V Kalkatě v té době žila velmi bohatá vdova Rani Rásmani, která patřila ke kastě šúdrů a byla široko daleko známá svými obchodními schopnostmi, odvahou a inteligencí, ale pro velké srdce, zbožnost a oddanost Bohu. Při správě velkého majetku ji vypomáhal její zeť Mathur Mohan. 

V roce 1847 Rani koupila dvacet akrů půdy v Dakšinéšvaru – ve vesnici asi čtyři míle severně od Kalkaty. Tam vybudovala chrámovou zahradu a několik chrámů. Jejím ištou neboli zvoleným ideálem byla Božská Matka, Kálí.

Chrámová zahrada je umístěna přímo na východním břehu Gangy. V severní části a částečně východní je sad, květinové zahrady a dvě malé vodní nádrže. Jižní část je vydlážděna cihlami spojenými maltou. Návštěvník, který připluje lodí vyjde po schodech impozantního přístaviště, který vede k čandni, zastřešené terase. Po obou stranách stojí v řadě šest chrámů Šivy. Východní terasa a Šivovy chrámy tvoří velký vydlážděný dvůr obdélníkového tvaru pokračující na sever a na jih. Dva chrámy stojí uprostřed tohoto dvora, větší je na jihu, čelem na jih, je zasvěcený Kálí a menší Radhakantovi (to je Krišna) je čelem k Ganze, manželovi Rádhy. Devět kopulí s věžemi se tyčí na chrámu Kálí, a dříve tu byl prostorný natmandir neboli koncertní sál, terasa podepřená nádhernými pilíři. V severozápadním a jihozápadním rohu chrámového komplexu jsou dva nahabaty neboli hudební věže, ze kterých proudí hudba v různých částech dne, zejména při východu slunce, v poledne a při západu slunce, když probíhají v chrámech bohoslužby. Tři strany vydlážděného dvora (s výjimkou západu) jsou lemované místnostmi pro kuchyň, obchod a jídelny a čtvrť pro chrámový personál a hosty. Pokoj v severozápadní úhlu, právě za posledním z Šivových chrámů je obzvláště zajímavá. Právě zde strávil Rámakrišna významnou část svého života. Směrem na západ od této komory je půlkruhová veranda s výhledem na řeku. Před verandou prochází pěšina, severní a jižní a za ní je velká zahrada a pod zahradou Ganga. V zahradě na sever od komplexu Pančavati je banyán¹ a bel-tree, které mají spojení s Rámakrišnovou duchovní praxí. Venku a na sever od chrámového komplexu je kulthi neboli přízemní dům pro členy rodiny Rani Rásmani při jejich návštěvách zahrady. A na sever od chrámové zahrady, oddělený vysokou zdí je sklad na střelný prach patřící britské vládě.

Ve dvanácti Šivových chrámech jsou naistalovány emblémy velkého boha odříkání v jeho různých aspektech, uctívané denně řádnými obřady. Šiva vyžaduje málo bodů uctívání. Bílé květy a listy betelu a trochu vody z Gangy nabízené se zbožností dostačují, aby uspokojily vlídné božstvo a získaly od něho dobrodiní osvobození.

Chrám Radhákánty, také známý jako Višnuův chrám obsahuje obrazy Rádhy a Krišny, symboly spojení s Bohem pomocí extatické lásky. Dvě zobrazení stojí na podstavci s výhledem na západ. Podlaha je vydlážděna mramorem. Ze stropu krytého vchodu visí lustry chráněné před prachem červenou látkou. Zástěny z plátna chrání obrazy před slunečními paprsky. U prahu vnitřní svatyně je malý mosazný pohár se svěcenou vodou. Zbožní návštěvníci upijí několik kapek z nádoby.

Hlavní chrám je zasvěcen Káli, Božské Matce, zde uctívané jako Bhavatarini, Spasitelka vesmíru. Podlaha chrámu je také vydlážděna mramorem. Matka je zobrazena z čediče, oblečena do nádherného zlatého brokátu, stojí na pokořeném manželovi – Šivovi z bílého mramoru, symbolu absolutna. Nohy bohyně jsou mj. ozdobeny zlatými ponožkami, její paže zlatými klenoty. Má náhrdelník ze zlata a perel, zlatý věnec z lidských hlav a opasek z lidských paží. Má zlatou korunu, zlaté náušnice a zlatý prsten v nose s perlami. Má čtyři ruce. Spodní levá drží oddělenou lidskou hlavu a horní drží pevně zkrvavenou šavli. Jedna pravá ruka nabízí požehnání svým dětem, druhá utišuje jejich obavy. Majestát jejího držení těla se dá těžko popsat. Spojuje v sobě hrůzu ničení s útěchou mateřské něžnosti, protože je kosmickou silou celého vesmíru, nádhernou harmonií protikladů. Uštědřuje smrt, jak tvoří a udržuje. Má tři oči, třetí je symbolem božské moudrosti, děsí zlé a přesto šíří náklonnost ke zbožným.

