Šrí Rámakrišna, bohočlověk moderní Indie, se narodil Kámárpukuru. Tato vesnice v okrese Hoogly si během minulého století zachovala idylickou jednoduchost venkovských oblastí Bengálska. Nachází se daleko od železnice, nedotčena půvabem města. Zahrnuje rýžová pole, vysoké palmy, královské banyány, několik jezer a dvě kremační místa. Jižně od vesnice pomalu protéká potok. Ovocný mangový sad, věnovaný některým ze sousedních statkářů k veřejnému užívání byl navštěvován chlapci při jejich poledním sportování. Obcí procházela silnice do velkého chrámu Jagannath v Puri a vesničané, z nichž byla většina zemědělci a řemeslníci, hostili mnohé procházející svaté muže a poutníky. Nudný koloběh venkovského života byl narušován živými slavnostmi, dodržováním posvátných dnů, náboženskými zpěvy a dalšími nevinnými zábavami.

O svých rodičích jednom Rámakrišna řekl: „Moje matka byla ztělesněním čestnosti a jemnosti. Nevěděla mnoho o způsobech světa, nevinných technikách zatajování, říkala to, co měla na mysli. Lidé ji milovali pro její otevřenou srdečnost. Můj otec, ortodoxní bráhman, nikdy nepřijal dar od šúdry. Většinu času trávil uctíváním a meditací, opakováním Božího jména a opěvováním jeho slávy. Kdykoli se při svých denních modlitbách dovolával božstva Gajátrí, tak jeho hruď zrudla a tekly mu slzy po tvářích. Trávil hodiny volného času vyráběním věnců pro rodinné božstvo, Raghuvir.“

Khudiram Čatopadháj a Čandra Dévi – rodiče Šrí Rámakrišny měli svatbu v roce 1799. V té době žil Khudiram ve vesnici Derepore, kde se narodil – nedaleko od Kámárpukuru. Jejich první syn Rámkumár se narodil v roce 1805 a první dcera Kátjájani v roce 1810. V roce 1814 byl Khudiram pozván svým statkářem ke křivému svědectví u soudu proti sousedovi. Když to odmítl udělat, statkář proti němu vznesl falešné obvinění a připravil ho o majetek po předcích. V této situaci přijal pozvání od jiného statkáře do klidné vesnice Kámárpukur, kde dostal obydlí a asi akr úrodné půdy. Úroda z tohoto malého majetku postačovala k pokrytí prostých potřeb jeho rodiny. Tady žil prostě, důstojně a spokojeně.

Deset let po svém příchodu do Kámárpukuru absolvoval Khudiram pěší pouť do Rámesvaru na jižním výběžku Indie. O dva roky později se narodil jeho druhý syn, kterého pojmenoval Rámesvar. V roce 1835 ve věku šedesáti let absolvoval další pouť, tentokrát do Gáji. Sem přicházeli hinduisté od starověku ze všech koutů Indie splnit své povinnosti ke svým zesnulým předkům a nabídnout jim jídlo a pití v posvátných stopách pána Višnu. Na tomto místě měl Khudiram sen, ve kterém mu Višnu slíbil, že se narodí jako jeho syn. A Čandra Dévi měla také v průčelí Šivova chrámu v Kámárpukuru vizi oznamující zrození božského dítěte. Po svém návratu manžel zjistil, že počala.

18. února 1836 se narodilo dítě, později známé jako Rámakrišna. Na památku snu v Gáji dostal jméno Gadádhar - „Držitel žezla“, epiteton Višnua. O tři roky později se narodila mladší sestra.

Gadádhar vyrostl do zdravého a nepokojného chlapce, plného legrace a sladkých neplech. Byl inteligentní, předčasně vyspělý, s fenomenální pamětí. Na klíně svého otce se naučil nazpaměť jména svých předků a chvalozpěvy k bohům a bohyním a na vesnické škole číst a psát. Ale největší potěšení měl z naslouchání recitacím a příběhům hinduistické mytologie a eposům. Ty dokázal později z paměti podrobně vyprávět k velké radosti vesničanů. Měl rád malbu; od hrnčířů se naučit modelování bohů a bohyň. Ale velkou nechuť měl k matematice.

