V roce 1858 přišel do Dakšinéšvaru bratranec Šrí Rámakrišny, jménem Haladhári, který tam měl zůstat asi osm let. Kvůli nevalnému zdraví Šrí Rámakrišny Mathur Haladháriho jmenoval do úřadu kněze v chrámu Káli. Měl komplikovanou povahu, byl zběhlý v liteře písem, ale sotva chápal jejich ducha. Miloval účast na puntičkářských teologických diskuzích a podle své učenosti přistupoval k posuzování Šrí Rámakrišny. Jako ortodoxní bráhman zcela nesouhlasil s neortodoxními činy bratrance, ale nezaujala ho čistota života Šrí Rámakrišny, extatická láska k Bohu a prahnutí po realizaci.

Jednou rozrušil Šrí Rámakrišnu sdělením, že Bůh pro lidské myšlení není pochopitelný. Šrí Rámakrišna popsal významné chvíle pochybností, když se ptal, zda ho jeho vize skutečně nepomýlily: „S pláčem jsem se modlil k Matce: Máš to srdce mně takto podvádět, protože jsem blázen? A z jeho očí proudily slzy. Brzy poté jsem viděl z podlahy vystupovat spoustu mlhy, která naplnila prostor přede mnou. Uprostřed ní se objevila tvář se splývavým vousem, klidná, velmi výrazná a poctivá. Dívala se stále na mně a slavnostně prohlásila – Zůstaň v bhávamukta¹, na prahu relativního vědomí. Třikrát to opakovala a potom pozvolna zmizela v mlze, která se rozpustila. Tato vize mně uklidnila.“

Zkreslená práva o špatném zdraví Šrí Rámakrišny, lhostejnosti k světskému způsobu života a různých neobvyklých aktivitách dorazila do Kámárpukuru a naplnila srdce jeho matky obavami. Po jejich opakovaných žádostech se vrátil do své vesnice, aby „změnil vzduch“. Ale jeho přátelé z dětství už ho nezajímali. Božská horečka ho strávila. Trávil velkou část dne a noci meditací na jednom z kremačních míst. Toto místo mu připomínalo nestálost lidského těla, lidských nadějí a úspěchů. Také mu připomínalo Káli, bohyni zániku.

Ale po několika měsících se jeho zdraví zlepšilo a obnovil do jisté míry přirozenou chuť do života. Šťastná matka ho povzbuzovala, aby pomýšlel na to, že je čas uspořádat sňatek. Bylo mu nyní 23 let. Manželka by ho přivedla zpátky na zem. A byla ráda, když syn přivítal její návrh. Viděla v tom možná Boží zásah.

Pětiletá holčička Saradámani žila v sousední vesnici Džajrámbáti. Dokonce i v tomto věku se modlila k Bohu, což vytvářelo její neposkvrněný charakter vonící jak bílá tuberóza². Při pohledu na měsíc řekla: “Ó Bože dokonce i na měsíci jsou tmavé skvrny. Učiň můj charakter neposkvrněný.“ Ta byla vybrána jako nevěsta pro Šrí Rámakrišnu.

Obřad uzavření manželství byl náležitě proveden. Takové brzké manželství je Indii něco jako zasnoubení, sňatek je dokonán, když dívka dospěje do puberty. Ale v tomto případě zůstalo manželství navždy nenaplněné. Šrí Rámakrišna žil v Kámárpukuru asi rok a půl a poté se vrátil do Dakšinéšvaru.