Celý symbolický svět je reprezentován v chrámové zahradě – trojice Matky Přírody (Káli), Absolutno (Šiva) a Láska (Radhákánta), klenba mezi nebem a zemí. Hrůzu nahánějící bohyně tantry, duši fascinovanou flétnistou Bhagavatou, a absolutno véd ponořené v Já žijí tady pohromadě a vytvářejí největší syntézu náboženství. Jsou zde reprezentovány všechny aspekty skutečnosti. Ale v tomto božském domě je Káli středem, nejvyšší učitelkou. Je prakrti, proctreatrix, příroda, ničitelka a stvořitelka. Nikoli, ona ještě něčím větším a hlubším pro ty, kteří mají oči, aby viděli. Je Univerzální Matkou, „mojí Matkou“ jak by řekl Rámakrišna, všemohoucí, která sebe odhaluje svým dětem pod rozličnými aspekty a božskými vtěleními, viditelným Bohem, která vede vyvolené do neviditelna, a pokud ji to potěší, odstraní poslední stopu ega stvořených bytostí a spojí je do vědomého absolutna, nerozlišeného Božství. Její milostí „se konečné ego ztrácí v bezmezném Já – átman – brahma“.

Ráni Rásmani věnovala mnoho peněz na stavbu chrámové zahrady a další prostředky na slavnost jejího vysvěcení, které proběhlo 31. května 1855.

Šrí Rámakrišna – od teď budeme nazývat Gadádhara tímto známým jménem – přišel do chrámu se svým starším bratrem Rámkumárem, který byl jmenován knězem chrámu Káli. Šrí Rámakrišna zpočátku neschvaloval, že Rámkumár pracuje pro šúdru Rásmani. Příklad jejich ortodoxního otce byl ještě živý v Rámakrišnově mysli. Měl námitky proti pojídání vařených obětí chrámu, protože v souladu s ortodoxním hinduistickým zvykem je, že jídlo může být obětováno pouze v domě bráhmana. Ale posvátná atmosféra chrámového místa, samota okolního lesa, láskyplná péče jeho bratra, respekt, který mu prokazovala Ráni Rásmani a Mathur Bábu, živoucí přítomnost bohyně Káli v chrámu a především blízkost posvátné Gangy, kterou Šrí Rámakrišna vždy držel v nejvyšší vážnosti, překonaly postupně jeho nesouhlas a začal se cítit jako doma.

Bylo předurčeno, že období jeho příchodu do Dakšinesváru, ve věku šestnácti let, sehraje důležitou roli v Šrí Rámakrišnově životě. Hridaj, vzdálený synovec Šrí Rámakrišny, pocházející z Sihore, vesnice nedaleko od Kamarpukuru, byl jeho přítel z dětství. Chytrý, mimořádně energický, obdařený velkou duchapřítomností, se přestěhoval a jak uvidíme později, jako stín svého strýce byl vždy připraven mu pomoci, i za cenu obětování vlastního pohodlí. Bylo mu souzeno se stát němým svědkem mnoha duchovních zkušeností Šrí Rámakrišny a hlídačem jeho těla během bouřlivých dnů duchovní praxe. Hridaj přišel do Dakšinesváru a hledal zaměstnání, a Šrí Rámakrišna byl rád, že ho vidí.

Šrí Rámakrišna nedokázal odolat přesvědčování Mathur Bábu a nakonec vstoupil do chrámové služby pod podmínkou, že Hridaje požádají, aby mu pomáhal. Jeho prvním úkolem bylo zdobení ošacení a sochy Káli.

Jednoho dne kněz chrámu Radhákánty nešťastnou náhodou shodil sochu Krišny a ulomila se jedna noha. Učenci Ráni doporučili, aby instalovala novou sochu, neboť uctívání sochy se zlomeným údem bylo proti nařízení písem. Ráni ale měla ráda tuto sochu a zeptala na názor Šrí Rámakrišny. V zamyšleném rozpoložení řekl: „Toto řešení je směšné. Pokud by si zeť Ráni zlomil nohu, tak by ho odhodila a vzala si někoho místo něho? Nezajistila by mu spíše ošetření? Proč by v tomto případě neměla učinit totéž? Nechejte sochu opravit a uctívejte jako před tím.“ Bylo to jednoduché, přímé řešení a Ráni ho přijala. Šrí Rámakrišna sám opravil poškození. Kněz byl za svoji nedbalost odvolán, a na naléhavou žádost Mathura Báby přijal Šrí Rámakrišna úřad kněze v chrámu Radhákánta.