V šesti nebo sedmi letech měl Gadádhar svou první zkušenost s duchovní extází. Jednoho červnového nebo červencového dne kráčel po úzké cestě mezi rýžovými poli, pojídal burisony, které si nesl v košíku. Vzhlédl k nebi a uviděl krásný tmavý bouřkový mrak. Když se rychle rozšiřoval a zakrýval celou oblohu, přeletěly pod ním sněhobílí jeřábi. Krásný kontrast chlapce přemohl. Padl v bezvědomí na zem a burisony popadaly na zem. Nějací vesničané ho našli a v náručí odnesli domů. Gadádhar později řekl, že v tomto stavu zažil nepopsatelnou radost.

Otec zemřel, když bylo Gadádharovi sedm let. Tato událost ho hluboce ovlivnila. Chlapec si poprvé uvědomil, že život na zemi je nestálý. Nepozorován ostatními odcházel do mangového sadu nebo na jedno z kremačních míst a trávil tam hodiny pohroužený do svých myšlenek. Také je stal vstřícnějším ke své matce při výkonu svých domácích povinností. Byl pozornější při čtení a naslouchání náboženským příběhům zaznamenaným v puranách. Začal se zajímat o potulné mnichy a zbožné poutníky, kteří procházeli Kámárpukurem do Puri. Tito svatí mužové, strážci indického duchovního dědictví a živí svědkové ideálu zřeknutí se světa a všepohlcující božské lásky, bavili chlapce příběhy z hinduistických eposů, příběhy svatých a proroků a také příběhy z vlastních dobrodružství. Přinášel jim vodu a palivo a různě jim pomáhal. Mezitím pozoroval jejich meditace a uctívání.

V devíti letech obdržel Gadádhar posvátnou šňůru. Tento obřad mu udělovat práva vyplývající z jeho bráhmanského rodu, včetně uctívání rodinného božstva Raghuvira a ukládal mu mnohé přísné disciplíny bráhmanského života. Během obřadu uvedení šokoval své příbuzné tím, že přijímal jídlo uvařené jeho chůvou, ženou šúdra. Jeho otce by nikdy nenapadlo něco takového udělat. Ale v hravé náladě Gadádhar kdysi této ženě slíbil, že bude jíst jídlo od ní a teď zodpovědně splnil svůj slib. Žena byla zbožná a nábožensky upřímná, a to bylo pro chlapce důležitější, než společenská konvence.

Gadádhar nyní mohl uctívat Raghuvira. Tak započal svůj první výcvik v meditaci. Odevzdal uctívání ze všech svých sil, takže se se mu kamenné zobrazení brzy ukázalo jako živoucí Pán vesmíru. Jeho sklon ztrácet se v kontemplaci byl v tom okamžiku poprvé zaznamenán. Za jeho chlapeckou lehkovážností se projevila prohlubující se duchovní povaha.

Někdy v této době se v noci Šivarátri pořádalo divadelní představení zasvěcené uctívání Šivy. Hlavní herec, který měl hrát Šivu náhle onemocněl a Gadádhara přemluvili, aby hrál místo něho. Zatímco ho přátelé oblékali na roli Šivy – pomazávali mu tělo popelem a zaplétali mu vlasy, podali mu trojzubec a náhrdelník rudrakaša kolem krku – chlapec se zdál duchem nepřítomný. Přišel pomalu k jevišti podporovaný přáteli. Vypadal jako živé zobrazení Šivy. Diváci hlasitě tleskali tomu, co považovali za jeho hereckou schopnost, ale brzy zjistili, že je skutečně ztracen v meditaci. Jeho tvář zářila a slzy mu stékaly z očí. Pro vnější svět byl ztracen. Účinek této scény na publikum byl fantastický. Lidé se cítili požehnáni vizí samotného Šivy. Představení se muselo ukončit a chlapcovo rozpoložení vydrželo až do následujícího rána.

