Přesto však dlouhý čas musíme hrát dvojí úlohu. Nesmíme si myslet, že i když jsme překonali tamas a získali jemnost vnímání a stali se nesobeckými a obětavými, můžeme se vzdát všeho světského zaměstnání a zasvětit se jedině duchovnímu životu. Běda, běda, třikrát běda, je to příliš nesnadný život, než aby byl tak snadno přístupný. Vážné uskutečňování duchovního ideálu musí ve většině případů být začato spolu se světským životem. To znamená, že se nesmíme náhle vzdát veškeré vnější činnosti. Bytost tvrdošíjně odmítne náhle a úplně se oddat duchovnímu životu. Je proto nutné postupně ji odvykat dosavadním zakořeněným podmínkám.

Na prahu duchovního života musíme pečlivě uvážit dvě okolnosti.

1. zda naše touha po duchovním životě je pravá a není to jen falešné volání.
2. zda budeme schopni s nekolísajícím nadšením pokračovat v nastoupené cestě až do konce.

Touha po duchovním životě může být vhodně nazvána vaijrágja. Bez ní nemůže být duchovního života. Co je vairágja? Je to odpoutání od světských zájmů a radostí a touha po duchovním životě. Bytost má nejen netoužit po světských věcech, ale má též k nim pociťovat živý odpor. A současně tu musí být žízeň po Bohu. Ovšem zpočátku tato žízeň nemusí být naprosto výrazná a její předmět nemusí být zcela určitý. Musí však zde být pocit neuspokojení a duševní nevolnosti. Stávající podmínky musí být pociťovány jako nevyhovující a nepříjemné. To je správné znamení. Tento odpor se může dostavit náhle nebo pozvolna. Někteří z těch, kteří pravidelně a upřímně zachovávají náboženské obřady a denní modlitby, pocítí, že jsou postupně vedeni na pokraj jemnějších oblastí, provázených vyšším vědomím a radostí. A bytost, která zdálky spatřila jejich záblesk, bude naplněna plamennou nostalgickou touhou po těchto vyšších stavech, která budou pomalu a stále růst. Vyšší vědomí však se též může dostavit náhle.

Zde musíme být velmi opatrní. Náhlá touha po náboženství muže být pouze nahodilá, způsobená unesením, zklamáním nebo nemocí. Může se to stát, když zemřela osoba nám drahá. Vědomí může prudce reagovat a pojímat svět jako neskutečný. Stává se často, že za takových okolností se lidé obracejí k náboženství a často obléknou žluté roucho a stanou se žebravými mnichy. Netvrdíme, že takový krok je naprosto nesprávný. Stává se často, že nějaký citový otřes nás zbaví pout a prokáže nám trvalé duchovní dobro. Častěji však dáváme průchod pouze okamžitému popudu. Takové náboženství a odřeknutí však by bylo falešné. A po trošce putování se vrátím domů a oddám se hmotným radostem se zvýšenou měrou. Je to pak prostě mrhání časem a energií. Nesmíme pod tlakem takových mimořádných životních podmínek činit nějaké rozhodné kroky. Musíme lpět na formách starého života. To neznamená, že musíme rozdrtit nebo udusit duchovní touhu, kterou pociťujeme, naopak bychom ji měly živit všemi prostředky, jež máme po ruce. Zajisté bychom se měli stát tak hluboce duchovními v myšlenkách i skutcích, jak je nám možno, ale bez jakýchkoliv výstředních kroků. Neboť náboženství pěstované za všech okolností bez ohledu na délku doby, musí se ukázat jako prospěšné. Ale výstřední prostředky nejsou dobré. Znamenaly by též, při dostavení se obratu, výstřední převrat v citech.

Tolik o ctnosti vaijrágja způsobené úmrtím někoho blízkého. Ale vairágja způsobená neúspěchem ve světě nebo nemocí musí byt posuzována ještě kritičtěji. S takovými lidmi se setkáváme neustále. Nejlepší, co mohou učinit, je snažit se vykonat co nejvíce ve svých přirozených mezích. Ještě více musí usilovat o bohatství a postavení a nehonit se za Bohem. A když jsou postiženi nemocí, měl by být jejich prvním a nejlepším pomocníkem lékař.

