Pomáhá lidská láska?
Je lidská láska pomocí nebo překážkou duchovního pokroku? To je otázka, která se mnohému namane, a proto úvaha o ní bude mít svou hodnotu. Není možné dát kategorickou odpověď. Především co je lidská láska? Různí lidé mají o tom různá mínění. Někteří setřeli rozdíl mezi Bohem a lidmi. Jejich duchovní uskutečnění je tak vysoké, že pro ně není nic jiného než Bůh. Vše je jim božské. Pro jiné je zas láska v základu pozemskou smyslovou věcí. Pro tyto dva druhy lidí je na otázku snadná odpověď. Dříve uvedení lidé již realizovali vyšší Já, když tito milují lidi, není na tom nic neduchovního. Později jmenovaní zastávají lidskou lásku, která je pravým opakem duchovnosti a jistě by zarazila jakýkoliv duchovní pokrok.
Ale otázka je významná v případě lidí, kteří jsou mezi těmito dvěma stavy – extrémy. Jsou na pochybách, nedovedou rozlišovat a speciálně o jejich případě musíme pojednat v této souvislosti. Dříve však než na otázku odpovíme přímo, musí nám být jasné základní zásady duchovnosti. Co je duchovnost? Co je cílem a smyslem našeho života? Jaká je pravda? Co je věčná skutečnost? Kde je věčný mír? Při řešení všech duchovních otázek musíme předem jasně vymezit tyto skutečnosti. Často se říká, že cílem našeho života je stát se spolupracovníky Boha. Nám se to téměř zdá být rouhavé. Čekal Bůh na nějakého spolupracovníka? Musíme poukázat na to, že uvedený výrok je založen na předpokladu, který osoby zastávající uvedený názor se nesnaží řádně prozkoumat. Pokládají za samozřejmé, že úkolem člověka je zlepšovat podmínky jiných lidí. Je tomu skutečně tak? Je to životní úkol? Rovněž předpokládají určitou Boží vůli. Když však se jich blíže vyptáváme, musí doznat, že jsou to pouhé domněnky. Přesto však se opováží budovat na ní životní filosofii... Spokojujeme se pouze předpokladem. Nesledujeme své zkoumání až k jeho logickému závěru. Když však sledujeme pravdu až k jejímu nejzazšímu konci shledáme, že i sama existence světa je problematická. Shledáme, že tento různorodý vesmír není ve skutečnosti ničím. Shledáme, že to, co jsme pokládali za Boží vůli, nemělo s ní nic společného. Byla to jen sublimace našich vlastních přání. Mnohé z našich nynějších předpokladů padnou a naše vyhlídky budou zcela změněny. Prvá odpověď na každou duchovní otázku musí vždy vzít v úvahu povahu poslední Skutečnosti, kde člověk nalézá věčný odpočinek. A co je poslední Skutečností? Jestliže máme věřit filosofii Védanty a výrokům největších světců všech dob na zemi, musíme připustit, že v Absolutním Vědomí, v nekonečnu, Jediném není stopa dvojnosti, nemůže být otázka světa, nebo lidství, nebo lidské lásky. Všichni musíme uskutečnit tento stav vědomí. Bez něho není míru, není klidu. To je cíl, k němuž všichni vědomě nebo nevědomě obracíme své kroky. Je-li cíl takový, jaké mají být prostředky? Zajisté musíme usilovat, abychom překročili dvojnost a jakékoliv vědomí nebožského. Z toho plyne, že i lidská láska musí být opuštěna.
