Mistr: „Mluvil jsem o vědění. Ale brahma je nad veškerým věděním, totiž nad relativním věděním, které vede k bohu, jakož i nad nevědomostí, totiž nad světem, který veškeré bytosti odvádí od poznání boha.
Vědění, vedoucí k bohu, je poslední a nejvyšší stupeň na schodišti, které vede na střechu. Absolutno je touto střechou.
Zjevený svět je stvořen z toho, co vede k bohu a z toho, co k němu nevede. A tak brahma čili absolutní bůh je nad projeveným světem a mimo tento svět.
Absolutno není připoutáno ani ke zlu, ani k dobru. Je jako světlo lampy. V jejím světle můžete číst svatá písma. Ale při světle stejné lampy můžete také padělat něčí podpis.
A dále: absolutno je jako had, který má v zubech jed. Ale proto mu tento jed neubližuje. Jed neublíží hadovi a nepřivodí mu smrt, a je jedem pouze pro jiné — pro ty, které náhodou může uštknout.
Ať nalézáme na tomto světě bídu nebo hřích, nebo jakékoli zlo, jsou to jenom relativní záležitosti, bídné, hříšné nebo zlé ve vztahu k nám. Absolutní bůh tím není nijak dotčen, neboť je nad těmito věcmi a mimo ně.
Zlo ve stvoření není zlo absolutna, tak jako jed v zubech hada není pro něj jedem.
Ano, absolutno je naprosto nezávislá existence. Nejde jí posuzovat podle lidského pojmu dobra a zla. Jeho slunce září světlem na dobré i na zlé.
Vše na světě — i zjevená písma jako jsou védy, purány, tantry a veškeré další svaté knihy, byly jen s jedinou výjimkou jaksi poskvrněny jako zbylá potrava, poněvadž byly vysloveny ústy lidských bytostí. Onou jedinou výjimkou je brahma. Když totiž čteme védy a jiné svaté knihy, musíme používat hlasový orgán a tak jejich texty dostáváme do kontaktu s ústy. Proto o nich může býti řečeno, že jsou jako zbylá potrava. Ale žádná bytost na tomto světě nemohla dosud vyjádřit nějak vhodně a přiléhavě absolutního boha. On je nevyslovitelný, nepředstavitelný a nepochopitelný!
A dále absolutno je jako bezedné moře. Nic o něm nelze říci, protože je to existence bez pout veškeré relativity a veškeré existence! Poslední chabý pokus popsat tuto bytost, jak jej nalézáme ve védách, jest nazvat ho věčnou blažeností!
Kdyby někdo chtěl, abyste popsali moře, tu zůstanete stát s otevřenými ústy a můžete jen vykoktat: Ach, jak je ohromné! Jaká je to nekonečná řada obrovských vln! Jaké hřmící neustálé a věčné zvuky! To je vše, co byste řekli!
To bylo poslední, co mohli říci Šukadéva a jiní svatí mudrci, když spatřili a mohli se dotknout vod nesmírného moře a jenom je ochutnat! Když by někdo vstoupil do tohoto Moře, ponořil by se do něho a už by se nikdy nevrátil na tento svět!
Jednou, kdysi, přišlo několik mravenců k hoře z cukru. Neměli ovšem ani ponětí, že je tak velká. Snědli několik zrnek cukru a byli nasyceni. A pak si každý odnesl malý kousíček. A když odcházeli, tu si každý myslel, že příště budou moci odnést celou horu do svého obydlí!
A takový je také člověk! Jenom několika málo lidem je dáno poznat nejvyšší bytí, brahma. Ale mnozí na neštěstí odbíhají s myšlenkou, že toto nekonečné bytí poznali dokonale, že se plně se radovali se styku s ním, že ho plně poznali!
Mravencům se zdálo, že si odnesli celou horu cukru domů. A nenasytili se svým obědem? A tak si také počíná ve svém sebeklamu racionalista. Je spokojen svým gramem rozumu. Proto chápe brahma. Proto již ví, co je absolutno a co není!
Lidé mluví hbitými jazyky o nekonečném absolutnu, jako by o něm měli nějaké ponětí.
Šukadéva a jiní světci byli při nejlepším mravenci většího druhu. Řekneme-li, že snědli osm nebo deset krystalků cukru, tu jsme v jejich prospěch řekli dost.
„A právě tak směšné je říci, že absolutní bůh byl někým poznán a pochopen, jako kdybychom řekli, že celá ta hora cukru byla odnesena některými mravenci, aby ji snědli.
Spojení mezi universální světovou Duší a duší individuální (džívou) jest cílem védántismu.
