Durgačaran Nag¹, také známý jako Nág Mahašaj, byl ideálním hospodářem mezi laickými stoupenci Šrí Rámakrišny. Byl ztělesněním Mistrova ideálu života na světě, neposkvrněný světskostí. Navzdory své silné touze stát se sannjásinem po něm Šrí Rámakrišna požadoval, aby žil ve světě v mnišském duchu, a žák tento příkaz věrně uskutečnil. Narodil se v chudé rodině, a dokonce i jako chlapec často obětoval vše, aby umenšil utrpení potřebných. Brzo se oženil a po manželčině úmrtí se oženil znovu, aby se podřídil příkazu otce. Ale jednou své ženě řekl: „Láska na fyzické úrovni nikdy nevydrží. Opravdu požehnaný je ten, kdo může svou lásku dát celým srdcem Bohu. Dokonce i malé lpění na těle přetrvává po několik zrození. Takže nebuď připoutána k této kleci z masa a kostí. Uchyl se k nohám Matky a sama na Ni mysli. Tak bude povznesený tvůj nynější i budoucí život.“ Mistr o něm mluvil jako o „sálajícím světle“. Přijímal každé slovo Šrí Rámakrišny smrtelně vážně. Jednou uslyšel Mistra říci, že je obtížné pro doktory, právníky a makléře výrazně duchovně postoupit. Před doktory řekl: „Pokud mysl lpí na malých kapkách léku, jak si dokáže představit nekonečno?“ To byl konec Durgačaranovy lékařské praxe a krabici s léky hodil do Gangy. Šrí Rámakrišna ho ujistil, že nebude postrádat jednoduché jídlo a šatstvo. Navrhnul mu, aby sloužil svatým lidem. Když se zeptal, kde může nalézt skutečně svaté lidi, řekl Mistr, že asketové budou sami vyhledávat jeho společnost. Žádní sannjásinové nemohli žít přísnější život než Durgačaran.

Giriš Ghoš byl rozený rebel proti bohu, skeptik, bohém a pijan. Byl ve své době nejvýznamnějším bengálským dramatikem, otcem moderní bengálské scény. Stejně jako další mladí muži vstřebával všechny západní zlozvyky. Pustil se do života rozptýlení a dospěl k přesvědčení, že náboženství je pouhým podvodem. Materialistická filozofie, kterou obhajoval, umožňuje člověku alespoň trochu potěšení v životě. Ale série zvratů ho šokovala a on začal horlivě řešit záhadu života. Slyšel, jak lidé říkají, že je v duchovním životě nezbytná pomoc gurua, a že guru má být považován za samotného Boha.

Ale Giriš byl příliš dobře obeznámen s lidskou povahou, aby viděl dokonalost v nějakém člověku. Jeho první setkání se Šrí Rámakrišnou na něho vůbec nezapůsobilo. Vrátil se domů s pocitem, jako by viděl šílence v cirkusu, Mistra, který byl napůl při vědomí se zeptal, zda je večer, ačkoli je v místnosti světlo. Ale jejich cesty se často křížily a Giriš se nemohl vyhnout dalším setkáním. Mistr navštívil představení v Girišově Star Theatre. Při té příležitosti na něm Giriš také nic působivého nenalezl. Jednoho dne však Giriš uviděl Mistra tančit a zpívat se svými ctiteli. Cítil, jak na to něj jde a chtěl se připojit, ale zdržel se ze strachu před výsměchem. Další den, když mu chtěl Šrí Rámakrišna předat duchovní poučení, Giriš řekl: „Nechci poslouchat poučení. Sám jsem jich mnoho napsal. Nijak mi to nepomohlo. Pomozte mi prosím hmatatelnějším způsobem, pokud to dokážete.“ To Mistra potěšilo a požádal Giriše, aby pěstoval víru.

Časem se Giriš dozvěděl, že guru je ten, kdo tiše rozvíjí vnitřní život žáka. Stal se oddaným ctitelem Mistra.

Často zasypával Mistra urážkami, popíjel v jeho přítomnosti a dovoloval si volnost, kterou byli další ctitelé ohromeni. Ale Mistr věděl, že v jádru je Giriš citlivý, věrný a upřímný. Nedovolil, aby se Giriš vzdal divadla. A když jeho stoupenci žádali, aby Girišovi řekl, aby se vzdal pití, vážně odpověděl: „To není vaše věc. Ten, kdo si ho vzal na starost ho sleduje. Giriš je oddaný stoupenec hrdinského typu. Tvrdím, že pití ho neovlivní.“ Mistr věděl, že pouhá slova nemohou přivést člověka k tomu, aby přerušil hluboce zakořeněné návyky, ale zázraky dělá tiché působení lásky. Proto po něm nikdy nechtěl, aby se vzdal alkoholu, a to vedlo k tomu, že sám Giriš se nakonec od tohoto sklonu osvobodil. Šrí Rámakrišna posílil Girišovo rozhodnutí tím, že mu umožnil pociťovat, že má absolutní svobodu.

Jednou se cítil Giriš deprimovaný, protože se nedokázal podrobit žádnému pravidelnému postupu duchovní kázně. V exaltovaném stavu mu Mistr řekl: „Dobře, uděl mi plnou zastupující moc. Od nynějška převezmu za tebe zodpovědnost. Nemusíš nic dělat.“ Giriš si oddechl úlevou. Pociťoval štěstí, protože si myslel, že Šrí Rámakrišna převzal jeho duchovní povinnosti. Ale ubohý Giriš si nedokázal uvědomit, že se bude muset vzdát svobody a stát se loutkou v rukou Šrí Rámakrišny. Mistr ho začal usměrňovat podle tohoto nového postoje. Jednou Giriš řekl o nějaké drobnosti: „Ano, udělám to.“ „Ne, ne!“ opravil ho Mistr. Nesmíš mluvit tímto sobeckým způsobem. Měl bys říci: „Dá-li Bůh, udělám to.“ Giriš to pochopil. Od té doby se usiloval vzdát se veškeré představy osobní odpovědnosti a odevzdat se Boží vůli. Jeho mysl začala přebývat trvale u Šrí Rámakrišny. Tato neuvědomělá meditace časem zkvalitnila jeho neklidného ducha.

Stoupenci – hospodáři navštěvovali zpravidla Šrí Rámakrišnu v neděli odpoledne a při ostatních svátcích. Tak se postupně vytvářelo bratrství a Mistr tento pocit povzbuzoval. Občas přijal pozvání do domova některého oddaného stoupence, kam byli pozváni i další. Byl uspořádán kírtan a trávili hodiny tancem a zbožnou hudbou. Mistr vstoupil do vytržení nebo otevřel své srdce náboženskými rozmluvami a vyprávěním vlastních duchovních zkušeností. Mnozí, kteří nemohli cestovat do Dakšinéšvaru se zúčastňovali těchto setkání a pociťovali požehnání. Taková událost byla zakončena přepychovou hostinou.

Ale ve společnosti svých mladších ctitelů, čistých duší neposkvrněných dotekem světskosti, zažíval Šrí Rámakrišna největší radost. Mezi mladými muži, kteří později přijali život hospodáře, byli Nárájan Paltu, mladší Naren, Tedžčandra a Purna. Ti navštěvovali Mistra někdy i přes silný odpor z domova.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017