Totápuri se musel od Šrí Rámakrišny naučit význam Kálí, významné skutečnosti relativního světa a máji, její nepopsatelné moci.

Jednou, když guru a jeho žák byli zapojeni do živé diskuze o védantě, přišel zahradní zaměstnanec chrámu a vzal si kus žhavého uhlí z posvátného ohně, který planul před velkým asketou. Chtěl si zapálit tabák. Totápuri se rozhněval a chtěl toho člověka bít. Šrí Rámakrišna se prohýbal smíchy. „To je ale škody“, volal. „Vysvětlil jste mi skutečnost brahma a neskutečnost světa, přesto jste se právě teď zapomněl, a chystáte se bít tohoto člověka v záchvatu vášně. Moc máji je skutečně nevyzpytatelná!“ Totápuri byl vyveden z míry.

V tomto čase Tótápurí náhle ulehl s těžkou úplavicí. Kvůli této nešťastné nemoci zjistil, že nedokáže meditovat. Jedné noci se bolest stala mučivou. Nedokázal se již soustředit na brahma. Tělo mu stálo v cestě. Rozzlobilo ho to. Jako svobodný duch se vůbec o tělo nestaral. Rozhodl se, že se utopí v Ganze. Vstoupil do řeky. A hle! Přešel na druhý břeh. V Ganze nebylo dost vody. Zastavil se ohromený na druhém břehu a díval se přes řeku. Stromy, chrámy, domy tvořily siluety proti obloze. Náhle v jednom oslnivém momentu spatřil na všech stranách přítomnost Božské Matky. Byla ve všem, byla vším. Byla vodou, byla zemí. Byla tělem, byla myslí. Byla bolestí, byla útěchou. Byla poznáním, byla nevědomostí. Byla životem, byla smrtí. Je vším, co kdokoli vidí, slyší nebo si představuje. Mění ano na ne, a ne na ano. Bez její milosti nemůže žádná vtělená bytost dosáhnout její sféru. Člověk nemá žádnou svobodnou vůli. Nemůže svobodně zemřít. Přesto však sídlí za tělem a myslí ve svém transcendentálním absolutním aspektu. Je brahma, kterého Tótápurí uctíval celý svůj život.

Tótápurí se vrátil do Dakšinéšvaru a strávil zbytek noci meditací o Božské Matce. Ráno šel do chrámu Kálí s Šrí Rámakrišnou a sklonil se před zobrazením Matky. Nyní si uvědomil, proč strávil v Dakšinéšvaru jedenáct měsíců. Dal sbohem svému žákovi a pokračoval osvícený na své cestě.

Šrí Rámakrišna později popsal význam Tótápurího lekce. „Když myslím na nejvyšší existenci jako na neaktivní – ani tvořící, ani zachovávající, ani ničící – nazývám ho brahma nebo puruša, neosobní Bůh. Když na něho myslím jako aktivního – tvořícího, uchovávajícího a ničícího – nazývám ho šakti nebo májá nebo prakrti, osobní Bůh. Ale jejich rozlišení neznamená rozdíl. Osobní a neosobní je totéž jako mléko a jeho bělost, diamant a jeho lesk, had a jeho kroucení. Nejde si představit jedno bez druhého. Božská Matka a brahma jsou jedno.“

Po odchodu Totápurího zůstal Šrí Rámakrišna šest měsíců ve stavu absolutní totožnosti s brahma. Vyprávěl: „Šest měsíců bez přerušení jsem zůstal v tomto stavu, ze kterého se žádný běžný člověk nedokáže vrátit; zpravidla po třech týdnech tělo odpadne jako uschlý list. Nevěděl jsem, zda je noc nebo den. Mouchy mi lezly do úst a nosních dírek jako u mrtvoly, ale já jsem je nevnímal. Moje vlasy se slepily špínou.“

Jeho tělo přežilo díky laskavé péči mnicha, který byl náhodou v té době v Dakšinéšvaru a který nějakým způsobem pochopil, že musí být Šrí Rámakrišnovo tělo zachováno pro dobro lidstva. Zkoušel různé prostředky, dokonce i fyzické násilí, aby přivolal prchající duši zpět do vězení těla a během výsledných prchavých momentů vědomí vtlačil několik soust jídla do Šrí Rámakrišnova hrdla. V té době Šrí Rámakrišna obdržel povel od Božské Matky, aby zůstal na prahu relativního vědomí. Brzy poté byl postižen vážnou úplavicí. Bolest ho mučila ve dne i v noci a jeho mysl postupně klesla na fyzickou úroveň.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017