Gadádhar nyní sám uspořádal divadelní společnost se svými mladými přáteli. Jeviště bylo postaveno v mangovém sadu. Zvolená témata byla z příběhů Rámajány a Mahábháraty. Gadádhar uměl nazpaměť téměř všechny role, slýchal je od profesionálních herců. Jeho oblíbené téma byla epizoda Vrndávan¹ z Krišnova života, která zobrazuje příběhy nádherné lásky mezi Krišnou a dojičkami a pastevci. Gadádhar mohl hrát party Rádhy nebo Krišny a často se ztratil v charakteru, který zobrazoval. Jeho přirozený ženský půvab zvyšoval divadelní účinek. Mangový sad byl obklopený hlasitými tančícími chlapci. Ztracen v písni a veselí se Gadádhar stal lhostejným k rutině školy.

V roce 1849 odjel prvorozený syn Rámkumár do Kalkaty, aby zlepšil finanční stav rodiny.

Gadádhar dospíval. Stal se oblíbencem vesnických žen. Rádi poslouchali, když povídal, zpíval nebo recitoval ze svatých knih. Těšili se z jeho talentu napodobovat hlasy. Jejich ženský instinkt rozpoznal vrozenou čistotu a bezelstnost tohoto chlapce s čistou pletí, rozpuštěnými vlasy, zářivýma očima, rozesmátou tváří a nevyčerpatelně zábavným. Zbožné starší ženy na něho nahlížely jako na Gopálu – malého Krišnu a mladší v něm viděly mladistvého Krišnu Vrndávan. On sám si tak idealizoval lásku gópí² ke Krišnovi, že někdy sám zatoužil narodit se jako žena, pokud by se měl narodit znovu, aby dokázal milovat Krišnu celým srdcem i duší.

V šestnácti letech byl Gadádhar povolán do Kalkaty ke svému staršímu bratrovi Rámkumárovi, který potřeboval pomoci se svými kněžskými povinnostmi. Rámkumár otevřel sanskrtskou akademii, aby doplnil své příjmy a měl v úmyslu postupně obrátit myšlení svého mladšího bratra ke vzdělání. Gadádhar vložil srdce a duši do své nové povinnosti jako rodinný kněz řady kalkatských rodin. Jeho uctívání se dost odlišovalo od profesionálních kněží. Trávil hodiny zdobením obrazů a zpíváním chvalozpěvů a zbožných písní.; vykonával své další povinnosti s láskou. Lidé byli ohromeni jeho vroucností. Ale svému studiu nevěnoval dostatečnou pozornost.

Rámkumár se zpočátku nestavěl proti způsobům svého temperamentního bratra. Chtěl, aby si nejdříve přivykl podmínkám městského života.  Ale jednoho dne se rozhodl varovat chlapce před jeho lhostejností ke světu. Koneckonců v blízké budoucnosti bude Gadádhar muset jako hospodář vydělávat na živobytí plněním svých bráhmanských povinností, a to vyžadovalo důkladnou znalost hinduistického práva, astrologie a podobných oborů. Jemně nabádal Gadádhara, aby věnoval větší pozornost svému studiu. Ale chlapec rázně odpověděl: „Bratře, co mám dělat se vzděláním spojeným pouze s obživou? Raději bych získal moudrost, která osvítí mé srdce a poskytne mi věčné uspokojení.“

Trýzeň niterné indické duše se projevila prostřednictvím těchto vášnivých slov mladého Gadádhara. Co zjišťoval jeho ryzí zrak v Kalkatě, v tehdejší indické metropoli a centru moderní kultury a vzdělání? Vyšší společnost ovládla chamtivost a chtíč a občasné náboženské praktiky byly pouze vnější formou, ze které už dávno vymizel duch. Gadádhár nikdy nic takového neviděl v Kámarpukuru mezi zbožnými a prostými vesničany. Sadhuové a potulní mniši, kterým sloužil v dětství mu odhalili zcela jinou Indii. Byl ohromen jejich oddaností a čistotou, sebeovládáním a odříkáním. Od nich a vlastní intuicí se naučil, že životním ideálem, který učili starověcí indičtí mudrci, byla realizace Boha.

