K rozšíření svého poselství po světě potřeboval Šrí Rámakrišna silný nástroj. Se svým křehkým tělem a útlými končetinami nemohl provádět únavné vzdálené cesty. Takovýto nástroj nalezl v Naréndranáth Duttovi, svém milovaném Narenovi, který byl později znám ve světě jako Svámí Vivékánanda. Ještě před setkáním s ním ho viděl ve vizi jako mudrce, ponořeného do meditace absolutna, který na žádost Šrí Rámakrišny souhlasil s tím, že se narodí jako člověk, aby mu pomohl v jeho práci.

Narendra se narodil v Kalkatě 12. ledna 1863 do šlechtické kájastha rodiny. Jeho matka byla ponořena do významných hinduistických eposů a jeho otec, významný právník kalkatského vrchního soudu, byl náboženským agnostikem, přítelem chudých a posmíval se společenským konvencím. Ještě jako chlapec a dospívající mladík se Narendra vyznačoval velkou fyzickou odvahou, duchapřítomností a živou představivostí, měl sílu hlubokého myšlení, vysokou inteligenci a mimořádnou paměť, lásku k pravdě, vášeň pro čistotu a nezávislého ducha a něžné srdce. Byl expert v hudbě, získal také odbornost ve fyzice, astronomii, matematice, filozofii, historii a literatuře. Dospěl do nesmírně hezkého mladíka. Dokonce i jako dítě praktikoval meditaci a projevil velkou sílu soustředění. I když byl svobodný a vášnivý ve slově a jednání, přijal slib přísné náboženské čistoty a nikdy nepřipustil, aby oheň čistoty byl uhašen sebemenším poskvrněním těla nebo ducha.

Jak četl na univerzitě racionalistické západní filozofy devatenáctého století, byla jeho mladická víra v Boha a v náboženství znejistěna. Neakceptoval náboženství pouhou vírou, hledal důkaz Boha. Ale velice brzy jeho vášnivá povaha objevila, že pouhý obecný rozum je chladný a fádní. Jeho emoční povaha, nespokojená s pouhou abstrakcí, vyžadovala konkrétní důkaz, který pomůže v hodině pokušení. Hledal vnější sílu, gurua, životné ztělesnění dokonalosti, který by utišil bouři jeho ducha. Přitahován magnetickou osobností Kéšaba se připojil k Bráhmasamádži a stal se zpěvákem v jejich sboru. Ale v Samádži neobjevil gurua, který by mohl říci, že viděl Boha.

Ve stavu duševního konfliktu a v duševních mukách přišel Narendra k Šrí Rámakrišnovi. Bylo mu osmnáct let a byl dva roky na vysoké škole. Vstoupil do Mistrova pokoje doprovázen několika veselými přáteli. Na žádost Šrí Rámakrišny zazpíval několik písní, vložil do nich celou svou duši a Mistr vstoupil do samádhi. Po několika minutách se Mistr náhle zvedl, vzal Narendru za ruku a odvedl ho na stíněnou verandu severně od místnosti. Byli sami. Oslovil Narendru velice něžně, jako kdyby byl jeho přítelem, kterého dlouho zná a řekl: „Ach! Přicházíte velice pozdě. Proč jste byl tak necitlivý, a nechal mne čekat až do dneška? Mé uši mají po krk poslouchání bezvýznamných slov světských lidí. Ach, jak jsem toužil vlít svého ducha do srdce někoho, vhodného přijmout mé poselství!“ Tak mluvil a celou dobu vzlykal. Potom se postavil před Narendru a se složenýma rukama ho oslovil jako Nárájanu¹, narozeného na zemi, aby odstranil utrpení lidstva. Tisknul Narendrovu ruku a chtěl po něm, aby se vrátil sám a velmi brzy. Narendra byl překvapený. „Koho jsem to přišel navštívit?“ říkal si. „Musí to být hotový blázen. Nuže, jsem synem Visvanátha Dutty. Jak si může odvážit takto se mnou hovořit?“

Když se vrátili do místnosti a Narendra poslouchal, jak Mistr hovoří k ostatním, byl překvapený, že v jeho slovech nachází vnitřní logiku, pozoruhodnou upřímnost a přesvědčivý doklad jeho duchovní povahy. Na Narendrovu otázku: „Viděl jste, pane Boha?“ Odpověděl: “Ano, viděl jsem Boha, a viděl jsem ho jasněji nežli tebe, mluvil jsem s ním důvěrněji nežli s tebou.“ A pokračoval: „Ale mé dítě, kdo chce vidět Boha? Lidé prolévají slzy pro peníze, manželku a děti, ale kdyby plakali jeden den po Bohu, určitě by ho spatřili.“ Narendra byl ohromen. Nedovedl pochybovat o jeho slovech. Bylo to poprvé, kdy uslyšel, že člověk říká, že viděl Boha. Ale nedokázal sladit tato jeho slova se scénou, kterou se odehrála pouze několik minut před tím. Došel k závěru, že Šrí Rámakrišna je monomaniak² a v rozpacích se vrátil domů.