Když tedy cítíme sklon zasvětit se duchovnímu životu, musíme pečlivě pátrat po pohnutkách. Mysl je velmi klamná a dovede chytře zastřít nejšpinavější pohnutky pod nejokázalejším povrchem. Skutečný stav věcí můžeme zjistit teprve po dlouhém a pečlivém pozorování. Shledáme-li že naše vairágja je pravá, můžeme plni oprávněné naděje podniknout další krok. Když však naše pátrání odhalí podezřelý stav věcí, je nejlepší směrnicí pokračovat v dosavadním životě. Budou vyloučeny všechny strusky. Je vrcholně nebezpečné budovat duchovní život na pochybných základech. Museli bychom tento omyl později draze zaplatit. Základy musí být dobré a pravdivé bez jakýchkoliv nedostatků. Jedině tak je možné správně založit duchovní život.

Když jsme shledali, že naše duchovní touha je pravá, mělo by být dalším úkolem posoudit sílu této touhy. Mnoho záleží na správném posouzení této stránky. Neboť podle síly touhy můžeme si zvolit způsob svého dalšího života. Jestliže předpokládáme, že potrvá po celý život, je nejlépe zřeknout se formálně světa. Nejsme-li si však jisti takovou trvalostí, nesmíme se zříkat. Musíme pokračovat ve svém světském životě, okoušejíce jeho sladkostí i hořkostí, až se naše bytost dostatečně očistí.

Mladí lidé činí často jednu chybu. Jsou poměrně duševně čistí. Když se dostaví první náraz duchovního nadšení, pokládají za přirozenou věc, vzdát se své běžné všední práce a horlivě se mu oddat. Studenti zanedbávají svá studia, jiní zase své domácí povinnosti. Zpočátku se takové zanedbání nezdá být škodlivé. Po delší době pak ve většině případů je výsledek naprosto špatný. Zvláště studenti měli by být toho velmi dbalí. Dokud je mysl svěží, zdají se být duchovní city vším, nutnost kultury rozumu vypadá tak světská. Když však vstoupí do světa, čelí trpké zkušenosti a dostávají kruté rány, shledají, že jsou duševně slabí a odhalí to, že promrhali svá studentská léta. Dostavují se výčitky svědomí. Život pak se nezdá být dostatečným pomocníkem. Viděli jsme, jak byly takto promarněny životy mnoha znamenitých studentů. Při pocitu náklonnosti k duchovním pravdám, měli by se studenti pokusit zharmonizovat ji se svými pravidelnými povinnostmi. Nesmějí nikdy dovolit, aby jejich city rozvracely a mátly klidný běh jejich života. Taková kázeň, ačkoli se zdá být překážkou nadšení, ve skutečnosti posílí touhu po duchovnosti a povznese jejich city. Možná se po dokončení studia odřeknou světa úplně. I taková rozumná ukázněnost a vědění se ukáže být velmi užitečná v čistém duchovním životě. Při nejmenším nás naučí přísné životosprávě, bez níž je duchovní život fraškou. A když snad shodou okolností vstoupíme do světa, budou získané vědění a schopnosti na prospěch a nebudou rozpory mezi životem světským a duchovním.

Jednu věc musíme jasně a hluboce vtisknout do své mysli: duchovní život je velmi pomalá a obtížná práce, je to úmorné lopocení a trvá navždy. Většina lidí z nevysvětlitelného důvodu, třeba i podvědomě se domnívá, že duchovního cíle se nabývá za krátkou dobu a že pak budou následovat dlouhé prázdniny s velkým potěšením. Ale věčná bdělost je cenou za svobodu.

Duchovní život je na věčnost. To znamená, že není takových prázdnin, jaké předpokládáme. Tatáž vysoká úroveň vědomí musí být stále udržována bez nejmenšího odpočinku, tatáž bdělost, tatáž obezřelost, tatáž přísnost. Tak se musíme připravovat, jako člověk čekající na popravu - bez odvolání, bez návratu. Tento přísný klid je conditio sine qua non. Uvědomíme-li si tuto skutečnost, nedovolíme své mysli, aby byla spokojena a pouhou potěšující činností, nebo potěšujícím citem. Pochopíme, že cvičení se v pravidelné práci je v duchovním životě nutnější, než rozplývání se v jemnějších citech. Mladí lidé by si to měli vrýt pečlivě do paměti a mít se podle toho na pozoru.

Shledá se ovšem, že ne všichni, kdo cítí duchovní touhu, jsou připraveni nebo určeni zříci se světa nebo zasvětit se výhradně náboženství. Většinou budou muset pokračovat v pěstování duchovnosti, vykonávat své světské povinnosti tak, aby nepřekážely jejich duchovnímu životu a naopak jej spíše podporovaly. Ovšem rozluštění tohoto problému bude různé u různých lidí. Ženatí se budou muset jinak zařídit než neženatí. Řešení v každém případě bude různé.