Kéšab Čandra Sén a Rámakrišna se poprvé setkali v zahradním domě Džajgopál Sén v Belgharii, několik kilometrů od Dakšinéšvaru, kde významný vůdce Bráhma pobýval u některého ze svých žáků. V mnoha ohledech byli tito dva jako nebe a dudy, ačkoli je neodolatelná vnitřní přitažlivost učinila důvěrnými přáteli. Mistr realizoval Boha jako čistého ducha a vědomí, ale stále věřil také v rozličné formy Boha. Kéšab naproti tomu nahlížel na uctívání model jako na modlářství a podával alegorická vysvětlení hinduistických božstev. Kéšab byl řečník a pisatel knih a článků v časopisech; Šrí Rámakrišna měl strach z přednášek a stěží dokázal napsat své jméno. Kéšabova sláva sahala daleko, dokonce dosáhla i vzdálených břehů Indie; Mistr stále vedl osamělý život ve vesnici v Dakšinéšváru. Kéšab kladl důraz na sociální reformy ke zlepšení Indie; pro Šrí Rámakrišnu byla jediným cílem života realizace Boha. Kéšab se považoval za Kristova učedníka a přijal ve zředěné podobě křesťanské svátosti a Trojici; Šrí Rámakrišna byl prostým dítětem Kálí, Božské Matky, ačkoli také jinak uznával Kristovo božství. Kéšab byl hlavou rodiny a skutečně se zajímal o blaho svých dětí, zatímco Šrí Rámakrišna byl paramahansou¹ a zcela lhostejný ke světskému životu. Přesto, jak jejich seznámení dozrálo do přátelství, Šrí Rámakrišna a Kéšab se měli vzájemně velmi rádi a respektovali se. Po letech, když přišla zpráva o Kéšabově smrti, pociťoval Mistr jako kdyby ochrnula polovina jeho těla. Kéšabův koncept harmonie náboženství a mateřství Boha se prohloubil a byl obohacen jeho kontaktem s Šrí Rámakrišnou.

Šrí Rámakrišna oblečený do červené bederní roušky, s jedním koncem nedbale přehozeným přes levé rameno, přišel do Džajgopalova zahradnímu domku doprovázen Hridajem. Nikdo si nenápadného návštěvníka nevšiml. Konečně Mistr řekl Kéšabovi: „Lidé mi povídali, že jste viděl Boha, tak jsem k vám přišel něco si o Bohu poslechnout.“ Následovala nádherná konverzace. Mistr zazpíval dojímavou píseň o Kálí a okamžitě vstoupil do samádhi. Když mu Hridaj vyslovil do ucha posvátné „óm“, postupně přišel zpátky k vědomí světa, jeho tvář ještě zářila božskou září. Kéšab a jeho stoupenci byli ohromeni. Kontrast mezi Šrí Rámakrišnou a ctiteli Bráhma byl velmi zajímavý. Tady seděl tento malý muž, štíhlý a neobyčejně jemný. Jeho oči svítili vnitřním světlem. Humor zářil v jeho očích a schovával se v koutku jeho úst. Mluvil prostě bengálsky s nepatrným zadrháváním a jeho slova udržovala lidi fascinované svým bohatstvím duchovních zkušeností, nevyčerpatelnou zásobou podobenství a metafor, pozorovací schopností, bystrým a jemným humorem, podivuhodnou univerzálností, nekonečným tokem moudrosti. A kolem něho teď byli sofistikovaní bengálští muži, nejlepší produkty západního vzdělání, s Kéšabem, idolem mladých Belgálců, jejich lídrem.

Kéšabova upřímnost Šrí Rámakrišnovi stačila. Od té doby se oba navzájem často navštěvovali a to buď v Dakšinéšváru nebo v chrámu Bráhmasamádže. Kdykoli byl Mistr v chrámu během bohoslužby, Kéšab ho požádal, aby promluvil před shromážděnými. A Kéšab zase navštěvoval světce s dary květin a ovoce.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017