Vnější zřeknutí se světa? Nestačí zřeknout se vnitřně? Podle našeho názoru vnitřní zřeknutí se nestačí. Důvod toho je jasný. Naše vnější chování je výrazem našich myšlenek a pohnutek. Jestliže provedeme vnitřní zřeknutí, musí se rovněž projevit i navenek, v případě, že jsme upřímní. Kdo nemá svět ani rodinu uvnitř, nemůže i navenek. Stává se suchým listem, zmítaným větrem, vanoucím podle vůle Boží. Putuje nepřipoután k určitým osobám nebo k určitému místu. Nemůže mít domov. Shledáme-li nějaký rozdíl mezi vnější a vnitřní stránkou, mezi chováním a myšlenkou, vězme, že ve vnitřním zřeknutí je jakási trhlina, není ještě úplné, upřímné.

Ale to je ideální zřeknutí. Připouštíme, že mohou být osoby, které postrádají dostatečná vnitřní pouta, ač ještě žijí ve světě. Jejich počet je velmi malý, měli bychom je spíše pokládat za výjimku nežli za pravidlo. Králové Džanakové se houfně nevyskytují. Neměli bychom je činit svým ideálem, je nesmírně nesnadné jej sledovat a uskutečnit. Častěji dojdeme spíše nezdaru nežli úspěchu. Jestliže můžeme, musíme sáhnout po tom, co je normální a přirozené, to je k obojímu zřeknutí se, vnějšímu a vnitřnímu. Když nám poměry brání ve formálním zřeknutí, musíme se pak pokusit o uskutečnění ideálu podle krále Džanaky, nechť je jakkoli nesnadný k dosažení, jelikož nemáme jinou volbu.

Pojednáme zde jedině o těch, kdo se mohou zřeknout. Je pro ně nutné zříkat se navenek? Má takové zřeknutí nějakou zvláštní hodnotu? Odvoláváme se v této souvislosti na to, co bylo o připravenosti pro vnější zřeknutí a jeho podmínkách řečeno v předešlé kapitole. Připomínáme stav vědomí, který je příznivý pro zřeknutí se. Tím se musí ihned objasnit, proč zdůrazňujeme formální zřeknutí. Řekli jsme, že existuje vědomí, kdy bytost sama si nežádá předměty smyslového ukájení, ale když tyto předměty jsou na dosah, je vědomí rozrušeno a touží se jich zmocnit. Jestliže jsme přesvědčeni, že naším jediným cílem je osvobodit se od žádosti, musíme za tohoto stavu vědomí žít daleko od žádosti. Musíme fyzicky opustit společnost, rodinu a společenství se ženami a dětmi. Vesnice a města jsou vesměs místy smyslového uspokojování – při čemž užíváme tohoto slova v nejširším smyslu. Tam prakticky všichni lidé, muži i ženy, ať vědomě či nevědomě, hrubě či jemně, usilují o vlastní uspokojení. Stálý styk s nimi a s předměty smyslového uspokojení, které jsou všude v hojné míře, nevědomě strhne vědomí na úroveň vlastního uspokojování. Nejlepší směrnice pro člověka, směřujícího k duchovni realizaci je, opustit poměr otce rodiny a žít stranou. Měl by žít ve společnosti lidí, kteří se již zřekli světa a stýkat se s věcmi, jež jsou převážně duchovní a provozovat činnost duchovního rázu. Žít ve světě, a přesto posilovat vnitřní odříkání, znamená strašné mrhaní energií a má vzápětí velmi často nezdar. Je to též provázeno neustálým bojem. Vědomí bude rušeno nízkými žádostmi vždy, když přijde do styku s jejich předměty. Bude muset být neustále vraceno na bezpečnou úroveň. Bude to věčná hra – sklouzání vědomí dolů a jeho vytahování vzhůru. Síla, jež by měla být zasvěcena k uskutečňování Boha, bude tak promrhána v hlídání obsahu vědomí, čehož důsledkem bude pomalý duchovní pokrok. Tento duševní boj je zaměstnáním otřásajícím nervy. Bůh ví, že je velmi nesnadné zvládnout nitro, i když je bez vnějších rušivých předmětů. Neustálý duševní boj vede k nervozitě, to je nebezpečné. Jsme-li upřímní a vážní musíme se proto odvrátit od světa zevně, stejně jako vnitřně. Často se setkáváme s otci rodiny jasné mysli, kteří zdánlivě nejsou rozrušeni a udržují naprostou rovnováhu, někteří jsou skutečně vysoce vyvinutí, ale i ti, jak bylo řečeno, jsou výjimkou. Většina těch, kteří se zdají být klidní, ve skutečnosti nejsou, především zdání je často klamné a pak je zde psychologický problém, proč se navenek zdají být klidní. Důvodem je okolnost, že jsou si neustále vědomi toho, že vlastní předměty smyslového ukojení. Toto vědomí vlastnictví přirozeně udržuje mysl klidnou. Jeho základem není okolnost, že bychom se jimi chtěli uspokojovat každou minutu během 24 hodin, nýbrž okolnost, že je chceme neustále vlastnit. Odejměme zdánlivě klidné osobě předměty jejího uspokojování a shledáte, že ztratila svůj klid. Její přirozenost se úplně změnila. Když provedete zřeknutí se, vaše nitro se stane nezvykle citlivé na předměty uspokojení. Žádosti se zdají být mnohem silnější a více vzrušující, než když jste žili ve světě. Jeví se ve vší dosud skryté síle a odpornosti. Pak nastane pravý boj a v bitvě musíme zvítězit. Tyto jemné formy nemají ve světě příležitost projevit se ve vědomí, v němž se již hojně vyskytují hrubé formy žádosti. Často jsme potěšeni vítězstvím nad žádostmi prostě tím, že minimalizujeme hrubé žádosti a nevíme, že jemné žádosti číhají jako dravci v podvědomí. Vnější odřeknutí jim dá příležitost k tomu, že vystoupí na povrch a pak je možné s nimi bojovat a zvítězit.

