Když před naším zrakem poprvé svítá krása duchovního života, reagujeme na ni převážně citově. Nedostává se nám pochopení, neznáme předpoklady stezky vedoucí k duchovnímu cíli - podlehli jsme impulsivnímu hnutí. Avšak brzy cítíme nedostatek jasného pochopení. Dostaví se pochybnosti a snažíme se poznat původ a účel věcí. Pisatel těchto slov se o tom sám přesvědčil. Vzpomíná si na dny svých nesnází, a proto doufá, že pojednání o předběžných stadiích a podmínkách praktického náboženství bude dobrou službou, nechť je sebe kusejší a nedokonalejší.

Pisatel si nečiní nároků na neomylnost toho, co uvádí v této knize. Vše je psáno tak, jak bylo pochopeno. Sděluje své znalosti jako cestovatel mluví o svých zkušenostech z cesty lidem, jdoucím toutéž stezkou, bez ohledu na nedostatky svých poznatků. Jiných nároků si pisatel nečiní.

Někteří lidé myslí, že byli povolání k náboženskému životu, vzdají se světské činnosti a obrátí se na cestu duchovní. Někteří dokonce ve své dočasné horlivosti jdou i do kláštera, hledajíce tak život odříkání. Stává se však často, že mnozí z těchto kandidátů na život duchovní a odříkání nejsou dosti způsobilí. Nedostává se jim přípravy a vlastností bez nichž duchovní život se ukáže jako chudý a pustý, velmi ubohý a dokonce škodlivý. Neboť praxe náboženství není lehká. 

Není jen záležitostí vlastní volby. Světskému člověku nutno přejít mnohými stupni, než dosáhne stupně skutečně seriózního náboženství. Lidé většinou vůbec nevědí o těchto stupních, a i když je znají, nevěnují jim patřičnou pozornost. Se špatnými vlastnostmi a schopnostmi dychtí po tom, aby mohli sklízet i požehnané plody náboženství. Výsledkem je zmatení mysli a hluboké zklamání. Velká většina lidí není skutečně schopna brát vážně duchovní život. Jsou stále ještě velmi, velmi vzdáleni nutnému stavu mysli. Jejich vědomí je příliš spoutáno s tělem a jsou zajati a svázáni světskými cíli. Není jim ještě údělem ani velmi vzdálený záblesk Nekonečnosti. Touží po tělesných rozkoších, moci, velkém bohatství, sexuálním uspokojeni a dlouhém životě, děsí se odříkání a smrti. Tak lidé většinou žijí a umírají spoutáni se zemí, bez jakéhokoliv vědomého úsilí směřujícího k zlomení těchto pout. Náboženství je jim pouhou formalitou. Kdyby byli opuštěni na osamělém ostrově a byly jim dány prostředky ke světskému zaměstnání, nelámali by si hlavu náboženstvím a jeho otázkou.

Jelikož však musí žít v lidské společnosti, kde náboženství je universálním zřízením a kde poznávají jistý druh myšlení a jednání zřejmě povahy náboženské, nutí je to, zajímat se o náboženství. Nemají však o něm správné představy.

To však není úplný obraz ani světského člověka. Je ještě jiná a světlejší stránka tohoto obrazu. Tato stránka nám představuje naději a rozvíjející se slávu člověka. Člověk nežije jen pro sebe. Ani nejprostší člověk nemůže být uspokojen láskou k sobě samému. Miluje též jiné, i když to jsou jenom jeho vlastní příbuzní. Uznává jisté mravní předpisy. Usiluje stále víc a více o vědění, zachycuje však jen odlesk pravdy. Má smysl pro krásu, který existuje i tehdy když v životě většiny lidí je ve stavu latentním. To vše vede člověka vzhůru k uskutečnění pravdy a naplnění života. Smysl pro mravnost, estetiku, láska, touha po vědění a pravdě, aktivita - to jsou spásné a zušlechťující elementy lidského života. Z nich tryská náboženství. V úplném vyloučení dříve uvedeného stavu a v širokém a úplném rozvinutí stavu právě uvedeného, spočívá vrcholný bod náboženství.

V prvotních stadiích, kdy živočišnost v člověku je silná, znamená náboženství pro něho jen podrobení se svaté církvi a zachovávání formalit a obřadů. Náboženství není pro něho skutečným a životným. Přesto však upřímné zachovávání formalit a příslušnost k církvi jsou pro něho životně nezbytné a hrají závažnou roli ve vývoji jeho duchovního vědomí. Většinu lidí náboženství ovlivňuje slavnostními příležitostmi a estetickým uspokojením, proto ve všech zemích jsou s náboženstvím spojeny chrámy, obrazy, mytologie, složité obřady a slavnosti. Člověk skutečně musí vystoupit nad hrubou hmotu a vycvičit svou mysl prodléváním v jemnějších skutečnostech dříve, než se může nadít toho, že se sám stane duchovním člověkem. Umění, mravnost, touha po vědění, intenzivní činnost, dobročinnost a láska přispívají nesmírně k vycvičení mysli v jemném cítění a vnímání.

