Vzpomínky Svámí Abhedánandy:
V zahradním domku v Cossipore byly dva rybníky a v obou bylo spousta ryb. Jednoho dne mi Narendra řekl: „Pojďt, nachytáme si ryby z tohoto rybníka.“ A tak se stalo. Připravil jsem se. Když jsem žil doma, naučil jsem se rybařit. Nirandžan přišel také a všichni tři jsme se vydali na ryby. Narendra a Nirandžan neměli s rybařením mnoho zkušeností, takže než oni chytili jednu rybu, já jich chytil čtyři nebo pět. Zpráva o mém rybářském umění se dostala až k Mistrovi.
Jednoho večera, když jsem ho obsluhoval, se mě Mistr zeptal: „Je pravda, že jsi chytil mnoho ryb rybářským prutem?“ „Ano, pane,“ odpověděl jsem. Mistr řekl: „Chytat ryby rybářským prutem je hřích, protože se tím zabíjejí živé bytosti.“ „Jak to?“ zeptal jsem se. Na svou obhajobu jsem citoval z Gíty: „Ten, kdo si myslí, že átman [Já] je zabiják, stejně jako ten, kdo si myslí, že átman je zabit, je nevědomý, neboť átman ani nezabíjí, ani není zabit.“ Pak jsem dodal: „Proč by tedy mělo být hříchem chytat ryby?“
Mistr se usmál a snažil se mě různými argumenty přimět k pochopení. Řekl: „Když člověk dosáhne pravého poznání, neudělá falešný krok.“ „Jaký krok?“ zeptal jsem se. Najednou začal Mistr kašlat a v jeho hlenech se objevila stopa krve. Dostal jsem strach. Řekl jsem mu: „Pane, když budete mluvit, zhorší se vaše nemoc. Prosím, už nemluvte.“ Pak mi všemohoucí Mistr řekl: „Považuji tě za jednoho z nejinteligentnějších chlapců. Pochopíš, když budeš rozjímat o tom, co jsem ti řekl.“ Pak jsem se s ním rozloučil a podle jeho pokynů jsem začal meditovat.
Po třech dnech jsem si uvědomil smysl Mistrových rad. Šel jsem za ním a řekl jsem: „Pane, nyní jsem si uvědomil, proč je špatné chytat ryby. Už to nebudu dělat. Prosím, odpusťte mi.“ Mistr byl velmi potěšen, když to slyšel. Řekl: „Chytat ryby tímto způsobem je podvod. Schovávat háček do návnady a ukrývat jed v jídle nabízeném pozvanému hostu jsou hříchy stejného druhu.“
Pokorně jsem přijal, co Mistr řekl, a pocítil jsem jeho nekonečný soucit se mnou. Dále řekl: „Je pravda, že átman neumírá ani není zabit. Ale ten, kdo si tuto pravdu uvědomil, je sám átmanem, tak proč by měl mít tendenci zabíjet druhé? Dokud v něm zůstává sklon zabíjet, není ztotožněn s átmanem ani nemá žádné poznání Já. Proto říkám, že když člověk dosáhne pravého poznání, neudělá žádný krok mimo rytmus. Měl by sis uvědomit, že átman je mimo tělo, smyslové orgány, mysl a intelekt a že je svědkem jevů.“
Mistrova slova pronikla do mého nitra a já si uvědomil pravdu.