To není jediný důvod, proč bychom měli provést zřeknutí se. Jsou jisté ideály, které se člověk usilující o uskutečnění Boha musí snažit následovat a uskutečnit. Neboť to jsou emanace samého Boha. Máme se stát naprosto nesobeckými. Musíme provádět a uskutečňovat univerzální lásku. Musíme být nebojácní a opravdoví. To vše jsou průvodci Božské realizace. Nemůžeme očekávat, že uskutečníme Boha bez získání těchto vlastností. Ale můžeme být skutečně nesobečtí, když žijeme ve světě? Otec rodiny může podporovat dobročinnost, avšak svou nejlepší sílu a prostředky musí zasvětit službě rodičům, ženě, a dětem, příbuzným, přátelům. Ačkoli ze stanoviska otce rodiny je takové dávání přednosti povinností a nelze je vytýkat, z vyššího stanoviska člověka usilujícího o uskutečnění Boha je to nepatrný zlomek celé povinnosti člověka. Rozlišování mezi příbuznými a jinými osobami se zrodilo z nevědomosti a fyzického připoutání a odporuje Božskému Poznání.

V nás je totiž vnitřní tlak, směřující k odstranění tohoto rozlišení. Kdo podlehne tomuto tlaku, odejde případně ze světa. Ale většina osob utopí hlas svědomí ve své lásce k vlastním lidem. Zasvětí lepší část sebe sama svým ženám, dětem, příbuzným a málo se stará o utrpení miliónů mimo jejich rodinu. Jak by bylo lze v takovém životě provést jen vnitřní zřeknutí se, nemluvě o uskutečňování Boha? Otec rodiny nemůže nikdy uskutečňovat universální lásku. Skutečný způsob jeho žití je pravým opakem. Abychom všechny milovali, musíme všem stejně sloužit. Otec rodiny, jakkoli duchovního založení, nemůže tak učinit.

Pravá duchovnost nemůže se dostavit bez správného ocenění hodnoty věcí. Mateme hodnoty. Pozorovatel ví, že svět nemá hodnotu, je bezpodstatný, prázdný a bezvýznamný. Jeho velikost, jeho společnost, jeho vlády, jeho síly, to vše je ničím. Musíme vyrůst k tomuto vědomí, jestliže chceme být duchovními lidmi. To znamená, že musíme mít živý pocit svobody. Nesmíme nikdy chovat pocit vázanosti k nějaké věci nebo osobě. Absolutní svoboda – to je pravý ideál. Může to otec rodiny vůbec pocítit a uskutečnit? Nemůže… V okamžiku, kdy člověk sám uzná nějakou hodnotu věcí nebo osob, tehdy si přeje je vlastnit nebo ovládat a dostane se pod soudní pravomoc společnosti, vlády, zvyků, obvyklostí a lidové kritiky. Již nemůže svobodně konat to, o čem je přesvědčen, že je správné. Musí se podrobit jiným silám než vlastnímu svědomí. Musí střežit své myšlenky, slova a skutky, aby neohrožovaly příjmy rodiny, příbuzných, přátel a společenství. Je mu nemožné zastávat jedině pravdu. Může se postavit proti společnosti jedině, když si je jist záštitou jiné společnosti. Pravá svoboda, pravá nebojácnost a pravá opravdovost nemůže nikdy vlastností toho, kdo je zaneprázdněn rodinou nebo pozemskými statky. Může je mít jedině sannjásin. Tím není míněno, že všichni sannjásinové dojdou úspěchu, ale mají příležitost uskutečnit tyto vlastnosti. Tyto vlastnosti mají být získány jedině neustálou praxí, ať otce rodiny nebo sannjásinem.

Ale hlavní je síla. Je nutno použít strašné síly k dobytí zmateného nitra a k porážce neúprosné Máji. Tuto sílu nelze získat bez zřeknutí se. Jedině svoboda dává sílu. Bytost musí být absolutně svobodná – aby byla silná. Tato svoboda je tak cenná žáku duchovních nauk, že když jeden z mladých žáků Šrí Rámakrišny vstoupil do služby, jeho Mistr hlasitě plakal a pravil, že by mu více bolesti nezpůsobilo, kdyby slyšel o jeho smrti. Vskutku je nemožné dosáhnout plné výše duchovního života i plnosti lidství bez vnějšího zřeknutí.

Konečně se musíme zmínit o tom, že pravý dosah zřeknutí nemůže být pocítěn, dokud k němu skutečně nedošlo. Žádná síla představy nemůže udělit jeho význam tomu, kdo je ještě ve světě, ať ženatý nebo svobodný. Nový svět se odhalí teprve tehdy, když se překročí Rubikon. Tento svět je znám jen tomu, kdo provedl zřeknutí.