Co je umění? Je to zobrazení hmoty a předmětů, oděných nadpřirozeným světlem. Všichni víme, proč požíváme stravu, nosíme šaty, nebo obýváme domy. Přesto se vsak vždy snažíme zapomenout zřejmou příčinu těchto činností. Neboť jejich bezprostřední objekty jsou hrubé, bez ohledu na jejich nezbytnost k žití, snažíme se zapomenout na materiální stránku našeho života. Proto je zahalujeme uměním. Pokoušíme se potlačit hmotnou stránku jídla, oblékání nebo bydlení, vědomím jejich vybrané krasy. Pouhá výživnost stravy nám nepostačuje. Potrava musí být dobře upravena, mít pěknou podobu, vůni, chuť a barvu. Musí být podávána uměleckým způsobem na vybraných talířích a mísách. Jídelna musí být krásná a musíme vést zajímavý rozhovor, jako kdyby rozmluva byla podstatnou částí a jídlo podřadnou. Náš oděv nás musí nejen dostatečně chránit proti nepřízni počasí, ale musí být zároveň krásně upraven. Pro člověka je krása látky důležitější než její praktické vlastnosti. Totéž platí o našem obydlí. Tímto způsobem se učíme přecházet věci hrubé a vnímat jemnější skutečnosti a mysl se učí pociťovat hluboké neuspokojení hmotnou stránkou života a toužit po vyšších skutečnostech.

Avšak umění není samo považováno za dostatečné pro povznesení běžného člověka. Může ho též zkazit, protože krása je klamná a často můžeme mylně pokládat přelud za skutečnost. Proto nutně musí spolupůsobit prosazování mravnosti. Pouze silné mravní uvědomění a tužba po vysokých ideálech, nejen pouhé mluvení o nich, může dát křídla našemu vnímání krásy, povznést je do jasných výšin duchovnosti. Bez mravního usměrnění se umění často válí v bahně pozemskosti. Mravnost dává nám sílu. Učí nás bedlivě střežit neosobní zásady a žít podle nich. Mravností překonáváme hrubé a povznášíme se k vyšší úrovni. Mravnost usměrňuje všechny naše pohnutky i činnost, naši práci ve světě a naše vztahy k němu. Láska nás rovněž oprošťuje od hrubých pout. Láska a služba zabíjí malé já a láme pouta, vížící nás ke světu hmoty, k našemu tělu.

Podobně je tomu s věděním a činností. Vědění odhaluje divy i ve zdánlivě všední věci a vede nás od vnímatelného a viditelného ke světu, který je jinde než naše dnešní pojímání věcí. A intenzivní činnost uspokojuje a případně ničí naše světské pudy a dává nám smysl pro vyšší a jemnější život. Drobné světské věci, drobné přednosti a nadšení nad drobnými triumfy již nás neuspokojují. Je nám třeba prostoru a větších věcí. Všechny tyto síly pracují pomalu, ale stále pro pozdvižení a osvobození člověka. Ženou ho ke skutečnému náboženství, bez nich nelze vyplnit životní stupně, nalézající se mezi člověkem obyčejným a duchovním. Podstatnou podmínkou duchovnosti je zničení nižšího Já a touhy po pozemských věcech. Mysl zmítaná žádostí po milionech předmětů, nemůže dosáhnout Boha. Musí roztroušené paprsky spojit a uvést je do jednoho směru, jedině tehdy odhalí tvář Boha. Ale takové zřeknutí žádostí je z počátku nemožné. Mysl je příliš hrubá, je téměř beznadějně zapletena v žádosti, nemůže vnímat je jemnější skutečnost. Jen umění, mravnost, láska, služba, vědění a činnost, mohou člověku pomoci z jeho nynější světskosti.

Ale nic z toho nemůže být skutečně účinné bez příslušnosti k nějakému náboženství a podrobení se jeho základním zásadám. Skutečně umění, mravnost, sociální služba nebo vědění, nemůže dobře prospívat, pokud nevěříme v nějakou věčnou poslední Skutečnost a v jednotu života a vesmíru. Nemluvíme zde o těch výjimečných osobnostech, které instinktivně uskuteční Nejvyšší bez vědomého uznání náboženských pravd. Avšak většina lidí nemůže dojít vyššího pochopení a prospěchu uměním, mravností nebo dobročinností, pokud je neuvedou ve vztah k božství. Proto se v každém věku setkáváme s uměním, mravností nebo dobročinností jako aspekty náboženskými, spojenými s jeho zásadami a řízením.

