Kdy je stav člověka takový, že se může zřeknout světa? To je důležitá otázka. Ze značné části závisí úspěch duchovního života na správném zodpovězení této otázky. Zřekneme-li se dříve, než jsme připraveni, bude neúspěch hluboce vryt v naší budoucnosti. Zmocní se nás nezájem a zklamání a mysl zbloudí. Jestliže jsme připraveni, a přece jsme se nezřekli, promarníme cenné předpoklady a budeme zbaveni té duchovní slávy, která by nám jinak patřila.

Přesto je však pravda, že je velmi nesnadné dát správnou odpověď na uvedenou otázku. Různí lidé na ni různé odpovídají. Svámí Vivékánanda opětovně pravil, že žebrák nemá, čeho by se zřekl. Jedině ten se může vzdát, kdo má světské schopnosti nebo blahobyt. Zřeknutí toho, kdo nic nemá je beze smyslu. Znamená to snad, že když nejsme úspěšní ve světském ohledu, nemůžeme se zříkat? Nikoli. Smysl výroku Svámího je ten, že člověk musí mít patřičnou moc a sílu k získání pozemské slávy. Musí zde být vědomí této moci. Musí zde být pocit vítězství, nikoliv pocit strachu, porážky a útěku. To by byla zbabělost a zbabělci jsou špatně vybaveni, aby se dali na život odříkaní. Toto vnitřní vědomí síly bylo míněno Svámí Vivékánandou. A když je máme, rozhodneme se užít je pro duchovní cíle a odstoupit od světa, pak je to zřeknutí. Světští lidé se domnívají, že jsou schopni lépe vyřizovat tzv. světské záležitosti než mnichové. To je klam, mnich má sílu, která užita k plnění tzv. světských povinností, činí z něho soupeře, nadřazeného většině lidí s výběrem světské moudrosti. A proč? Protože ze světa neutekl zadní branou, nýbrž proto, že slezl jeho výšiny a vznesl se k nebesům.

A kdo poctivě hlídá své vědomí, může snadno odhalit, zda získal tuto vnitřní sílu a pocit vítězství. Jestliže je má, pak je to znamení pro zřeknutí. Bude se mu dařit v novém životě.

Je ještě jiný znak, který předpokládáme za velmi spolehlivý a pochopitelný. Průměrný člověk je naplněn žádostí, zvláště po sexuálním potěšení a pozemské moci, stále po nich žízní. Horlivě se snaží vlastnit předměty smyslového uspokojení. Jeho celý život a energie jsou zasvěceny bažení po nich. Je-li zbaven možnosti těšit se z nich nebo je získávat, zmocní se ho šílenství nebo jde smrti vstříc. Ale všichni nejsou od přirozenosti takoví. Někteří dosáhli vyššího stavu. Nehledají potěšení smyslů. Jejich pozornost je zpravidla obrácena dovnitř. Přesto však nejsou zbaveni špatných sanskár.

Touha po potěšení je skryta v jejich podvědomí. Tak když nějaký předmět potěšení se k nim přiblíží, způsobí to jejich rozrušení a jdou za ním. Když však přesto se od něho odvrátí, jejich nitro se zklidní a pozornost se usměrní opět dovnitř. Když takoví lidé nepřijdou do styku s vnějšími rušivými objekty, mohou se po čase zbavit svých špatných sanskár a případně překonat veškerou žádost. V tomto povzneseném stavu nebudou dotčeni, ani kdyby byli zahrnuti smyslovými radostmi. Jejich mysl již nikdy neztratí svůj klid a rovnováhu a vždy zůstane upřena na átmana.

