A dále zjišťujeme, že v mnoha rozličných náboženstvích byly uctívány svaté osobnosti. Uctívají Krišnu, uctívají Ježíše atd. Kromě toho existuje uctívání svatých, stovky z nich byli uctíváni po celém světě a proč ne? Vibrace světla jsou všude. Sova vidí ve tmě. To ukazuje, že tam světlo je, i když ho člověk nevidí. Pro člověka jsou viditelné vibrace z lampy, ze slunce, z měsíce atd. Bůh je všudypřítomný, manifestuje se v každé bytosti, ale pro člověka je zřejmý, poznatelný v člověku. Když jeho světlo, jeho přítomnost, jeho duch září prostřednictvím lidské tváře, pak ho může sám člověk poznat. Takže člověk uctívá stále boha prostřednictvím člověka a bude to muset dělat, pokud bude člověkem. Může se proti tomu ozývat, ale jakmile se pokusí uskutečnit boha, nalezne vrozenou nezbytnost myšlení na boha jako na člověka.
Zjišťujeme tedy, že v téměř každém náboženství se vyskytují tyto tři primární záležitosti, které se týkají uctívání boha – formy nebo symboly, jména, bohočlověk. Všechna náboženství je obsahují, ale zjistíte, že chtějí mezi sebou bojovat. Jeden říká: „Mé jméno je jediné jméno, má forma je jediná forma a můj bohočlověk je jediný bohočlověk na světě, to vaše jsou jednoduše mýty.“ V moderní době se křesťanští duchovní stali trochu laskavějšími a připouští, že v starších náboženstvích byly odlišné formy uctívání předzvěstí křesťanství, kterého si samozřejmě váží, jako jediné pravdivé podoby náboženství. Bůh testoval sám sebe v starých dobách, testoval své síly postupným formováním, což vyvrcholilo křesťanstvím. To je alespoň významný pokrok. Padesát let před tím by nepřipustili jako pravdivé nic, s výjimkou vlastního náboženství. Tato idea se neomezuje na žádné náboženství, národ nebo osoby, lidé vždy soudí, že je správné pouze to, co dělají oni sami. A tady pomáhá studium odlišných náboženství. Ukazuje nám, že stejné myšlenky, které jsme označovali za naše, se vyskytovaly stovky let před tím jinde, a dokonce ještě lépe vyjádřené, než ty naše vlastní.
Jsou to vnější formy náboženství, kterými člověk musí projít, ale když je upřímný, když chce opravdu dojít k pravdě, postupuje výše, nad ně, na úroveň, kde jsou již formy ničím. Chrámy, kostely, knihy nebo formy jsou prostě náboženskou školkou, která posílí duchovní dítě natolik, aby postoupilo výše; a tyto první kroky jsou nezbytné, pokud chce náboženství. S žízní dychtící po bohu přichází skutečná zbožnost, skutečná bhakti. Kdo má touhu? To je otázka. Náboženství není v naukách, v dogmatech ani v intelektuální argumentaci, je to bytí a stávání se, je to uskutečnění. Slyšíme tolik slov o bohu a duši, o všech mystériích vesmíru, ale pokud je vezmeme jednoho po druhém a zeptáme se jich: „Uskutečnili jste boha? Viděli jste svou duši?“ – kolik z nich odpoví ano? A ještě všichni mezi sebou bojují! Jednou se v Indii setkali zástupci rozmanitých sekt a začali diskutovat. Jeden říkal, že jediný pravý bůh je Šiva, další říkal, že jediný bůh je Višnu atd., a diskuze neměla konce. Mudrc, který šel kolem, byl účastníky diskuze vyzván, aby rozhodl tuto záležitost. Nejdříve se zeptal muže, který tvrdil, že Šiva je největší bůh – „Viděl jste Šivu? Poznal jste ho? Jak tedy víte, že je největším bohem?“ Pak se obrátil na uctívače Višnua a zeptal se: „Viděl jste Višnua?“ A tuto otázku položil všem, zjistil, že nikdo nic neví o bohu. Proto tolik diskutovali, protože, kdyby ho opravdu poznali, nemohli by diskutovat. Když se sklenice plní vodou, vydává zvuk, ale když už je plná, hluk končí. Takže samotná skutečnost těchto diskuzí a bojů mezi sektami dokazuje, že nevědí nic o náboženství. Náboženství je pro ně pouhá spousta jalových slov k napsání knih. Každý z nich pospíchá napsat velkou knihu, tak impozantní, jak je to jen možné, nakrade materiály ze všech knih, které mu přijdou do rukou, a nikdy to nepřizná. Potom uvede tuto knihu do světa a přispívá ke zmatku, který už tady existuje.
Velká většina lidí jsou ateisté. Jsem rád, že v moderní době na západě vznikla další třída ateistů – mám na mysli materialisty. To jsou upřímní ateisté. Jsou lepší, než náboženští ateisté, kteří jsou neupřímní, kteří bojují a hovoří o náboženství, a přesto ho nechtějí, nesnaží se ho uskutečnit, nesnaží se mu porozumět. Vzpomeňme si na Kristova slova: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, klepejte a bude vám otevřeno“. Tato slova jsou pravdivá, nejsou to jen symboly nebo fikce. Vyšla ze srdeční krve jednoho z největších božích synů, který vůbec kdy přišel na tento svět, slova pocházející z ovoce uskutečnění, od člověka, který pociťoval a realizoval samotného boha, který mluvil s bohem, žil s bohem stokrát intenzivněji, než vy nebo já pozorujeme tuto budovu. Kdo chce boha? To je otázka. Myslíte, že všechna masa lidí na světě chce boha a nemůže ho získat? Tak to nemůže být. Co je to potřeba něčeho? Člověk, potřebuje dýchat a existuje pro něho vzduch k dýchání. Člověk, potřebuje jíst a je zde jídlo k nasycení. Co vytváří tyto touhy? Existence vnějších věcí. Světlo vytvořilo oči, zvuk vytvořil uši. Takže všechny lidské touhy byly vytvořeny něčím, co již existovalo zevně. Tato touha po dokonalosti, po dosažení cíle a dostání se za přírodu, jak může existovat, pokud ji něco nevytvořilo a zavrtalo ji do lidské duše a žije v ní? Proto člověk, ve kterém se tato touha probudí, dosáhne cíle. My chceme všechno mimo boha. Toto není náboženství, co vidíme kolem sebe. Paní má ve svém salónu nábytek z celého světa a nyní je moderní mít něco japonského, takže koupí vázu a dá ji do místnosti. Takové je náboženství drtivé většiny, mají všechny možné věci pro potěšení, a pokud nepřidají trochu ochucení náboženstvím, není život v pořádku, protože společnost by je kritizovala. Společnost to vyžaduje, takže musí mít nějaké náboženství. To je současný stav náboženství ve světě.
Svámí Vivékánanda
Z anglického originálu Bhakti or Devotion přeložil: Jaroslav Holeček 2016