Představa osobního boha byla v téměř každém náboženství, s velmi málo výjimkami. S výjimkou buddhismu a džinismu mají snad všechna světová náboženství představu osobního boha a společně s ní přichází i s myšlenkou oddanosti a uctívání. Buddhisté a džinisté, ačkoli nemají žádného osobního boha, uctívají zakladatele svého náboženství stejně tak, jak jiní uctívají osobního boha. Tato idea oddanosti a uctívání nějaké vyšší bytosti, která může reflektovat lásku k člověku je univerzální. V různých náboženstvích se tato láska a oddanost projevuje na různých stupních, v různých fázích. Nejnižším stupněm je rituálnost, při které jsou abstraktní myšlenky téměř nemožné a jsou stahováni na nejnižší úroveň tvořenou hmotou. Používají se formy a společně s nimi rozličné symboly. V průběhu historie světa zjišťujeme, že člověk se pokouší uchopit abstraktní pomocí myšlenkových forem nebo symbolů. Všechny vnější projevy náboženství – zvony, hudba, obřady, knihy a obrazy mají tento důvod. Cokoli, co apeluje na smysly, cokoli mu pomáhá vytvářet konkrétní představu abstraktního, toho se chopí a uctívá to.
Čas od času existovali v každém náboženství reformátoři, kteří vystupovali proti všem symbolům a rituálům. Ale jejich odpor byl marný, tak dlouho, dokud budou lidé existovat, bude se drtivá většina přidržovat něčeho konkrétního, na co mohou upnout své myšlenky, co bude centrem jejich myšlení forem. Významné pokusy muslimů a protestantů byly směrovány k cíli odstranit všechny rituály, a přesto zjišťujeme, že i k nim se rituály vloudily. Nemohou zůstat trvale mimo. Po dlouhém boji masy jednoduše zaměnili jeden symbol za druhý. Muslim, který si myslí, že každý rituál, každá forma, obraz nebo obřad, používaný nemuslimy je hříšný, si to nemyslí, když přijde do své vlastní svatyně, do Ka'by. Každý zbožný muslim kdekoli se nachází při modlitbě, musí si představovat, že stojí před Ka'bou. Když k ní podniká pouť, musí políbit černý kámen ve stěně svatyně. Všechny polibky, které byly miliony a miliony poutníků na tento kámen vtisknuty povstávají jako svědci ve prospěch věřících v poslední den soudu. Pak je tady studna Zamzam. Muslimové věří, že ten, kdo z ní načerpá trochu vody, že bude mít odpuštěny své hříchy, a bude mít po dni zmrtvýchvstání nové svěží tělo, a bude žít na věky. Jinde zjišťujeme, že symbolika přichází v podobě budov. Protestanti si myslí, že kostely jsou posvátnější než jiná místa. Kostel, tak jak je, znamená symbol. Nebo je tu Kniha. Myšlenka Knihy pro ně je mnohem svatější než jakýkoliv jiný symbol.
Je zbytečné kázat proti používání symbolů, a proč bychom to měli vůbec dělat? Neexistuje žádný důvod, proč by neměl člověk používat symboly. Má je k tomu, aby si představoval myšlenky jimi označované. Tento vesmír je symbolem a jeho prostřednictvím se pokoušíme uchopit to, co je jím označené, co existuje za ním. Cílem je duch a ne hmota. Formy, zobrazení, zvony, svíčky, knihy, kostely, chrámy a posvátné symboly jsou velmi dobré, velmi užitečné pro vyrůstající rostlinu duchovna, ale jen potud a nikoli dále potom. V případech testu dospělosti zjistíme, že rostlina neroste. Je velmi dobré narodit se v kostele, ale je špatné v něm zemřít. Je dobré se narodit v hranicích jistých forem, které pomáhají malé rostlince duchovna, ale když člověk umírá v hranicích těchto forem, ukazuje to, že nevyrostl, že tu nebyl žádný vývoj duše.
