Jogindranáth byl zase jemný až příliš. Jednou při podobné situaci, která vyvolala Nirandžanův hněv, držel své emoce na uzdě a udržel svůj klid, místo aby vyhrožoval těm, kteří Rámakrišnovi nadávali. Mistr se dozvěděl o jeho chování a řádně mu vyhuboval. Takže stejná chyba byla druhému doporučena jako ctnost. Guru se snažil rozvinout v prvním případě vyrovnanost a v druhém odvážnou povahu. Tajemstvím výcviku bylo vybudovat taktní rozpoznávání potřeby daného okamžiku, charakteru žáka.

Jogindranáth pocházel ze šlechtické bráhmanské rodiny z Dakšinéšváru. Jeho otec a příbuzní sdíleli obecné pochybnosti o duševním zdraví Šrí Rámakrišny. Už ve velmi raném věku se u chlapce rozvinuly náboženské sklony, trávil denně dvě nebo tři hodiny v meditaci a jeho setkání se Šrí Rámakrišnou prohloubilo jeho touhu po realizaci Boha. Měl naprostou hrůzu z manželství. Ale na naléhavou žádost matky musel ustoupit a nyní věřil, že ztratil duchovní perspektivu. Takže si nedovolil přiblížit se k Mistrovi.

Šrí Rámakrišna použil lest, aby k sobě Jogindru přivedl. Jak vstoupil do místnosti, Mistr se hnal dopředu, aby se s mladíkem setkal. Uchopil ho za ruku a řekl: „Co na tom, že jsi ženatý? Já jsem také. Z čeho máš strach?“ Dotkl se jeho hrudníku: „Jestliže toto (ve smyslu ty) je příznivé, dokonce ani sto tisíc sňatků tě nemůže poškodit. Chceš-li vést život hospodáře, pak sem někdy přiveď svou manželku, a já se podívám, jestli se stane opravdovou společnicí tvého duchovního pokroku. Chceš-li ale vést mnišský způsob života, potom zničím tvou vazbu do světa.“ Jogin byl užaslý z těchto slov. Získal novou sílu a obnovil ducha odříkání.

Šaši a Šarat byli bratranci, kteří pocházeli ze zbožné bráhmanské rodiny v Kalkatě. Už jako mladí se připojili k Brahmosamádži a dostali se pod vliv Kéšaba Séna. Mistr jim při prvním setkání řekl: „Pokud jsou po označení cihly a dlaždice vypáleny, značka na nich zůstane napořád. Podobně by měl být člověk označen Bohem před vstupem do světa. Pak neulpí na světě.“ Uvědomoval si zcela budoucí průběh jejich života a žádal je, aby se neženili. Mistr se zeptal Šašiho, zda věří v Boha s formou nebo bez formy. Šaši odpověděl, že si není jist s existencí Boha; a tak nemůže říci tak nebo onak. Tato otevřená odpověď se Mistrovi velmi líbila.

Šarat toužil po všeobsáhlém uskutečnění božské přirozenosti. Když se ho Mistr zeptal, zda existuje nějaká specifická podoba Boha, kterou si přeje uvidět, chlapec odpověděl, že by rád viděl Boha ve všech živoucích bytostech světa. „Ale“, namítl Mistr, „to je poslední slovo v realizaci. To člověk na začátku nedokáže“. Šarat pohotově odpověděl: „Nebudu spokojený s čímkoli před tím. Projdu dlouhou cestu, nežli dosáhnu tento požehnaný stav.“ Šrí Rámakrišna byl velmi potěšen.

Harináth vedl od dětství asketický život brahmačariho – každý den se koupal v Ganze, sám si vařil jídlo, probouzel se před východem slunce a než opustil postel recitoval po paměti verše z Gíty. V Mistrovi nalezl ztělesnění písem védy. Snažil se být následovníkem askety Šankary a udržoval v sobě velkou nenávist k ženám. Jednou Mistrovi řekl, že nemůže dovolit, aby se k němu přiblížily i malá děvčata. Mistr ho pokáral a řekl mu: “Mluvíš jako blázen. Proč bys měl nenávidět ženy? Jsou manifestací Božské Matky. Dívej se na ně jako svou vlastní matku a nikdy nebudeš cítit jejich špatný vliv. Čím víc je nenávidíš, tím více upadneš do jejich nástrah. Hari později prohlásil, že tato slova zcela změnila jeho postoj k ženám.

Mistr znal Hariho vášeň pro védantu. Nechtěl ale, aby se žádný z jeho učedníků stal suchým asketou nebo pouhým knihomolem. A tak požádal Hariho, aby v životě praktikoval védantu tím, že se vzdálí neskutečnému a bude následovat skutečné. „Ale není to tak snadné“, dodal Rámakrišna, „uvědomit si neskutečnost světa. Studium samo o sobě příliš nepomáhá. Potřebná je Boží milost. Pouhé osobní úsilí je marné. Člověk je konec konců malé stvoření s omezenými možnostmi, ale může dosáhnout nemožného, pokud se modlí k Bohu o milost.“ Potom Mistr zazpíval píseň chválící milost. Hari byl hluboce pohnut a plakal. Později v životě dosáhl Hari báječné syntézy ideálu osobního Boha a neosobní Pravdy.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017