Lidé, kteří dosáhli tohoto posledního stadia, jsou ovšem nejlépe připraveni k zřeknutí se. Ve skutečnosti již tak učinili. Jsou již svobodni. Zřeknutí znamená pro ně jen formální změnu. Jejich počet však je velmi, velmi malý a není nám třeba zde uvažovat o nich. Nejvíce nás zajímá prostřední skupina lidí, žijících bez žádosti, pokud zde není vnější objekt potěšení. Tito jsou skutečně připraveni k zřeknutí se. Pozorujme se sami. Shledáme-li, že mimo styk s objekty smyslového potěšení necítíme v sobě po nich žádost, můžeme si být jisti, že jsme v postavení, kdy se můžeme zříci. Tehdy nám zřeknutí se bude velmi prospěšné. To je pravé znamení. Když však bytost bude dychtit po smyslových předmětech i když nejsou vnímány, můžeme být jisti, že ještě nejsme připraveni. Musíme se stále ještě lopotit ve světě, dokud se nitro dostatečně neočistí.

Vnější zřeknutí se je nutné a blahodárné. Někteří tvrdí, že stačí zříci se vnitřně. Ti však klamou sami sebe. Chceme-li duchovně růst, musíme chránit svou mysl před rozohněním žádosti. Většina duchovních žáků patří ke střední skupině. Cítí se velmi dobře, nejsou-li ve styku s předměty žádosti, jsou-li jim vzdáleni. Takový příznivý stav nemůže být vytvořen bez vnějšího zřeknutí.

Největší překážkou zřeknutí je pohlavní žádost. Ta je příčinou toho, že lidé si hledají druhy a to pak vytváří domácnost s jejími nesčetnými závazky, pouty a útrapami. Proto by mysl měla být pečlivé střežena před touto žádostí.

Je jí prosta? Nebo jak silná je vášeň? Jak jsme shora naznačili, není stav zřeknutí nutně spojen s naprostým oproštěním od sexuální žádosti. Šrí Rámakrišna často říkal, že tato naprostá svoboda nemůže se dostavit bez uskutečnění Boha. Až do této realizace sexuální žádost v různém stupni intenzity trvá. Musíme si však všimnout, zda bytost lpí na uspokojení této žádosti nebo je-li zmítána jen, když se objekt vášně přiblíží. V tomto případě zřeknutí je zdravé. Vyhýbáme-li se takovým objektům a žijeme-li v čistém prostředí, mohou skryté samskáry být snadno střeženy a poznenáhlu vykořeněny.

Kromě těchto vnitřních podmínek nutno posoudit i zevní. Svámí Vivékánanda vysvětloval takto sannjásu ve svém přednáškovém cyklu v Americe: Když člověk splnil povinnosti a závazky toho životního stavu, v němž se zrodil a jeho tužby ho vedou za životem duchovním a k naprostému zřeknutí zevní touhy a světské honby za bohatstvím, slávou nebo mocí, když silou vhledu do podstaty světa vidí jeho pomíjejícnost, boj, ubohost a nízkou hodnotu jeho zisků a odvrátí se od něho, pak hledá Pravdu, Věčnou Lásku a Útočiště. Úplně se zřekne (sannjása) všeho světského postavení, majetku a jména a odejde žít ve světě život sebeobětování a neustálého hledání duchovního poznání ve snaze vyniknout vznešenou láskou a soucitem a získat trvalý vhled. Když po letech rozjímání, kázně a pátrání najde tyto perly moudrosti, stane se pak sám učitelem a žákům, laikům nebo mnichům, odevzdává veškerou svou poznanou moudrost a dobrotivost, pokud je u něho hledají.