Sotva překročil práh chrámu Káli, ocitl se znovu ve víru. Jeho šílenství se znovu objevilo desetkrát silněji. Stejné meditace a modlitby, stejná vytržení, stejný pocit pálení, stejný pláč, stejná nespavost, stejná lhostejnost k tělu a k vnějšímu světu, stejná božská opilost. Podrobil se novým disciplínám, aby vykořenil chamtivost a chtíč, dvě velké překážky duchovního postupu. V jedné ruce držel rupii a v druhé kousek hlíny, uvažoval, jakou mají ve srovnání hodnotu pro uskutečnění Boha a shledal, že jsou stejně bezcenné a odhodil je se shodnou lhostejností do Gangy. Na ženy nahlížel jako na manifestaci Božské Matky. Nikdy, ani ve snu nepocítil popudy chtíče. A aby vykořenil z mysli představu nadřazenosti kasty, uklízel dům vyděděnce svými dlouhými a zanedbanými vlasy. Když seděl v meditaci, ptáci sedaly na jeho hlavě a klovaly potravu v jeho vlasech. Hadi se plazily přes jeho tělo a nevěděl o okolí. Spánek ho úplně opustil. Ve dne v noci se před ním míhaly vize. Viděl sannjásina, který dříve zabil „hříšníka“ v něm, opět vycházejícího z jeho těla, hrozil mu trojzubcem a rozkazoval mu, aby se soustředil na Boha. Nebo stejný sannjásin navštěvoval vzdálená místa cestou světla a přinášel mu zprávy o tom, co se tam děje. Šrí Rámakrišna později říkával, že v případě pokročilých stoupenců se sama mysl stává guruem, žije a pohybuje se jako vtělená bytost.

Ráni Rásmani, zakladatelka chrámové zahrady zemřela v roce 1861. Po její smrti se jediným vykonavatelem majetku stal její zeť Mathur. Ustanovil sebe a své zdroje k dispozici Šrí Rámakrišny a začal se starat o jeho fyzické pohodlí. Šrí Rámakrišna později o něm mluvil jako o jednom z pěti „dodavatelů“ jmenovaných Božskou Matkou. Kdykoli se se v jeho mysli objevilo nějaké přání, Mathur ho bez váhání splnil.

V této době přišla do Dakšinéšvaru bráhmanka, která sehrála důležitou roli v duchovním vývoji Šrí Rámakrišny. Narodila se na východě Bengálska, byla zběhlá v tantrických a višnuistických metodách uctívání. Bylo ji málo přes padesát, byla hezká, oblečená v oranžovém rouchu mnišky. Jediný její majetek bylo několik knih a dvojí oblečení.

Šrí Rámakrišna přivítal návštěvnici s velkou úctou, popsal ji své zkušenosti a vize a sdělil ji, že se lidé domnívají, že jsou to příznaky šílenství. Pozorně ho vyslechla a odpověděla mu: „Můj synu, každý na tomto světě je šílený. Někteří šílí po penězích, jiní po hmotném zajištění, někteří pro jméno a slávu, a ty šílíš po Bohu. Ujistila ho, že prochází téměř neznámými duchovními zkušenostmi popsanými v písmech jako mahábháva, nejvznešenější extáze božské lásky. Pověděla mu, že tato extrémní exaltace byla popsána jako seznam devatenácti fyzických příznaků včetně ronění slz, třesení těla, husí kůže, pocení a pocitů pálení. Bhaktická písma zaznamenala pouze dva případy této zkušenosti, totiž Šrí Rádhu a Šrí Čaitanju.

Velmi brzy se mezi nimi vytvořil něžný vztah, hleděla na něho jako na dětského Krišnu a on na ni jako na matku. Den po dni sledovala jeho vytržení během kírtanů³ a meditací, jeho samádhi, jeho šílené toužení., a rozpoznala v něm sílu k přenosu duchovna na ostatní. Došla k závěru, že takové věci nejsou možné u obyčejného ctitele, dokonce ani u vysoce rozvinutého člověka. Pouze boží vtělení je schopno takových duchovních projevů. Veřejně prohlásila, že Šrí Rámakrišna je stejně jako Šrí Čaitanja boží vtělení.

