V nirvikalpa samádhi si Šrí Rámakrišna uvědomil, že brahma samo je skutečné a svět iluzorní. Udržováním své mysli šest měsíců na úrovni neduálního brahma dosáhl stavu vidžňánin, poznání pravdy ve speciálním a velmi cenném smyslu, vidění nejen brahma samého a v transcendentním absolutnu, ale v celém světě. V tomto stavu vidžňány na sebe někdy při ztrátě tělesného vědomí nahlížel jako na jedno s brahma, jindy si uvědomoval duální svět a považoval se za božího ctitele, sluhu nebo dítě. Aby mistrovi umožnila práci ve prospěch lidstva, Božská Matka v něm udržela stopu já, které popsal – podle rozpoložení – jako „já poznání“, „já uctívání“, „já dítěte“ nebo „já služebníka“. V každém případě toto mistrovo já spálené ohněm poznání brahma vypadalo jako spálený provaz. Často popisoval toto já jako „zralé já“, na rozdíl od spoutané duše, kterou popisoval jako „nezralé nebo zelené já“. Já spoutané duše se identifikuje s tělem, příbuznými, majetkem a se světem, ale „zralé já“, osvícené božským poznáním ví, že tělo, příbuzní, majetek a svět jsou neskuteční a zakládá samo vztah lásky s Bohem samotným. Díky tomuto „zralému já“ Šrí Rámakrišna odděloval svět a svou manželku. Jednoho dne, zatímco třela jeho chodidla se Sáradá Devi zeptala mistra: „Co si o mně myslíš?“ Dostala rychlou odpověď: „Matka, která je uctívána v chrámu je matkou, které porodila mé tělo a nyní bydlí v Nahabátu, a je to ona, která v této chvíli zase tře má chodidla. Vlastně tě vždycky vidím jako personifikaci blažené Matky Kálí.“

Sáradá Devi měla ve společnosti svého manžela vzácné duchovní zkušenosti. Vyprávěla: „Nemám slova, abych popsala své podivuhodné povznesení ducha, když jsem ho sledovala v rozdílných náladách. Pod vlivem božských emocí někdy pokračoval v hovoru o těžko pochopitelných tématech, někdy se smál, někdy plakal, a jindy zůstal dokonale nehybný v samádhi. To trvalo celou noc. Byla v něm tak mimořádná božská přítomnost, že jsem se někdy chvěla obavami a podivovala se, jak noc minula. Tak prošly měsíce. Pak jednoho dne zjistil, že jsem musela zůstávat vzhůru celou noc, aby během mého spánku nevstoupil do samádhi – to se mohlo přihodit v každém momentu, a tak mně požádal, abych spala v Nahabatu.“

Teď jsme se dostali na konec Šrí Rámakrišnovy sádhany, období jeho duchovní disciplíny. Následkem svých nadsmyslových zkušeností dospěl k určitým závěrům týkajících se jeho a duchovnosti obecně. Jeho závěry o sobě můžeme shrnout takto:

Za prvé: byl vtělením Boha, speciálně pověřenou osobou, jejíž duchovní zkušenosti byly ve prospěch lidstva. Zatímco běžný člověk po celoživotním zápase realizuje jednu nebo dvě fáze Boha, on během několika let realizoval Boha ve všech jeho fázích.

Za druhé poznal, že vždy byl svobodnou duší, že různé disciplíny, kterými prošel nebyly ve skutečnosti nezbytné pro jeho vlastní osvobození, ale byly výhradně ve prospěch druhých. Takže podmínky osvobození a otroctví nebyly pro něj použitelné. Dokud existují bytosti, které se považují za spoutané, Bůh se musí vracet na zemi jako vtělení, aby je osvobodil z otroctví, právě tak, jako úředník musí navštívit každou oblast, ve které jsou problémy.

Za třetí: Předpověděl čas své smrti. Jeho slova se vzhledem k této záležitosti doslova naplnila.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017