupením takových vritti. Duchovní pokrok tkví v omezení počtu těchto vritti až zůstane ve vědomí jedině vritti směřující k Bohu. Tohoto stavu dosáhneme soustředěním a rozjímáním. Vritti vylučujeme jednu po druhé. Soustředíme se na jediný předmět rozjímání. Ostatní vritti postupně odumírají a zůstává jedině Boží vritti. To však přesto není vyvrcholení. Musíme jít ještě o krok dál. Poslední vritti musí být rovněž zničena. Když se tak stalo, zůstane jedině Brahman. Mysl umírá. Co zbude, nemůže nikdo říci.  Upanišada praví, že slova se vrací, aniž by ho dosáhla. Zde rovněž shledáváme, že Bůh a svět nemohou existovat současně. Neboť abychom poznali svět, musí zde být vritti těla. Ale v okamžiku, kdy vritti světa povstane v mysli, zmizí vritti Boha. Neboť vritti Boha může vzniknout v mysli teprve tehdy, když celá mysl byla sjednocena. Jedině celá mysl nerozčeřená jakoukoliv jinou vritti, může odrážet skutečnost Boha. Ve skutečnosti nelze jinak vyrovnat protiklad Brahmana a světa. Je mezi nimi tajemná propast, která je nepřeklenutelná. Tuto novou filozofii o spojení Boha a světa musíme posuzovat velmi kriticky. Je lepší a bezpečnější být na straně rozumu mnoha starých a moderních mudrců, než být na straně nerozumu a pseudomaterialismů.

Proč tak horlivě spojují Boha se světem? Protože si zachovali tajnou a snad i nevědomou žádost po světě. Jejich zřeknutí se světa není úplné. Nejsou ještě připraveni pro přijetí Boha. Odtud tento horlivý pokus o vyvrácení májáváda a dokázání věcnosti světa. Čas ukáže falešnost této filosofie. Nevzešla ze skutečné duchovní zkušenosti a je o něco málo lepší nežli rozumový nesmysl.

Je tudíž zřeknutí se nutné. Všichni učitelé prostě zdůrazňují aspoň duševní zřeknutí se světa. Musíme se tak vycvičit, že jsme schopni se vzdát všech tendencí směřujících navenek a jakéhokoli připoutání ke světským věcem a naučit se přebývat stále v Bohu. Nechť jsme kdekoli a v jakémkoliv postavení, musíme se naučit nebýt připoutáni ničím jiným než Bohem. Dostaví se rozptýlení ve jménu služby národu, člověku, laskavosti a soucitu, ideálu. Kdo touží po Bohu, musí se povznést nad všechno. Jsou to nepochybně znamenité věci, musí jim však sloužit ti, kdo jsou ještě připoutáni ke světu. Jim budou prospěšné. Kdo však pocítí ve svém nejvnitřnějším srdci, že jedině Bůh je pravá Skutečnost, musí zapomenout na vše, kromě Boha a zasvětit svou celou mysl a celou sílu pro Jeho uskutečnění. Moderní lidé posuzují i realizaci Boha podle jejího účinku na společnost, národ a lidstvo. To je zřejmě nesprávný postoj a jeho původcem je převládající materialismus. Pravý opak je pravdou, musíme posuzovat vše, podle schopnosti dané nám při uskutečnění Boha.

POKRAČOVÁNÍ