Při jeho druhé návštěvě, asi o měsíc později, se Narendra nečekaným dotykem Mistra cítil přemožen a uviděl, jak mizí zdi místnosti a vše kolem víří a mizí. „Co mi to děláte?“ v děsu vykřikl. „Mám doma otce a matku.“ Spatřil vlastní já a celý vesmír téměř pohlcený v bezejmenné prázdnotě. Mistr ho se smíchem vrátil zpět. Narendra přemýšlel, že mohl být zhypnotizován, ale nedokázal pochopit, jak by mohl monomaniak očarovat myslí silnou osobnost jako byl on sám. Vrátil se domů ještě zmatenější než před tím, rozhodnut, že od nynějška se bude mít na pozoru před tímto podivným člověkem.

Při třetí návštěvě to ale nebylo lepší. Tentokrát po Mistrově doteku ztratil vědomí úplně. Zatímco byl v tomto stavu, dotazoval se ho Šrí Rámakrišna na jeho duchovní minulost a kde přebýval, na jeho poslání na tomto světě a na délku jeho smrtelného života. Odpovědi potvrdily to, co Mistr sám věděl a odvodil. Mimo jiné se dozvěděl, že Narendra je mudrc, který již dosáhl dokonalosti a že v ten den, kdy pozná svou skutečnou povahu se vzdá vlastní vůlí svého těla v józe.

Několik dalších setkání způsobilo, že z Narendrovy mysli vymizely poslední stopy názoru, že by Šrí Rámakrišna mohl být monomaniakem nebo prohnaným hypnotizérem. Jeho integrita, čistota, odříkání a nesobeckost byly mimo diskuzi. Ale Narendra nemohl přijmout člověka, nedokonalého smrtelníka jako svého gurua. Jako člen Brahmosamádže nemohl uvěřit, že by byl nezbytný lidský prostředník mezi člověkem a Bohem. Navíc se otevřeně vysmíval Šrí Rámakrišnovým vizím jako halucinacím. Přesto v tajné komnatě svého srdce nesl velkou lásku k Mistrovi.

Šrí Rámakrišna by vděčný Božské Matce za to, že mu poslala někoho, kdo zpochybňuje jeho realizace. Často žádal Narendru, aby ho testoval jako směnárník, který testuje pravost mincí. Smál se Narendrově kousavé kritice svých duchovních zkušeností a samádhi. Když ho Narendrova ostrá slova rozesmutnila, tak ho Božská Matka utěšovala: „Proč ho posloucháš? Za pár dní uvěří každému tvému slovu.“ Těžce snášel Narendrovu nepřítomnost. Často hořce plakal, aby ho mohl vidět. Někdy Narendra shledával Mistrovu lásku trapnou a jednou ho zostra vyhuboval, že takové pobláznění ho zanedlouho stáhne na úroveň svého objektu. Mistr byl zoufalý a modlil se k Božské Matce. Potom řekl Narendrovi: „Ty darebáku, nebudu ti dál naslouchat. Matka říká, že tě miluji, protože v tobě vidím Boha, a ten den, kdy už v tobě Boha nespatřím, nesnesu ani pohled na tebe.“

Mistr chtěl Narendru vycvičit v nauce nedualistické védantské filozofie. Ale Narendra kvůli své Brahmo výchově považoval za zcela rouhačské nahlížet na člověka jako jednotu se svým Stvořitelem. Jednoho dne v chrámové zahradě posměšně řekl příteli: „Jak je to hloupé! Tento džbán je Bůh! Tento šálek je Bůh! Cokoli, co vidíme je Bohem! A také my jsme Bůh! Nemůže být nic absurdnějšího.“ Šrí Rámakrišna vyšel ze svého pokoje a jemně se ho dotkl. Očarovaný okamžitě uviděl, že vše na světě je skutečně Bůh. Otevřel se kolem něho nový vesmír. Domů se vrátil zmatený, tam také zjistil, že jídlo, talíř, jedlík sám, lidé kolem něho byli Bohem. Když vyšel na ulici, spatřil, že drožka, koně, proudy lidí, budovy byli Brahman³. Stěží mohl odejít do zaměstnání. Rodiče o něho měli strach a domnívali se, že onemocněl. A když intenzita poněkud zeslábla, uviděl svět jako sen. Při chůzi po náměstí udeřil hlavou do železného zábradlí, aby zjistil, zda je skutečné. Trvalo to několik dnů, než se vrátil do normálního stavu. Získal předzvěst velké zkušenosti, která nastane a uvědomil si, že slova védánty jsou pravdivá.

