Zatímco cíl všech typů meditace zůstává stejný, druhy meditace se odlišují díky rozdílnému vnímání konečné reality rozdílnými myšlenkovými systémy. Duchovní hledač si podle svého vnitřního uspořádání, duchovního zázemí a preferencí volí některou z nich k dosažení cíle. Přes rozdíly v metodách a technikách zůstávají v praxi každého druhu meditace tři fixní faktory. Tyto tři faktory, o kterých postupně pojednáme v dalších částech knihy, jsou:
1. Objekt soustředění v meditaci
2. Centrum vědomí, kde se udržuje mysl během meditace
3. Použitá metoda na vyvolání soustředění
Posvátné texty jógy a Védanty tvrdí, že ideál neboli objekt meditace se nesmí měnit. Praxe meditace používající více než jednu metodu je nebezpečná. Meditace má dva aspekty: meditace jako kořen a meditace jako ovoce. Sebepoznání neboli vize Boha, ovoce meditace se neuskuteční, pokud meditující nezůstává zakořeněn v jednom ideálu. Ti, co touží po ovoci se musí starat o kořeny. Cílevědomá oddanost jednomu ideálu je zcela nezbytná k rozvoji oddanosti a bez oddanosti není žádná koncentrace možná. Lidé od začátku v tomto smyslu příliš liberální nikdy nerozvinou žádný duchovní kořen. Svámí Vivékánanda nás takto varuje:
Zakořeňující se strom se musí chránit plůtkem, dokud nevyroste. Křehká rostlina duchovna odumře, když je předčasně vystavena vlivu stálých změn myšlenek a ideálů. Mnozí ve jménu toho, co můžeme nazvat náboženským liberalismem, mohou být nahlíženi jako sytící se neužitečnou zvědavostí a nepřetržitou řadou rozmanitých ideálů. Naslouchání novinkám se rozrůstá do druhu nemoci, jakési náboženské opilecké mánie. Chtějí slyšet nové věci, díky kterým získávají dočasné nervové vzrušení, a když toto vzrušení pomine, jsou připraveni na další. Náboženství je pro tyto lidi jakýmsi opiem intelektuála a tak to končí. „Existuje jiný druh člověka“, říká Bhagavan Rámakrišna, „který se podobá perlorodce v tomto příběhu. Perlorodka opustí dno moře a vypluje na hladinu, aby zachytila déšť, když vychází hvězda Sváti. Plave na hladině s otevřenou lasturou, dokud se jí nepodaří zachytit kapku dešťové vody. A poté se potopí hluboko dolů na mořské dno a tam setrvá, dokud nevytvoří z dešťové kapky nádhernou perlu.“
Druhým faktorem je centrum vědomí. Objekt soustředění se zpravidla udržuje ve specifickém centru jako je srdce, čelo nebo temeno. Nebo může člověk umístit ideál vně svého těla, před sebe. V každém případě musí zůstat pozice neměnná. Časté změny centra soustředění brzdí rozvoj koncentrace. Pokud soustředění přirovnáme k hloubení nebo kopání do hloubky, potom musíme kopat na jednom místě.
Třetím faktorem je použitá metoda k vyvolání soustředění. Tuto metodu si buď vybere hledající sám, nebo ji stanoví učitel a také nesmí být měněna. Sledováním stejné metody hledající člověk vytváří jakoby rýhu neboli stopu v mysli. Zvyk se vytváří časem a myšlení přirozeně plyne známou drahou a meditace se stává snadnou. Máme zkušenost, že když člověk pravidelně chodí přes trávník stejným směrem, vytvoří se v něm nakonec viditelná stopa a bude nejspíše chodit vždy stejnou cestičkou. Podobně sleduje hledající člověk jeden ideál, sedí ve stejné pozici, medituje v určitých hodinách a používá stejnou metodu a postup. Taková praxe vyrývá hlubokou cestu v jeho vědomí. Uvědomění a namáhavé cvičení se nakonec stává přirozeným a spontánním.
Mnozí se domnívají, že meditace je procesem pasivního přemítání nebo jenom ponechání věcí, aby se odehrávaly, ale ve skutečnosti to je vědomý proces řízení mysli. Na čem záleží v meditaci nejvíc, je bdělost a nikoli délka meditace. Meditace se stává kontraproduktivní, když je oddělena od svého duchovního cíle nebo praktikována neregulérním způsobem nebo bez mravní a etické přípravy. Pro nečistou mysl je koncentrace nebezpečná, protože přivodí prudký zpětný náraz v podobě pádu do hlubin podvědomí.
Takže nás Bhagavadgíta varuje: „Dosažení jógy je obtížné… pro člověka, který se nedokáže ovládat; ale může být dosažena tím, kdo ovládá sám sebe a kdo se usiluje správným způsobem.“
A v Katha upanišadě stojí:
Když pět nástrojů poznávání (zrak, uši, nos, jazyk a kůže) se zastaví společně s myslí, a když se intelekt nepohybuje, nazývá se to nejvyšší stav.
Tato pevná kontrola smyslů je to, co se nazývá jóga. Člověk musí být poté bdělý (ostražitý); může být pro jógu jak prospěšný, tak škodící.
Svámí Adisvarananda: Meditace a její praxe
Přeložil: J. Holeček