Když Rámkumár pokáral Gadádhara ze zanedbávání vzdělání za účelem obživy, připomněl mu vnitřní hlas chlapce, že dědictvím předků – Rámy, Krišny, Buddhy, Šankary, Rámanudži, Čaitanji – nebylo světské zabezpečení, ale poznání Boha. A tito vznešení mudrci byli skutečnými zástupci hinduistické společnosti. Každý z nich byl vrcholem vlny, po kterém následoval propad v bouřlivém průběhu indického národního života. Všichni ukázali, že duchovnost je životním proudem Indie. Tato pravda byla Gadádharovi odhalena vnitřním zrakem, který prohlíží minulost i budoucnost v jednom cyklu, neomezen bariérou času a prostoru. Ale on neznal historii hlubokých změn, ke kterým došlo v jeho rodné zemi během posledních sta let.

Hinduistická společnost procházela během osmnáctého století obdobím úpadku. Byl to soumrak muslimské role. Byla zde anarchie a zmatek ve všech oblastech. Náboženský život lidí ovládaly pověrčivé praktiky. Obřady a rituály se míjely s podstatou duchovnosti. Chamtiví kněží se stali strážci nebes. Skutečná filozofie byla nahrazena dogmatickými názory. Učenci nalezli zalíbení ve zbytečných polemikách.

V roce 1757 založili angličtí obchodníci v Indii základ britské nadvlády. Postupně byla zorganizována vláda a potlačeno bezpráví. Na hinduisty vojenská síla a politická prozíravost nových vládců udělala velký dojem. V návaznosti na obchodníky dorazili angličtí pedagogové, sociální reformátoři a křesťanští misionáři – to vše přinášelo kulturu zcela cizí hinduistickému myšlení. V různých částech země byly zřízeny vzdělávací instituce a založeny křesťanské církve. Mladým hinduistickým mužům bylo nabídnuto opojné víno západní kultury konce osmnáctého a počátku devatenáctého století a oni ho pili do samého dna.

Prvním efektem konceptu vzdělávání hindů bylo kompletní vymazání starodávné víry a tradic z jejich hlav. Dospěli k přesvědčení, že neexistuje žádná transcendentní pravda. Svět vnímaný smysly je vše, co existuje. Bůh a náboženství jsou iluze nevzdělané mysli. Skutečné poznání je možné odvodit pouze na základě analýzy přírody. Takže se aktuální módou stal ateismus a agnosticismus. Mladí lidé na anglických školách otevřeně rozbíjeli zvyky a tradice své společnosti. Skoncovali s kastovním systémem a odstranili diskriminační zákony týkající se jídla. Sociální reformy, šíření sekulárního vzdělání, nové sňatky vdov, zrušení dětských sňatků – to považovali za všelék na degenerovaný stav hinduistické společnosti.

Křesťanští misionáři transformační proces dokončili. Zesměšňovali obrazy a rituály védského náboženství jako pozůstatky barbarského období. Snažili se lidi přesvědčit, že učení svatých a proroků bylo příčinou jejich úpadku, že jejich védy, purány a další svatá písma byla naplněna pověrami. Křesťanství, kterého se drželi, umožňovalo bílé rase její postavení a moc na tomto světě a příslib následujícího štěstí, proto bylo křesťanství nejlepším ze všech náboženství. Mnoho mladých inteligentních hindů konvertovalo. Prostý člověk byl zmaten. Většina vzdělanců se stala v duševních názorech materialisty. Všichni žijící blízko Kalkaty nebo dalších pevností západní kultury, dokonce i ti, kteří se pokoušeli přidržovat ortodoxních tradic hinduistické společnosti, se infikovali novými nejistotami a novým myšlením.

Ale duch Indie měl být opětně vzkříšen duchovním probuzením. První výzvu k tomuto obrození slyšíme v rázné odpovědi mladého Gadádhara: „Bratře, co budu dělat s pouhým vzděláním sloužícím k obživě?“

Rámkumár mohl stěží pochopit význam odpovědi mladšího bratra. Popisoval šťastný a snadný život učenců kalkatské společnosti v jasných barvách. Ale Gadádhar intuitivně pociťoval, že učenci, použiji jeho přirovnání, jsou jako supové, plachtící vysoko na křídlech neinspirovaného intelektu, s očima upřenýma na mršiny chamtivosti a chtíčů. Takže odolal a Rámkumár musel ustoupit.

Svámí Nikhilánanda

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017