Když Šrí Rámakrišna řekl Mathurovi, co o něm Bráhmani prohlásila, zakroutil pochybovačně hlavou. Nebyl ochotný přijmout ho jako boží vtělení, avatara srovnatelného s Rámou, Krišnou, Buddhou a Čaitanjou, ačkoli připouštěl mimořádnou duchovnost Šrí Rámakrišny. Načež Bráhmani Mathura požádala, aby uspořádal poradu učenců, kteří by s ní měli tuto záležitost projednat. S návrhem souhlasil a setkání bylo uspořádáno. Mělo se konat v Natmandiru před chrámem Káli.

Pozváni byli dva tehdejší slavní učenci: Vaisnavčaran, vůdce višnuistické společnosti a Gauri. První přicestoval Vaišnavčaran s proslulou společností učenců a stoupenců. Bráhmani jako hrdá matka před ním veřejně oznámila svůj názor a podpořilo ho citacemi z písem. Ačkoli učenci diskutovali o hlubokých teologických otázkách, Šrí Rámakrišna seděl uprostřed naprosto lhostejný ke všemu okolnímu dění, jako dítě ponořené do svých myšlenek, někdy se usmíval, občas žvýkal špetku koření ze sáčku, nebo opakovaně pošťuchoval Vaišnavčarana: „Podívejte, někdy pociťuji také toto“. Za chvíli Vaišnavčaran povstal, aby deklaroval celkový souhlas s Bráhmani. Uznal, že Šrí Rámakrišna nepochybně prožil mahábháva, a že je to jisté znamení vzácného projevu Boha v člověku. Lidé zde shromáždění, zejména vedení chrámové zahrady oněměli. Šrí Rámakrišna řekl Mathurovi, jako malý chlapec: „Pouze fantazie, i on to říká! Dobře, jsem po tom všem rád, že to není nemoc!“

Když o několik dní později dorazil učenec Gauri, konalo se další setkání a on souhlasil s názorem Bráhmani a Vaišnavčarana. Na Vaišnavčaranův postřeh, že je Šrí Rámakrišna avatarem Gaurí řekl: „To je všechno, co o vás řekl? Pak řekl příliš málo. Jsem plně přesvědčen o tom, že jste zdrojem duchovní moci, jen malý zlomek z ní čas od času sestupuje na zemi v podobě vtělení.

„Ach!“, řekl Šrí Rámakrišna s úsměvem, „zdá se, že jste v tomto přelicitoval Vaišnavčarana. Co jste ve mně objevil, že máte takový názor?“

Gaurí odpověděl: „Cítím to ve svém srdci a mám písma na své straně. Jsem připraven to dokázat každému, kdo mně k tomu vyzve.“

„Dobře,“ řekl Šrí Rámakrišna, toto tvrdíš, ale věř mi, já o tom nic nevím.“

Tudíž tento den byl bláznivý kněz verdiktem významných učenců prohlášen za božskou inkarnaci. Jeho vize nebyly důsledek přehřátého mozku, měly precedent v duchovních dějinách. A jak toto vyhlášení ovlivnilo samotného Šrí Rámakrišnu? Zůstal prostým dítětem Matky, kterým byl od prvního dne svého života. O několik let později, když o něm dva z jeho světských žáků hovořili jako o božském vtělení a doneslo se to k němu, řekl s nádechem sarkasmu: „Myslíte, že takto stoupne moje sláva? Jeden z nich je hercem v divadle a druhý lékařem. Co vědí o inkarnacích? Proč mne před lety učenci jako Gauri a Vaišnavčaran prohlásili za avatara. Byli to velcí učenci a věděli, co říkají. Ale nijak to neovlivnilo moji mysl.“

Šrí Rámakrišna byl celý život žákem. Často svým stoupencům citoval toto přísloví: „Přátelé, čím déle žiji, tím více se učím“. Když pominulo vzrušení vyvolané vyhlášením Bráhmani, přijal úkol praktikovat duchovní disciplíny v souladu s tradičními metodami stanovenými v tantrických a višnuistických písmech. Až dosud sledoval svůj duchovní ideál podle podnětů vlastní mysli a srdce. Nyní přijal Bráhmani jako gurua a vykročil po tradičních cestách.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017