Jestliže ji podržíme, octneme se v pasti. Náš pokrok bude zpomalen. Často se říká, že jsme-li otci rodin, oženíme-li se a zplodíme děti, naučíme se Boha milovat v různých podobách, jako Boha otce, Boha-matku, Boha milence, Boha syna, Boha dceru, atd. To znamená, že lidská láska činí Božskou lásku rozličnější, a tak sladší, potěšitelnější a silnější. Ó sladký klame… V Indii a v menší míře i v některých jiných zemích není neznámo uskutečnění Boha jako otce, matky atd. Jaký však by byl skutečny duchovní postup? Mimo některé temné sekty, které se snažily učinit z mužů a žen symboly svých Božských milenců, všichni ostatní kladly důraz na úplné odřeknutí se všech domácích a společenských tužeb, před skončením přípravy k provádění sádhany… Často se lidé dopouštějí omylu. Je pravda, že když jsme uskutečnili Boha, můžeme ho spatřovat ve všech bytostech, sloužit jim a milovat Ho v nich. Ale prostředkem k uskutečnění toho není pokračováním ve starém přirozeném stanovisku, ale jeho úplné zapuzení. Ti, kdo se pokusili o uzření lidí jako Božských, vědí, jaký strašný boj to znamená. Za normálním přirozeným stanoviskem jsou sanskáry nesčetných zrození, v nichž naše vztahy lásky k jiným mužům a ženám byly hlavně v podstatě tělesné. Nikdy jsme se nesnažili je vnímat, milovat je a sloužit jim jako duchu, povznesenému nad tělo a mysl, nýbrž vždy jsme svůj poměr k nim vztahovali k tělu a mysli (povrchové mysli). Je nesmírně nesnadné překonat tyto myšlenkové asociace. Naše mysl zaznamenává ostatní muže a ženy jako fyzické a mentální. Takové tendence musí být však po těžkém boji setřeseny a zničeny. Skutečně prvým krokem je opuštění těchto citů, myšlenek a skutků, které nám připomínají naše lidství a nikoliv Božství. Vztahy lásky jsou nejzhoubnější ze všech, protože jsou nejhlubší a ve všech našich předešlých životech měly vždy svůj výraz v těle a skrze tělo. Úsměv, slza, laskavé slovo – jak mnoho to znamená pro obyčejného smrtelníka, a když se pokouší vyloučit lásku lidského fyzického elementu a spatřovat Božství zářící v úsměvu a slzách, odmítá jeho nitro opustit své staré myšlenkové asociace. Zde je strašná nesnáz a z toho vyplývá, že lidská láska musí být dříve vyloučena, aby mohla být produchovněna. Z praktického hlediska je pro otce rodiny nemožné produchovnit své domácí vztahy, pokračuje-li v nich normálním způsobem. Během období sádhany musí být vynaloženo velké úsilí k uskutečnění Boha mimo všechny domácí radosti. Teprve tehdy když jsme se Ho naučili hlouběji vnímat, jsme schopni cítit Jeho přítomnost též v našich rodičích, bratrech, sestrách atd. Jinak je zde velké nebezpečí, že budeme zaměňovat ideál za skutečnost.
Pro obyčejného sádhaka - duchovního žáka, je nejlépe, aby se lidskou láskou nezabýval. Nechť dá srdce a duši Bohu, jak je On sám o sobě. To očistí jeho mysl a zjasní jeho vnímání. Bude-li si hovět v lidské lásce jako ve společníku na duchovní cestě, je zde velká možnost mnoha zaslepení, zbloudění a znečištění duchovního vhledu a případně i pádu. Všem takovým pokusům se musíme pečlivě vyhýbat. Je však vždy ponecháno právo a výsada sloužit druhým, jako samému Bohu, ale dejme pozor, služba jim se musí dít jako Bohu a nikoli jako člověku, nesmí zde být žádné vztahy k obvyklému poměru lásky, nesmíme dovolit, aby se vloudil lidský prvek, to je spojeno s nebezpečím.
Zdůrazňujeme, že shora řečené se vztahuje na upřímné duchovní žáky, a nikoliv na průměrné lidi. Je mnoho těch, kteří získávají vykoupení prostým dotekem lidské lásky. Je též mnoho těch, jejichž život by se stal pustým bez podnětu lidské lásky. Mnozí lidé jsou v tomto stavu. Jejich povinností je pojmout svůj poměr lásky v nejlepším možném duchu, aby je očistila, zušlechtila a povznesla. Pak je to pro jejich dobro, při čemž lidská láska je jeho podstatnou součástí. Ale nad tímto, i když ušlechtilým stavem je život duchovní. Když člověk byl nasycen lidskou láskou, když konečný život a konečná skutečnost jej naplnily neklidem, směřujícím k úniku z jejich omezení, když jeho srdce touží po nekonečném a věčném, jako když matka volá po ztraceném dítěti, teprve tehdy začíná duchovní život. A tehdy tak zvaná lidská láska se jeví jako temná hluboká studna, zarostlá býlím, abychom citovali významný popis Šrí Rámakrišny. Jako pohádkový pták Čátaka přivolává pak člověk duši, aby utišil svou žízeň, a odmítá pít z řeky nebo rybníka, i kdyby byly naplněny po okraj.
Moderní doba se svým laciným idealismem, svou světskostí a snahou zakrýt mrtvolu květinami, chce vytvořit svatozář kolem normálního života, života smyslů a povrchního myšlení. Duchovní žáci, jsou-li vážní a upřímní, musí se mít na pozoru před jeho léčkami. Lidé se v každém věku snažili idealizovat skutečnost, zavírali oči před trpkou skutečností, že tento svět se všemi svými radostmi je konec konců klamný. Ale neuspěli a nikdy neuspějí.