Začátkem roku 1884 náhle zemřel Narendrův otec na srdeční selhání, takže se rodina ocitla v krajní nouzi. Bylo zde šest nebo sedm úst, která bylo třeba nasytit. Věřitelé klepali na dveře. Příbuzní, kteří využívali otcovu štědrost se nyní stali nepřáteli, někteří dokonce podali žalobu, aby Narendru připravili o jeho rodný domov. Skutečně hladový a bosý Narendra hledal nějakou práci, ale neúspěšně. Začal pochybovat, zda někde na světě existuje něco jako nesobecký soucit. Dvě bohaté ženy mu udělaly nechutné návrhy a přislíbily, že skoncují s jeho neštěstím, odmítnul to s despektem.

Narendra začal mluvit o svých pochybnostech o samotné existenci Boha. Jeho přátelé se domnívali, že se stal ateistou a pobožně roznášeli klevety uvádějící nevyslovitelné motivy pro jeho nevíru. Pomlouvali jeho charakter. Dokonce někteří s Mistrových stoupenců částečně klepům uvěřili a Narendra jim do očí řekl, že pouze zbabělec věří v Boha kvůli strachu před utrpením a peklem. Ale byl nešťastný z myšlenky, že také Šrí Rámakrišna by mohl uvěřit těmto falešným zprávám. Jeho pýcha se bouřila. Řekl si: „Co na tom záleží: Pokud spočívá dobré jméno člověka na tak chabých základech, je mi to jedno.“ Později byl ale překvapen, když zjistil, že Mistr mu nikdy nepřestal důvěřovat. Žákovi, který si stěžoval na Narendrův úpadek, Šrí Rámakrišna odpověděl: „Ztichni blázne! Matka mi řekla, že se to nikdy nestane. Nechci tě vidět, pokud budeš ještě takto mluvit.“

Nastal okamžik, kdy Narendrova tíseň dosáhla svého vrcholu. Celý den byl bez jídla. Když se večer vracel domů, těžko už zvedal unavené nohy. Naprosto vyčerpaný usedl před domem, příliš oslabený dokonce i na myšlení. Jeho mysl začala bloudit. Pak, náhle, pozvedla božská síla závoj na jeho duši. Nalezl řešení problému soužití božské spravedlnosti a bídy, přítomnost utrpení při vytváření blažené prozřetelnosti. Pocítil tělesné osvěžení, duše se koupala v míru a klidně usnul.

Narendra si uvědomil, že má duchovní poslání, které musí naplnit. Rozhodl se, že se zřekne světa, jako jeho dědeček a přišel ke Šrí Rámakrišnovi pro požehnání. Ale ještě dříve, než otevřel ústa, věděl Mistr, na co myslí a hořce plakal při pomyšlení na odloučení. „Vím, že nemůžeš vést světský život,“ řekl mu, „ale zůstaň ve světě, dokud budu žít.“

Brzy poté požádal Narendra Šrí Rámakrišnu, aby se modlil k Božské Matce, aby odstranila jeho chudobu. Šrí Rámakrišna ho vyzval, ať se k ní modlí on sám, že jistě jeho modlitbu vyslechne. Narendra vstoupil do svatyně Kálí. Jak stál před zobrazením Matky, spatřil ji jako živoucí Bohyni, připravenou udělit moudrost a osvobození. Nedovedl ji požádat o malicherné pozemské věci, pouze se modlil za poznání a zřeknutí, za lásku a osvobození. Mistr ho pokáral, že Matku nepožádal, aby odstranila jeho chudobu a poslal ho zpátky do chrámu. Ale Narendra, když byl v její přítomnosti, zase zapomenul na účel svého příchodu. Třikrát šel na výzvu Mistra do chrámu a třikrát se vrátil a zapomněl v její přítomnosti, proč tam přišel. Přemýšlel o tom a rázem ho osvítilo, že to vše byla práce Šrí Rámakrišny, tak teď požádal samotného Mistra, aby odstranil jeho chudobu a byl ujištěn, že jeho rodina nebude postrádat jednoduché jídlo a ošacení.

To byla pro Narendru velmi plodná a významná zkušenost. Naučila ho, že moc Šakti, Božskou Sílu ve světě nelze ignorovat a na relativní úrovni je nezbytné uctívat osobního Boha. Šrí Rámakrišna měl z jeho obratu velkou radost. Další den, seděl skoro na jeho klíně a řekl jednomu stoupenci ukazujíc na sebe a poté na Narendru: „Vidím, že jsem tento a zase tamten. Skutečně nepociťuji žádný rozdíl. Tyč plovoucí v Ganze zdánlivě odděluje vodu, ale ve skutečnosti je voda jedna. Vidíte, co ukazuji? Dobře to vše je Matka – není to tak?“ V pozdějších letech Narendra říkával: „Šrí Rámakrišna byl jediný člověk, který mi věřil od chvíle, co mne potkal, věřil mi beze změny stále. Ani má matka a bratři to nedokázali. Byla to jeho neochvějná víra a láska ke mně, která mně k němu připoutala navždy. On věděl, jak milovat. Světští lidé pouze prokazují lásku k sobeckým cílům.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017