Vskutku brzo objevil, jakou podivnou bohyni si vybral ke službě. Postupně se zaplétal do pavučiny Její všepronikající přítomnosti. Ti, co ji neznají si Ji představují jako ničitelku: ale on Ji objevil jako vlídnou, všechny milující Matku. Její krk je obtočen girlandou z hlav a její pás opaskem z lidských paží a dvě z jejich rukou drží zbraně smrti, její oči metají záblesky ohně; ale, kupodivu Rámakrišna pociťoval v Jejím dechu dotek něžné lásky a viděl v Ní sémě nesmrtelnosti. Stojí na prsou manžela Šivy; to je proto, že je šakti, síla neoddělitelná od absolutna. Je obklopena šakaly a dalšími nesvatými zvířaty, obyvateli kremačních míst. Ale není nejzazší skutečnost nad svatostí a nesvatostí? Zdá se, že se potácí okouzlena vínem. Ale kdo by mohl stvořit tento šílený svět, pokud by nebyl pod vlivem božské opilosti? Je nejvyšším symbolem všech přírodních sil, syntézou protikladů, nejzazším božstvím v podobě ženy. Nyní se stala Rámakrišnovou jedinou realitou a svět se stal nehmotným stínem. Vylil svou duši do Jejího uctívání. Stála před ním jako otevřený vchod do svatyně nevýslovné reality.

Uctívání v chrámu zintenzívnilo Šrí Rámakrišnovu touhu po živoucí vizi Matky vesmíru. Začal trávit čas v meditaci a ve skutečnosti se nezaměstnával chrámovými bohoslužbami; na tento účel si zvolil velmi osamělé místo. Hluboká džungle, naplněná podrostem a pichlavými rostlinami, ležící na sever od chrámu. Kdysi byla využívána jako hřbitov a lidé se jí vyhýbali dokonce i ve dne z obavy před duchy (strašidly). Zde Šrí Rámakrišna trávil celou noc v meditaci, do své místnosti se vracel jen ráno s oteklýma očima jakoby z přemíry pláče. Při meditaci odkládal šaty a svou bráhmanskou nit. Jednou to vysvětloval Hridajovi: „Nevíš, že když člověk myslí na Boha měl by se zbavit všech vazeb? Od samého narození máme osm pout nenávisti, studu, rodokmenu, pýchy z dobrého chování, obav, tajnůstkářství, kasty a zármutku. Posvátná nit mi připomíná, že jsem bráhman, a proto více než všichni ostatní. Při volání Matky musí člověk odložit všechny takovéto myšlenky.“ Hridaj si myslel, že jeho strýc začíná bláznit.

Jak se prohlubovala jeho láska k Bohu, začínal zapomínat na bohoslužebné formality a upouštět od nich. Sedě před sochou mohl strávit hodiny zpěvem zbožných písní významných ctitelů Matky, jako jsou Kamalákánta a Rámprasád. Tyto rapsodické písně popisující přímé vize Boha jenom zesilovaly Šrí Rámakrišnovu touhu. Pociťoval bolest dítěte odloučeného od matky. Někdy v mukách třel tváří o zem a plakal tak hořce, že se lidé domnívali, že přišel o svou pozemskou matku a cítili s jeho zármutkem. Někdy, ve chvílích skepse volal: „Jsi skutečná Matko nebo je to pouze fikce?  Pouhá poezie bez jakékoli skutečnosti? Pokud existuješ, proč Tě nevidím, je náboženství pouhý klam a výplod lidské fantazie?“ Někdy seděl na modlitebním koberci dvě hodiny jako nehybná socha. Začal se chovat nenormálně, většinou si neuvědomoval svět. Málem přestal jíst a přestal úplně spát.

Ale nemusel čekat příliš dlouho. Takto popsal svou první vizi Matky: "Cítil jsem, že moje srdce je ždímáno jako mokrý ručník. Přemohla mně velká nervozita a obavy, že není mým údělem uskutečnit Ji v tomto životě. Nedokázal jsem nadále snášet odloučení od Ní. Zdálo se mi, že nemá cenu dále žít. Náhle můj pohled padl na meč, který byl v chrámu Matky. Rozhodl jsem se, že skoncuji se životem. Když jsem jako šílenec vyskočil a zmocnil se ho, náhle se objevila požehnaná Matka. Budovy a jejich součásti, chrám a vše ostatní zmizelo, nezůstalo po nich ani stopy a místo nich jsem viděl neomezený, nekonečný Oceán vědomí. Kam oko dohlédlo jsem mohl pozorovat zářivé vlny, které se na mně šíleně řítily ze všech stran, s hrozivým hlukem a chystaly se mně pohltit! Popadal jsem dech. Ten útok mně dostal a zhroutil jsem se v bezvědomí. Nevěděl jsem, co se děje ve vnějším světě, ale ve mně byl stabilní proud nezkalené blaženosti, zcela nový a pociťoval jsem přítomnost Božské Matky“. Když jsem nabyl vědomí světa, bylo mé první slovo „Matka“.