Pokud tedy někdo tvrdí, že symboly, obřady a formy mají být navždy udržovány, je to špatně. Ale pokud říká, že tyto symboly a obřady jsou pomůckou růstu a vývoje duše z jejího nízkého a nerozvinutého stavu, má pravdu. Nesmíte ale zaměnit tento vývoj duše ve smyslu intelektuálním. Člověk může mít gigantický intelekt, a přesto může být duchovně dítětem. Teď si to můžete ověřit. Všichni jste byli vyučováni, abyste věřili ve všudypřítomného boha. Zkuste o tom pouvažovat. Proč jen tak málokdo může mít nějakou představu o tom, co to znamená všudypřítomnost! Pokud se s tím budete hodně potýkat, získáte něco jako představu oceánu nebo oblohy, případně do dálky se táhnoucí zelené země nebo pouště. To jsou všechno hmotné představy, a pokud si nedokážete představit abstraktní jako abstraktní, ideál jako ideál, musíte se uchýlit k těmto formám, těmto hmotným zobrazením. Není příliš rozdíl, jsou-li tato zobrazení v mysli nebo mimo ní. Všichni jsme narozeni jako uctívači model a modlářství je dobré, protože je přirozeností člověka. Kdo se dokáže dostat za něj? Pouze dokonalý člověk, bohočlověk. Zbytek jsou všechno modláři. Tak dlouho, jak vidíme tento vesmír před sebou, s jeho formami a tvary, jsme všichni modláři. Je to nadlidský symbol, který uctíváme. Kdo říká, že je tělem, je zrozený modlář. My jsme duchem, duchem, který nemá žádnou formu nebo tvar, duchem, který je nekonečný a nehmotný.
Proto je tedy každý, kdo nedokáže uchopit abstraktno, kdo nedokáže myslet o sobě jaký je, s výjimkou pomocí hmoty jako těla, modlář. A přesto, jak lidé bojují mezi sebou, nazývají se vzájemně modláři! Jinými slovy každý tvrdí, že jeho idol je správný a ostatní se mýlí.
Proto bychom se měli zbavit těchto dětinských představ. Měli bychom se dostat za žvanění lidí, kteří se domnívají, že náboženství je pouze spousta jalových slov, že jde pouze o systém doktrín, pro které náboženství je málo intelektuální nebo rozporné, pro které je náboženství víra v určitá slova, která jim říká jejich kněz, pro které je náboženství něčím, v co věřili jejich předci, pro které je náboženství určitá forma myšlení a pověr, kterých se přidržují, protože to jsou jejich národní pověry. Měli bychom se dostat za toto vše a hledět na lidstvo jako jeden obrovský organismus, který pomalu přichází ke světlu – podivuhodnou rostlinu, pomalu se rozvíjející k podivuhodné pravdě, která se nazývá Bůh a první otočení, první pohyby k němu jsou vždy pomocí hmoty a obřadu.
V centru těchto všech rituálů je jedna myšlenka vystupující nad ostatními – uctívání jména. Ti z vás, kteří jste studovali starší podoby křesťanství, kteří jste studovali další světová náboženství, jste možná zaznamenali, že tato myšlenka uctívání jména je ve všech. Tvrdí se, že, že jméno je velmi posvátné. V Bibli se dočteme, že svaté boží jméno bylo považováno za neporovnatelně posvátné, svaté nade vše. Bylo nejsvětější ze všech jmen a předpokládá se, že to bylo právě slovo Bůh.
Je to naprostá pravda. Čím je tento vesmír kromě jména a formy? Dokážete myslet beze slov? Slovo a myšlenka jsou neoddělitelné. Zkuste je nějak oddělit. Kdykoli přemýšlíte, činíte tak pomocí slovních útvarů. Jedno přináší další, myšlenka přináší slovo a slovo přináší myšlenku. Čili celý vesmír je jakoby vnějším symbolem boha a za ním stojí jeho velké jméno. Každé jednotlivé tělo je formou (podobou) a za tímto jednotlivým tělem je jeho jméno. Jakmile myslíte na známého toho a toho, existuje zde představa jeho těla, a jakmile přemýšlíte o známém těle přítele, napadne vás jeho jméno. Taková je lidská přirozenost. Řečeno psychologicky, v mysli – hmotě člověka nemůže vzejít myšlenka jména bez představy podoby (formy), a nemůže vyvstat představa podoby bez myšlenky jména. Jsou nerozluční, jsou vnější a vnitřní stranou stejné vlny. Jako takové byla jména vyzdvihována a uctívána na celém světě – vědomě nebo nevědomě nacházel člověk slávu jmen.
Svámí Vivékánanda
Z anglického originálu Bhakti or Devotion přeložil: Jaroslav Holeček 2016