Svámí praví: Když člověk splnil povinnosti a závazky tohoto životního stavu, v němž se zrodil. - Než se můžeme zřeknout – musíme splnit povinnosti našeho nynějšího života. Tento předpis má dvě hlediska. Vnější, to je domácí a sociální, člověk nemůže nikdy úplně splnit. V jižní Indii převládá domněnka, že zřeknutí se nesmí provést, dokud se člověk neoženil a nezplodil syna. Jejím základem je nepochybně touha po udržení rodu a podpora rodiny jako činitele společenského blahobytu. Avšak snažit se splnit tuto podmínku je vždy nebezpečné. Kdo jednou okusil sexuální požitek, bude pociťovat jako velmi nesnadné se ho potom zříci. Slabá vairágja, kterou snad měl před tím, mizí s požíváním manželských radostí. Nemůžeme též dohlédnout, kdy povinnosti vezmou konce. Povinnosti jsou nekonečným řetězem, jeden článek vytváří druhý. Musíme se osvobodit jeho zlomením. Povšechně řečeno, neexistuje samočinná svoboda. Předpis Svámího nutno proto posuzovat spíše z vnitřního psychologického hlediska nežli z vnějšího. Dokud cítíme, že jsme nevykonali svou povinnost vůči svým příbuzným, dokud vědomí tohoto nedostatku tíži naše vědomí, je lépe se nezříkat. Protože když tak neučiníme, naše mysl bude stále rozptylována a tajně se bude zabývat utrpením těch, které jsme opustili, a to jí oslabí a zpomalí náš postup v novém žití. Musíme si tedy být především co nejvíce jisti svým vlastním nitrem. Pokud nemáme žhavou touhu po uskutečnění Boha, tak velikou, že se nám zdá, že musíme zahynout, jestliže se nezřekneme světa, bude myšlenka na utrpení našich blízkých vždy překážkou našeho duchovního pokroku. Když se zřekneme světa, musíme si být jisti, že ti, kdož jsou na nás závislí, netrpí nedostatkem potravy a jiných nezbytných životních potřeb. To stačí. Zajisté budou mít duševní utrpení, ale to není možné jim ušetřit.

Jsou některé základní námitky proti zříkání se, o nichž zde krátce pojednáme. Jedna z nich je, že boží stvoření nemůže pokračovat, když se lidé nebudou ženit. Neexistuje hloupější námitka, než je tato. Především dojde k zřeknutí se velmi málo lidí. Celibát hrstky lidí nemůže ovlivnit boží tvoření. Dále, jak víme, že je naší povinností udržovat boží stvoření? Pravil tak Bůh? Když Bůh tvoří, Bůh též ničí. Obojí je mu stejně důležité. Ta třetí – je nejvyšší povinností znát a milovat Boha. Člověk připoutaný k světu nemůže nikdy znát a milovat Boha. Jediným cílem člověka je uskutečnit Boha ve všem. Jak by ten, kdo touží po takovém uskutečnění, mohl být animální vůči ženě?

Druhá námitka je, že člověk se musí oženit, aby se zalíbil svým rodičům a opatřil jim snachu k jejich opatrování a obsluze. To je také pošetilá námitka. Rodiče není možné vždy uspokojit. Nikdo k tomu není zavázán. Obsluhovat je může každý po dobu jejich života. Rodiče nežijí věčně, jednoho dne odejdou. Pak budeme úplně svobodni, k dosloužení rodičům není nutno se ženit.

Třetí námitka je reálnější. Je to okolnost, že dokud je tu sexuální pud, že se člověk musí oženit. Již bylo řečeno, že v případě silného pudu je manželství žádoucí, nesmíme však ztratit hlavu a ovinout si manželskou smyčku kolem krku. Shovívavost k pohlavní vášni nás jí nezbaví. Manželstvím může nastat uklidnění, nikoli to vítězství, o něž usilujeme.

Často je kladena otázka: Mám se zřeknout světa? Ano, zřeknutí se světa je nejpřirozenějším pochodem. Zrodili jsme se sami, sami umíráme. Musíme též sami žít. To je přirozené. Je skutečně nepřirozené oženit se a plodit děti. Člověk však musí být připraven k zřeknutí se světa. Naznačili jsme prostředky k posouzení této připravenosti. Pozorujme své nitro a všímejme si, čeho si žádá a jak se chová. Jestliže netoužíme po smyslovém ukojení, když se nepřiblíží předměty žádosti, můžeme bezpečně provést zřeknutí se světa, posuďte však též vnější podmínky, není-li naše vairágja příliš silná. Všimněme si též, zda odřeknutí nám nevtiskuje pečeť viny pro zanedbání povinností. Tyto věci nutno pečlivě uvážit. Jinak budeme duševně oslabeni a postup našem životě bude pomalý a bez celého srdce.