Jednou přišla loutka ze soli k moři, a chtěla změřit jeho hloubku. Ale jakmile přišla k vodě, a učinila krok dopředu, spojila se s oceánem, byla ztracena navždy.
Tak individuální duše se ponořila do duše vesmírové.
Lidská duše je jako ta loutka ze soli. A absolutno jest nekonečným slaným oceánem.
Loutka ze soli se nemohla vrátit, aby vyprávěla o hlubině mocného oceánu. Tak se také stane s tím, kdo jest dost šťasten, aby poznal absolutního boha v nezměrné hlubině samádhi, které setře každou stopu osobnosti. Poněvadž duše takového člověka se stala neosobní, nevychází již z hlubiny, aby světu něco pověděla o podstatě absolutního boha. A kdyby z vůle mé Matky to bylo někdy možno, aby se taková loutka vrátila a byla zase individuem, musila by mluvit konečnými výrazy — mluvou individuální. Musela by se chovat jako obyvatel tohoto relativního zjeveného světa.
To je důvod, proč se velké mystérium brání všem pokusům o vysvětlení. Absolutno nemůže být vyjádřeno relativními a podmíněnými výrazy. Nekonečno nemůže býti vyjádřeno konečnými termíny.
Jeden otec měl dva syny. Když dospívali, chtěl je dát na studie. Proto je poslal k učiteli, který s nimi pročítal védy a jiné svaté knihy.
Po nějakém čase chtěl otec vědět, jak mladí muži pokračují ve studiích. Poslal pro ně a ptal se jich, jak prospívají a zda se již něčemu naučili.
Otec: Nuže, hoši, vy jste četli védántu. Povězte mi, co to je absolutní bůh?
Starší syn (citoval védy a jiné spisy): To, milý otče, nejde vyjádřit slovy, ani to nemůže být poznáno rozumem. Absolutní bůh je takový a takový - vím to vše - a potom citoval texty z védanty.
Otec: Dobrá. To postačí. Ty jsi tedy poznal brahma a můžeš se teď věnovat další práci. Ale teď, milý hochu, pověz mi, co můžeš říci ty! Při tom se obrátil k mladšímu. Co to je absolutno?
Druhý syn však svěsil hlavu a seděl jako oněmělý. Ani slovo nevypustil z úst. A také se nesnažil mluvit. Setrval tak dlouho v mlčení.
A otec potom řekl: Ano, milý hochu, máš přece jen pravdu. Nelze říci nic o absolutnu! Tvoje mlčení je výmluvnější, než kdybys opakoval na sta textů a kdybys citoval na sta autorit! Kdybys o něm chtěl mluvit, musel bys použít konečné výrazy o nekonečném nebo relativní výrazy o absolutním.
Ano, ten, kdo má pravé vědění, přestává mluvit nebo se učeně přít. Je pouze potřeba poznat jedinou podstatu a tou je absolutní bůh. Ale nelze ho popisovat. Známkou pravého vědění je to, že přestane všechna pochybnost a proto také všechna filozofická diskuse.
Jak dlouho syčí převařované máslo v rendlíku? Jenom dokud není dost rozpálené a pokud je v něm voda.
Dostatečně rozpálené a nesyčící máslo je jako člověk, který dosáhl pravého vědění, který dosáhl absolutního boha.
Nepřevařené máslo je jako čekatel vědění. Voda, se kterým je smíšené, musí být vypuzena ohněm. A právě ego nebo já vydává ten zvuk, když je zbavováno příměsků. Jakmile je sobectví a jáství setřeseno, nastane ticho.
Zároveň se veškeré nečistoty usadí na dně rendlíku. Těmito nečistotami jsou připoutanost k světu, k ženám a zlatu a všechny jejich ostatní průvodci.
Ale dokonalý člověk je také jako džber, naplněný až po okraj. Dokud se džber plní, kloktá to. Ale jakmile je plný, klokotání ustane. Tyto zvuky znamenají rozumování, které vede z vůle mé Matky k pravému vědění, a oznamují nám, že džber není dosud plný. Rovněž rozeznávání čili rozlišování je důkaz, že cíl není dosud dosažen.
Včela bzučí jen potud, dokud se neusadí na květinu a nezačne pít med. Jakmile ochutná med, končí se bzučením.
Nyní vzniká otázka, jak vysvětlíme vztah mezi dokonalým učitelem a jeho žáky. Učitel musí mluvit tak, aby odstranil nevědomost žáka. To je rovněž rozeznávání — ale takové, jež neškodí.