Přesto byla to pouze předzvěst intenzivních zážitku, které měly teprve přijít. První záblesk Božské Matky zvýšil jeho horlivost k dosažení nepřetržité vize. Chtěl Ji vidět v meditaci a s otevřenýma očima. Ale Matka si s ním začala škádlivě hrát na schovávanou, což posílilo jeho radost i utrpení. Hořce plakal během chvílí odloučení od Ní, vstupoval do vytržení a nalézal Ji stojící před ním, usmívající se, mluvící, utěšující, pobízející ho, aby byl dobré mysli a poučující ho. V tomto období duchovní praxe měl mnoho neobvyklých zážitků. Když se posadil k meditaci, slyšel podivné cvakající zvuky v kloubech nohou, jako by je někdo zamykal, jeden po druhém, to vedlo k nehybnosti; a na závěr meditace opět slyšel stejné zvuky odemykání a umožňující mu opět pohyb. Viděl záblesky jisker jako hejno much létat před očima, nebo oceán hluboké mlhy kolem sebe, se svítivými vlnami roztaveného stříbra. A zase z moře průsvitné mlhy spatřoval vynořovat se Matku, nejdříve Její nohy, potom pas, tělo, tvář a hlavu, nakonec celou postavu; cítil Její dech a slyšel Její hlas. Když uctíval v chrámu, a byl v povzneseném stavu zůstával nehybný jako kámen, někdy se téměř zhroutil z nadměrných emocí. Mnoho jeho činů v rozporu s tradicemi, se zdálo lidem být svatokrádeží. Mohl vzít květinu, dotýkat se s ní vlastní hlavy, těla a nohou a potom ji nabízel Bohyni. Nebo jako opilec vrávoral kolem trůnu Matky, dotýkal se Její brady a projevoval k Ní sympatie, zpíval, hovořil, žertoval, smál se a tancoval. Nebo vzal trochu jídla z talíře a přidržoval ho u Jejich úst, a prosil, aby Ho snědla a nebyl spokojený, dokud nebyl přesvědčen, že opravdu jedla. Po Matce se v noci uložil ke spánku, ze své místnosti Ji slyšel, jak stoupá do horního patra chrámu lehkými kroky šťastné dívky, náramky na nohou Ji cinkaly. Potom Ji objevil v postoji s rozpuštěnými vlasy, její černou siluetu proti noční obloze, při pohledu na Gangu nebo ve vzdálených světlech Kalkaty.

Pochopitelně ho chrámoví úředníci brali jako blázna. Jeho světští příznivci ho dovedli ke zkušeným lékařům, ale žádný lék nedokázal vyléčit jeho chorobu. Častokrát sám pochyboval o svém duševním zdraví. Protože proplouval nepovoleným oceánem bez pozemského průvodce, který by mu ukazoval cestu. Jeho jediným bezpečným útočištěm byla sama Božská Matka. K ní se modlil: „Nevím, co se to děje. Neznám mantry a písma. Nauč mně Matko, jak Tě mám uskutečnit. Kdo jiný mi může pomoci? Zda nejsi mým jediným útočištěm a průvodcem?“ A udržování přítomnosti Matky ho nikdy nezklamalo v jeho úzkostech nebo pochybnostech. Dokonce ti, kteří kritizovali jeho chování byli značně ovlivněni jeho čistotou, bezelstností, pravdivostí, integritou a svatostí. Pociťovali v jeho přítomnosti povznášející vliv.

Říká se, že samádhi neboli vytržení pouze pootevře duchovní sféru. Šrí Rámakrišna pociťoval neuhasitelnou touhu těšit se z Boha různými způsoby a cestami. Pro své meditace si vytvořil místo v severní zalesněné části chrámové zahrady. S pomocí Hridaje tam zasadil pět posvátných stromů. Místo známé jako Pančavati se stalo scénou mnoha jeho vizí.

Jak se jeho duchovní rozpoložení prohlubovalo, stále více pociťoval sama sebe jako dítě Božské Matky. Učil se cele odevzdávat Její vůli a nechat Ji, aby mu ukazovala cestu.

Neustále se modlil: “Ó Matko, hledám útočiště u Tebe. Nauč mně, co mám dělat a co říkat. Tvoje vůle je svrchovaná a pro dobro Tvých dětí. Spoj moji vůli s Tvou a učiň mne Tvým nástrojem.“

Jeho vize se prohlubovaly a byly intimnější. Nemusel dlouho meditovat, aby spatřil Božskou Matku. Dokonce při podržení si vědomí vnějšího světa Ji mohl vidět stejně hmatatelně jako chrámy, stromy, řeku a lidi kolem sebe.

