Přišel žák za svým mistrem a žádal ho: „Pane, potřebuji náboženství.“ Mistr se na mladíka podíval, nic neřekl, jen se pousmál. Mladík přicházel každý den a trval na svém, že potřebuje náboženství. Ale stařec to věděl lépe, než mladík. Jeden velmi horký den požádal mladíka, aby šel s ním k řece a potopil se do vody. Mladík tak udělal, stařec ho sledoval a přidržoval ho silou pod vodou. Po chvíli zápasu ho uvolnil a zeptal se ho, co potřeboval nejvíce, když byl pod vodou. „Doušek vzduchu“, odpověděl žák. „Potřebuješ takto boha? Pokud ano, získáš ho během chvíle“, sdělil mu mistr. Dokud nemáte žízeň, tuto touhu nemůžete získat víru, nicméně můžete zápolit intelektem nebo svými knihami, nebo formami. Dokud se ve vás neprobudí tato žízeň, nejste o nic lepší, než jakýkoli ateista; jenomže ateista je upřímný a vy nejste.
Jeden velký mudrc říkával: „Představte si, že v jedné místnosti je zloděj, který se dozvěděl, že v sousední místnosti je množství zlata. Mezi oběma místnostmi je tenká přepážka. V jakém stavu se bude ten zloděj nacházet? Nebude moci spát, nedokáže jíst a cokoli jiného dělat. Všechny jeho myšlenky budou zaměřeny na získání toho zlata. Chci tím říci, že pokud by všichni lidé skutečně věřili, že jejich štěstí, požehnání, sláva je tam, jednali by tak, jak jednají ve světě, bez snahy získat boha?“ Jakmile člověk začne věřit, že je zde bůh, stává se šíleným touhou získat ho. Ostatní mohou jít svou cestou, ale jakmile si je člověk jist, že je zde mnohem vyšší život, než ten, který vede tady, jakmile pocítí jistotu, že smysly nejsou vše, že toto omezené, hmotné tělo je jako nic ve srovnání s nesmrtelnou, věčnou, nehynoucí blažeností Já, stává se šíleným, dokud nenalezne tuto blaženost pro sebe. A toto šílenství, tato mánie, je tím, co se nazývá „probuzením“ náboženství, a když nastane, začíná být člověk zbožný. To ale trvá dlouho. Všechny tyto formy a obřady, tyto modlitby a pouti, tyto knihy, zvony, svíčky a kněží jsou přípravné práce; odstraňují nečistoty duše. A když se duše stala čistou, chce se pochopitelně dostat ke zdroji vší čistoty, k samotnému bohu. Stejně jako železo pokryté staletým prachem může ležet celou dobu vedle magnetu a není přitaženo. Jakmile se nečistoty odstraní, je železo magnetem přitaženo. Takže, když se lidská duše pokrytá prachem věků, nečistotami, špatnostmi a hříchy mnoha zrození stane dostatečně očištěnou těmito formami a obřady, činěním dobra druhým, láskou k ostatním bytostem, nastane její přirozená přitažlivost, probudí se a razí si cestu k bohu.
Přesto všechny formy a symboly jsou jednoduše počáteční, nikoli opravdovou láskou k bohu. Všude slyšíme o lásce. Každý říká: „Miluj boha.“ Lidé neznají lásku, kdyby ano, nemohli by o ní tak nenuceně hovořit. Každý muž tvrdí, že dokáže milovat a poté vzápětí zjistí, že nemá v povaze žádnou lásku. Každá žena řekne, že dokáže milovat, ale zanedlouho zjistí, že to nedokáže. Svět je plný hovoru o lásce, ale milovat je velmi obtížné. Kde je láska? Jak poznáte, že je přítomna láska? Prvním testem lásky je, že nepozná žádné smlouvání. Pokud pozorujete, že někdo miluje druhého pouze, když od něho něco získává, víte, že to není láska, je to obchod. Kdekoli jsou nějaké otázky kupujícího a prodávajícího, není to láska. Takže, když se člověk modlí k bohu: „Dej mi to a to“, není to láska. Jak by mohla být? Nabídnu modlitbu a získám něco na oplátku, je to jen pouhý obchod.