Máslo, postavené v rendlíku na oheň, jakmile se rozpustilo, při dostatečném stupni horka, přestává syčet. Ale vhoďte do takto rozpuštěného másla syrový koláč. Výsledkem bude, že rozpálené máslo je pak ve styku s vodou koláče a začne zase syčet. Tento zvuk potrvá, pokud koláč není dostatečně usmažený, aby byl k jídlu.
Takovým koláčem je žák. Zvuk, který vydává rozpálené máslo (učitel) je dále rozeznávací proces, kterým musí učitel procházet, aby byl žák doveden ke světlu. Přestane-li syčení, je to znamení, že Mistr přestal mluvit, neboť žák dosáhl osvícení.
Výsledkem předcházejícího je, že vyšší Já jedině zná vyšší Já, neboli átmana. On, jenž je absolutním věděním, je schopen poznání jen samým sebou, zase jen absolutním věděním.
Individuální duše, pokud setrvá v oddělení a pohybuje se na nižší úrovni, nemůže poznat absolutního boha.
Jedině neosobní může poznat neosobní.
To je pravý význam výroku, že bůh jest neznámý a nepoznatelný.
Klam, který způsobuje odlišnost, se odehrává v oblasti máji. Jinými slovy je to májá, která to způsobuje. A proto tento klam přestává s májou.
Veškeré skutečnosti ve vesmíru, každý předmět, každý zjev, který patří do stvoření, udržování a ničení, a který se týká duše, těla a rozumu v bdělém stavu, ve snění, ve spánku beze snů, ba i v koncentraci - vše to spadá do moci máji čili světového systému. Vše to je považováno těmi, kteří vykládají védántickou filozofii podle Šankary a dalších, za neskutečnost.
Podle nich je absolutno jedinou skutečností. A vesmír je neskutečný, tj. když se na něj díváme s hlediska absolutna. Pro absolutno je vesmír a člověk a jiné bytosti neskutečnostmi, neboť jedinou skutečností je absolutno.
Když je májá poznána jako neskutečnost, tak rozdíly vytvářející já (džíva) je zcela setřeseno, nebo smazáno. Nezbude po něm ani stopa. A pak vzniká dokonalé samádhi.
Je pošetilé říci, že je svět neskutečný, pokud jsme přesvědčeni, že jsme sami skutečnými. Člověk, který nepoznal absolutno, nemůže poznat, že svět je neskutečný.
Na druhé straně světec, který se vrátil ze samádhi, na nižší duchovní úroveň z vůle mé Matky, dostává já pociťující rozdíly, ale je očištěn.
Jeho já, jakmile se vrátil, je zase vrženo do relativního světa. Pokud jeho já je pro něj skutečností (relativně), je také skutečný svět a absolutno jest neskutečností, (ale relativní).
Písma mluví o lidech, kteří se jmenují vidžňaniové, což doslovně znamená člověka, který dokonale poznal boha. Jsou to ti, kteří v samádhi poznali neosobního boha, ale rovněž jako boha osobního.
Vidžňánin, jehož duše nebo já byla očištěna, spatřil boha v osobní podobě, ale stejně také boha absolutního nebo neosobního. Slyšel jeho hlas uvnitř a také zevně. A nejen to, mluvil s ním. Sloužil mu jako otec, matka, syn, manželka, sluha atd. Podle svědectví těchto dokonalých lidí není svět iluzí, ale projevem očištěného já skutečné bytosti jako osoby, která stvořila lidskou duši, a duši každé živé bytosti, jakož i vesmír.
Toto zjevení je nezvratné, poněvadž se zakládá na zjevení.
Pán se zjevil ršiům stejně jako bůh osobní i neosobní. Taková zjevení se dějí čas od času ke spáse lidstva, jakož i k radosti zbožných.
Když si představujeme nejvyšší bytost jako nečinnou, která ani netvoří, ani neudržuje, ani neničí, tu ho nazývám brahma nebo puruša (mužský božský princip) a neosobní bůh. Když na něj myslím jako na činnou bytost, tvůrčí, udržující a ničící, volám ho jménem Šakti (božská moc) nebo Mája, Prakrti (ženský božský princip) nebo jako osobního boha.
Tato porovnání nejdou ovšem donekonečna, aby vše bylo vysvětleno. Při nejlepším jsou jednostranná, a mohou vysvětlit jenom jistou fázi neznámé věci a osvětlit ji.
Žádné srovnání není dostatečně uspokojující, aby vysvětlilo vztah mezi bohem osobním a neosobním. To může být jedině poznáno.
Ale bůh neosobní a osobní je stejnou bytostí právě tak, jako oheň a jeho pálivost jsou totéž. Nemůžeme si představit oheň bez jeho spalující síly, ani spalující sílu bez ohně.