Zrozený v ortodoxní bráhmanské rodině znal Šrí Rámakrišna bohoslužebné formality, ceremoniály a rituály. Nespočetní bohové a bohyně hinduistického náboženství jsou lidskými aspekty nepopsatelného a nepochopitelného ducha v pojetí konečné lidské mysli. Chápou a oceňují lidskou lásku a emoce, pomáhají lidem, aby si uvědomili své světské a duchovní ideály, a hlavně umožní člověku dosáhnout osvobození z bídy fenomenálního života. Zdroj světla, inteligence, moudrost a síla samotné jednoty, ze které pochází naplnění tužeb. Přesto dokud je člověk vázán lidskými omezeními nedokáže uctívat Boha bez pomoci lidské podoby. Musí použít lidské symboly. Proto hinduismus požaduje od ctitelů, aby nahlíželi na Boha jako na ideálního otce, ideální matku, ideálního manžela, ideálního syna, nebo ideálního přítele. Ale pojmenovatelné vede nakonec k Nepojmenovatelnému, forma k Beztvarému, slovo k Tichu, emoce k pokojnému uskutečnění Míru v Bytí-Poznání-Blaženosti absolutna. Bohové postupně splynou s jediným Bohem. Ale dokud není dosaženo realizace, nemůže ctitel vyloučit lidského činitele ze svého uctívání. Proto je Božstvo koupáno a odíváno a zdobeno. Krmí ho a ukládají ke spánku. Je usmiřováno chvalozpěvy, písněmi a modlitbami. A existují vhodné ceremoniály spojené se všemi těmito funkcemi. Například aby zajistil kněz vnější čistotu, koupe se sám ve svěcené vodě a obléká si posvěcené oblečení. Očišťuje svou mysl a smyslové orgány vhodnými meditacemi. Posiluje bohoslužebné místo proti zlým silám kresbou kruhů ohně a vody kolem. Probouzí různá duchovní centra v těle a vyvolává nejvyššího ducha ve svém srdci. Potom přenáší nejvyššího ducha na sochu nebo obraz před sebou a uctívá ho, vzhledem k tomu, to není již hlína nebo kámen, ale ztělesnění ducha, pulzující životem a vědomím. Po uctívání nejvyššího ducha ho povolává zpět z jeho znázornění do jeho pravé svatyně v srdci kněze. Opravdový ctitel zná absurdnost uctívání transcendentální skutečnosti v hmotných předmětech – šatech, té skutečnosti, která prostupuje celým vesmírem a věčností, umístěný na podstavci nemůže být omezen prostorem, jeho krmení, toho který je netělesný a nehmotný, zpívání před ním, jehož slávu se marně pokouší popsat hudba sfér. Ale pomocí těchto ceremoniálů usiluje ctitel, aby se dostal nakonec za ceremoniály a rituály, formy a jména, slova a chválu a uskutečnil Boha jako Všeprostupující Vědomí.

Hinduističtí kněží jsou důkladně seznámeni s obřady uctívání, ale jen málo z nich si uvědomuje jejich skrytý smysl. Pohybují mechanicky rukami a nohami poslušni litery písem a opakují svaté mantry jako papoušci. Ale od samého začátku byl tento vnitřní smysl ceremoniálů odhalen Šrí Rámakrišnovi. Když seděl tváří k soše, odehrála se podivná proměna v jeho mysli. V průběhu předepsaných obřadů zjistil, že se ve skutečnosti nachází obklopen zdmi ohnivé ochrany, chránící místo uctívání před neduchovními vibracemi, nebo pociťoval výstup mystické kundaliní různými tělesnými centry. Vzrušení v jeho obličeji, jeho hluboké ponoření a intenzivní atmosféra chrámu ohromila každého, kdo ho viděl uctívat Božstvo.

Rámkumár chtěl naučit Šrí Rámakrišnu složité obřady k uctívání Káli. Aby se někdo mohl stát knězem Káli musel podstoupit speciální formu zasvěcení od kvalifikovaného gurua a pro Šrí Rámakrišnu byl vyhledán vhodný bráhman. Ale dříve než proslovil bráhman svatá slova do ucha Šrí Rámakrišny byl zaplaven emocí, hlasitě vykřikl a upadl do hluboké koncentrace.

Mathur požádal Šrí Rámakrišnu aby převzal bohoslužby v chrámu Káli. Mladý kněz se vymlouval na svou nezpůsobilost a neznalost svatých písem. Mathur trval na tom, že zbožnost a opravdovost více než nahrazuje všechny nedostatky formálních vědomostí a přiměje Božskou Matku projevit se pomocí sochy. Nakonec Šrí Rámakrišna podlehl Mathrurovým prosbám. Stal se knězem Káli.

V roce 1856 Rámkumár vydechl naposledy. Šrí Rámakrišna byl už svědkem více než jedné smrti v rodině. Uvědomil si, jak nestálý je pozemský život. Čím více byl přesvědčen o pomíjející povaze pozemských záležitostí, tím více toužil po realizaci Boha, pramene nesmrtelnosti.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017