Jeden významný král byl v lese na lovu a tam se náhodně setkal s jedním mudrcem. Trochu spolu pohovořili, byl rád, že se s ním setkal a tak ho král požádal, aby od něho přijal dárek. Mudrc to odmítl, řekl: „Jsem dokonale spokojen ve svém postavení, tyto stromy mi dávají dost ovoce k jídlu, tento nádherný potok mně zásobuje podle potřeby vodou, přespávám v této jeskyni. Vládce na to řekl: “Jen abyste mně ospravedlnil a potěšil, pojďte se mnou do města a přijměte nějaký dar“. Nakonec mudrc souhlasil a šel s císařem do jeho paláce, tam bylo všude zlato, klenoty, mramor a nejúžasnější věci. Všude se tam projevovalo bohatství a moc. Vládce požádal mudrce, aby okamžik počkal, než se v koutě pomodlí. Modlil se: „Pane, dej mi více bohatství, více dětí, větší území“. Mezitím se mudrc zvedl a odcházel. Vladař zahlédl, že odchází a šel za ním. „Počkejte, pane, nevzal jste svůj dar a odcházíte“. Mudrc se k němu otočil a řekl: „Žebrák nežebrá u žebráka. Co mi můžete dát? Sám jste celou dobu žebral pro sebe“. To není jazyk lásky. Jaký je rozdíl mezi láskou a kramářstvím (obchodem), pokud žádáte boha, aby vám dal to a to? Prvním testem lásky je, že nezná žádné smlouvání. Láska je vždy dárcem a nikdy beroucím. Dítě boha říká: „Pokud bůh chce, dám mu všechno, ale nepožaduji nic. Nechci nic v tom vesmíru. Miluji jeho, protože ho chci milovat a nežádám žádnou laskavost na oplátku. Koho to zajímá, zda je bůh všemohoucí nebo nikoli? Nechci od něho žádnou moc, ani žádný projev jeho moci. Nemám žádné další otázky“.
Druhým testem je, že láska nezná strach. Dokud člověk uvažuje o bohu jako o bytosti sídlící nad oblaky, jednou rukou odměňujícího a druhou trestajícího, nemůže tady být žádná láska. Můžete někoho vystrašit do lásky? Miluje jehně lva? Myš kočku? Otrok pána? Otroci někdy předstírají lásku, ale je to láska? Ve strachu není láska. Vždy je to faleš. S láskou nikdy nejde idea strachu. Představte si mladou matku na ulici: pokud na ni štěká pes, uteče do nejbližšího domu. Druhý den jde po ulici s dítětem a předpokládejme, že na dítě vyběhne lev, jaký bude její postoj? Před tlamou lva bude chránit své dítě. Láska vítězí nad jejím strachem. Stejně tak u lásky k bohu. Kdo se stará o to, zda bůh odměňuje nebo trestá? To nejsou myšlenky milence. Když se soudce vrací domů, koho v něm vidí jeho manželka? Ne soudce nebo dárce nebo vykonavatele trestu, ale svého manžela, svou lásku. Co v něm vidí jeho děti? Svého milujícího otce, ne vykonavatele trestu nebo dárce. Takže děti boha v něm nikdy nevidí trestajícího nebo dárce. Pouze lidé, kteří nikdy neochutnali lásku, kteří se bojí a třesou. Odhoďte všechen strach – přemýšlení o těchto hrozných představách boha jako vykonavatele trestu nebo dárce mohou být jen v kruté mysli. Někteří lidé, dokonce intelektuální, jsou duchovní divoši a tyto myšlenky jim pomáhají. Ale pro lidi duchovní, kteří se blíží k náboženství, ve kterých je probuzen duchovní vhled jsou takové myšlenky jednoduše dětinské, prostě pošetilé. Tito lidé odmítnou všechny myšlenky strachu.
Svámí Vivékánanda
Z anglického originálu Bhakti or Devotion přeložil: Jaroslav Holeček 2016