Tak pro blaho velké většiny lidí, aby případně byli schopni pravdivě a vážně žít duchovní život, je naprosto nezbytně nutné aby náš osobní život se stával stále estetičtější, mravně povznesenější, plnější dobročinnosti, lásky a služby, touhy po vědění, pravdě a intenzivní činnosti. Skutečně kdyby se lidé stali velmi aktivními a zároveň dbalými umění, mravnosti a služby, posloužili by si více, než kdyby odříkávali modlitby, navštěvovali kostely a hráli si na náboženství jak tomu je u většiny nynějších lidí. Bohužel však pravá mravnost nebo estetický vývoj nebo horlivost k službě není u nich možná bez vědomého vztahu k víře a církevním zřízením. Z těchto praktických důvodů musí vždy býti formální náboženství s dogmaty, mýty a rituály, avšak mravnost, umění a služba, horlivost a vedení musí být rozvíjeny v plném rozsahu, nebo v nich spočívá pravá spása většiny lidí.

Podle hinduistického názoru musí být tamas (nehybnost) překonán radžasem (aktivitou – ohněm), radžas pak má být překonán sattvou (tichou radostí). Avšak sattva může růst jen postupně, sattva - jas mysli, v němž se správně odráží jen jas a skutečnost, nerodí se náhle. Má různě stupně, které představuje mentální působení umění, mravnosti, vědění, lásky, služby atd.

Avšak proč klademe důraz na umění, mravnost atd., jestliže náboženství samo může produchovnit hrubé a hmotné? Tato otázka je na místě.

Když se náboženství vžije, je schvalováno lidmi jako běžná věc. Tak hinduisté věří ve své náboženství a přijímají pravdu jeho učení. Jsou též pravidla a zvyky, k němu patřící, které přes svojí odlišnost v různých vrstvách lidu a na různých místech jsou presto více méně zachovány jako posvátné. I tam, kde není vážného postoje k náboženství, se často uznává víra a zachovává předpisů. Tak většina hinduistů před jídlem nabízí potravu v myšlenkách Bohu. Při všech životních událostech se takové sdružování se světskými věcmi stalo zavedeným pravidlem. Hinduismus učí své přívržence produchovnit život ve vší jeho činnosti a lidských vztazích. Tento přímý vztah pozemských věcí k Bohu, produchovněním bez spolupůsobení umění atd. nepochybně pomáhá cvičit mysl v pociťování a vnímání jemnějších skutečností.

Pokud lidé věří v náboženství, bude toto velmi prospívat k zjemnění jejich vnímání. Jelikož však náboženství není vážně posuzováno většinou lidí, nutno pro ně nalézt důraznější prostředníky a hmatatelnější prostředky, spojené s náboženstvím. Pro většinu lidí je mravnost skutečnější a hmatatelnější než duchovní pravdy, vědění je působivější, služba je užitečnější. Musíme proto v případě průměrného člověka klást na ně největší důraz. Produchovnění životních okolností je správné. Ale většina lidí může jen velmi pomalu postupovat touto cestou bez podstatné pomoci mravnosti, umění, vědění, činnosti a služby.

Když nás tedy někdo žádá o umožnění vstupu do duchovního života, musíme především uvažovat, zda se zbavil tamasu, zda se naučil vnímat a oceňovat jemnější věci, zda má silný smysl pro mravnost a zda paprsky jeho mysli jsou soustředěny v úzkém kruhu. To jsou některé z podstatných podmínek. Bez nich je člověk špatně kvalifikován pro duchovní život. Takovému člověku je nejlépe poradit toto: Jdi a buď aktivní, buď mravný a nesobecký a s láskou služ svým bližním.

Bohužel však není zařízení, jimž by kandidátům duchovního života bylo povinné předepsáno splnění těchto podmínek. I když jsme jen zpola připraveni, začínáme s vážnou duchovní prací. Výsledkem je jen velké zmatení mysli a roztrpčení pro nezdar. Skutečně není možno provést jasné vymezení a uspořádání. Mysl je velmi klamná, je nemírně těžké zjistit v určitém čase její skutečnou povahu. Často nás klame a vede na cesty, kde jsme sotva schopni postupovat dopředu. Nutným výsledkem je utrpení. Dále, duchovní život, stejně jako každá jiná činnost, je otevřen každému. Je ovšem pokušením pro mnohé, kteří ještě nejsou připraveni. Proto musíme k němu přistupovat vždy po zralé a delší úvaze a za předpokladu, že se budeme řídit podle směrnic shora uvedených, jistě nezabloudíme.

Pokračování

Anonymní překlad z roku 1959, děkuji za poskytnutí M.Mrlíkovi. Z nekvalitního strojopisu zpracoval JH