Při jedné příležitosti Mathur Babu tajně vstoupil do chrámu a sledoval bohoslužbu. Byl hluboce dojat zbožností a upřímností mladého kněze. Uvědomil si, že Šrí Rámakrišna proměnil kamennou sochu na živoucí Bohyni.

Šrí Rámakrišna jednou krmil kočku jídlem, které mělo být nabídnuto Káli. To bylo příliš pro správce chrámové zahrady, který se považoval za zodpovědného za řádný průběh bohuslužby. Nahlásil šílené chování Šrí Rámakrišny Mathur Babovi.

Šrí Rámakrišna popisoval tuto příhodu: „Božská Matka mi odhalila v chrámu Káli, že je to Ona, co se stala vším. Ukázala mi, že vše je plné vědomí. Socha byla vědomí, oltář byl vědomí, nádoby na vodu byly vědomí, práh byl vědomí, mramorová podlaha byla vědomí – vše bylo Vědomí. Nacházel jsem se uvnitř místnosti nasáklé jakoby blažeností, blažeností Boha. Uviděl jsem hříšného člověka před chrámem Káli, ale i v něm jsem viděl vibrovat sílu Božské Matky. Proto jsem nakrmil kočku jídlem, které má být nabídnuto Božské Matce. Jasně jsem vnímal, že vše bylo Božskou Matkou – dokonce i kočka. Manažér chrámové zahrady napsal Mathur Babovi, že jsem krmil kočku obětinami určenými Božské Matce. Ale Mathur Babu dokázal nahlédnout do stavu mé mysli a manažerovi odpověděl: „Nechejte ho dělat, cokoli chce. Nesmíte mu nic říkat.“

Jedno z obtížných onemocnění, kterými v té době Šrí Rámakrišna trpěl byl pálivý pocit v těle a byl vyléčen podivnou vizí. Během bohoslužby v chrámu sledujícím příkazy písem si představil „hříšníka“ v sobě a zničení tohoto „hříšníka“. Jednoho dne meditoval v Pančavati, když uviděl, že z něho vychází černý muž s červenýma očima vrávorající jako opilec. Zanedlouho z něho vyšla další osoba jasného vzezření, v okrovém rouchu sannjásina a držela v ruce trojzubec. Napadla tu první a zabila ji trojzubcem. Potom byl Šrí Rámakrišna bez bolestí.

Asi v této době začal uctívat Boha přijímáním postoje sluhy ke svému pánovi. Napodoboval způsoby Hanumána¹, opičího vojevůdce z Rámájany, ideálního sluhu Rámy a tradiční model této skromné formy zbožnosti. Když meditoval o Hanumanovi, o jeho pohybech a způsobu života, začal se podobat opici. Jeho oči zneklidněly. Žil z plodů a hlíz. Kolem pasu měl zavázanou látku a část svěšenou v podobě ocasu, místo chůze skákal z místa na místo. A zakrátko byl požehnán vizí Síty, božské chotě Rámy, která vstoupila do jeho těla a zmizela v něm se slovy: „Odkazuji ti svůj úsměv“.

Mathur měl víru v upřímnost horlivosti Šrí Rámakrišny, ale nyní začal pochybovat o jeho duševním zdraví. Sledoval ho, jak skáče kolem jako opice. Jednou, když Ráni Rásmani naslouchala zpěvu Šrí Rámakrišny v chrámu se mladý kněz neočekávaně otočil a dal jí facku. Patrně při poslechu jeho písně ve skutečnosti uvažovala o soudním procesu. Přijala trest, jako kdyby ji ho uložila Božská Matka, ale Mathur byl zoufalý. Prosil Šrí Rámakrišnu, aby udržoval své city pod kontrolou a dbal na společenské konvence. Argumentoval, že sám Bůh následuje zákony. Bůh třeba nikdy nepřipustí, aby rostly na jednou stonku květy dvou barev. Druhého dne Šrí Rámakrišna Mathur Babovi daroval ibišek se dvěma květy na jednom stonku, jeden červený a druhý bílý.

Mathur a Ráni Rásmani začali částečně připisovat duševní onemocnění Šrí Rámakrišny jeho dodržování přísné zdrženlivosti. Domnívali se, že přirozený způsob života by uvolnil napětí jeho nervů a zosnovali plán se dvěma ženami špatné pověsti. Ale jakmile ženy vstoupili do jeho pokoje, Šrí Rámakrišna v nich spatřil projev Božské Matky vesmíru a upadl do samádhi pronášeje Její jméno.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017