SVÁMÍ BRAHMÁNANDA

I. Guru

 

V nynějším století nalézáme více méně všude náboženskou agitaci. Dokonce i vysoce vzdělaní Angličané, odkládajíce svůj ateismus, se zúčastňují toho kterého náboženského hnutí. Mezi náboženskými zájemci nalézáme však lidi různých povah. Někteří říkají: ”Řiď se všeobecným zvykem, dej se zasvětit dědičným guruem, modli se podle svého růžence a prováděj náboženské úkony a pak budeš jist, že poznáš Boha. Člověk nemá zapomínat na dědičného vůdce, nebol je to veliký hřích. Proto, ať je povaha tohoto gurua jakákoli, dej se jím zasvětit a prováděj náboženské obřady podle své nejlepší možnosti.

 

Tito lidé se řídí tedy touto metodou. Někdy také čtou nebo dají si dají předčítat Mahábháratu nebo purány, a někteří čtou také tantry.

 

Pak jsou ale ještě jiní, kteří se zase zabývají studiem šáster. Nyní byly uveřejněny překlady Bhagavadgíty, purán, upanišad, Védánta-súter, jógické filosofie atd. S pomocí těchto knih nebo někdy s přispěním některého pandita (učence), snaží se co nejvíce, aby poznali pravou podstatu šáster. Z těchto šáster si potom vyberou některou metodu duchovního cvičení, která se hodí jejich povaze, a podle toho cvičí. Buďto neuznávají užitečnost gurua, anebo uznávají-li ji, myslí si, že není naprosto nutný. Někteří lidé nevěnují této věci vážnou pozornost. A mezi nimi jsou zase ti, kteří si říkají: "Nemůžeš-li najít siddha-gurua (vůdce, který poznal Boha), tu málo na tom sejde, máš-li nějakého. Nalezneme-li takového, přijmeme ho.” A jiní si zase vyberou některého sádhua (potulného mnicha) a jiní nečiní vůbec nic.

 

"Bůh je vševědoucí. Uslyší tě jistě, budeš-li se k němu modlit. Dá ti vše, co potřebuješ, a k čemu by tedy bylo třeba zevního vůdce?” Takové je mínění zase jiných. Pak jsou však lidé, kteří mají opačné názory a říkají: "Nic nelze získat bez gurua, ale každý guru nepostačí - je třeba siddha-gurua.”

 

Ti, již jsou zasvěceni svým dědičným guruem a kteří provádějí náboženské předpisy, tážeme-li se jich na jejich postup, odpovídají vždycky, že se pouze řídí předpisy svého gurua a že nevědí, zdali pokračují či nikoli. "Dosáhli jste duševního míru?” - "Ne, ani ne toho,” zní odpověď.

 

Kromě toho je zřejmé, že jejich láska k Bohu neroste den za dnem. Vábí je chtíč a zlato a pro Boha nemají toho nejmenšího.

 

Z těchto protichůdných názorů je zřejmé, že je tu otázka, zdali je guru nutný buď k vlastní spáse člověka nebo k náboženskému životu. Je-li tomu tak, je guru absolutní nutností, tj. je nemožné dosáhnout bez gurua spásy? A pak, jaké vlastnosti musí mít pravý guru?

 

Ke správnému zodpovědění těchto otázek se musíme uchýlit k Písmu a k výrokům mudrců.

 

Nejdříve lze říci s jistotou, že ať se chce člověk naučit kterémukoli odvětví vědění, musí k tomu mít učitele - ať v té či oné formě. Nejdříve se musíme naučit tomu, co znali naši předkové, pak je nutno přidat k tomu ještě něco více. To je pravidlem.

 

Ale skutečně pokročilý guru má vzácnou schopnost pochopit duchovní podstatu žáka a tak mu může ukázat nejsnadnější cestu ke spáse a k poznání Boha. Je-li tu možnost stálých styků s takovým vůdcem, tu žákovi pomůže až do posledního okamžiku poučováním, jak se má žák vyhnout všemožným překážkám, které se naskytují na cestě, a také ho učí vždy vyšším a vyšším cvičebním metodám - podle žákova postupu.

 

Každý, kdo byl tak šťasten, že nalezl pravého gurua, dosvědčuje, že je veliký rozdíl mezi zasvěcením pravým guruem a pouhým guruem dědičným.

 

Pravý guru poskytuje zvláštní duchovní sílu, když poví žákovi mantru nebo mystický symbol při zasvěcení a dá mu také mantru podle jeho duchovní přirozenosti, takže žák dosáhne cíle s poměrně menší námahou.

 

Praví vůdcové pomáhají svým žákům ještě jinou službou. Ve skutečnosti převezmou odpovědnost za své žáky. Kdyby snad některý žák začal bloudit, tu užívají různých prostředků, stejně světských jako duchovních, aby ho donutil vrátit se na správnou cestu.

 

V případě, že některý žák, když získal dokonalé vědění všeho učení svého gurua, touží po vyšším poznání, tu je mu dána úplná svoboda, aby si vzal gurua pokročilejšího. Ale dokud žák skutečně tak nepokročil, je lépe přidržet se jediného vůdce pro celý život. Jinak žák nemůže pevně založit svůj ideál.

 

Pokud se týká poslušnosti ohledně rozkazů gurua, lze říci, že pravý guru nikdy nespravedlivě nic nenařizuje. Ale je nutno pozorovat dlouho člověka než ho přijmeme za pravého gurua. Nemáme přijmout každého jako pravého gurua po okamžitém rozhodnutí. Ti, kteří touží mít pravého gurua, mají s ním nějakou dobu žít a vyšetřovat jeho povahu, až jsou přesvědčeni, že je to pravý sádhu.

 

Někdo by mohl říci: "Když budu mít schopnost posoudit pravého gurua, tu jsem guruem sám." Ale to není správná logika. Cožpak skutečně nemůžete rozeznat při každém kroku dobro od zla? Nemáte-li tohoto posudku, proč nazýváte něco dobrým a něco špatným? Nemáte-li sílu k posouzení lidské povahy, abyste viděli, zdali ten který člověk umí potlačit vášeň, hněv atd., zdali je vysoce zbožný a zdali je moudrý a není-li hrabivý, tu se máte raději posadit do osamělého koutka a prosit Boha se sepjatýma rukama: "Ó Bože! Dej mi sílu k posouzení dobrého a zlého!"

 

Když jste přijali některého člověka jako svého vůdce, proč byste váhali provádět jeho rozkazy ve všech směrech? Mohl by vás někdy vést ke zlému? Je tedy jasné, že jedině ti, kdo nemají ani nejmenších zásluh, aby byli zasvěceni dědičným guruem, a kteří jsou skutečně lačni poznat Boha, mají úplnou svobodu zvolit si pravého gurua. Stane-li se však, že jsme byli zasvěceni skutečným guruem a že pak je nevýhodné, být v jeho společnosti, buď proto, že se vzdal svého hmotného těla, nebo že sídlí na nějakém vzdáleném místě, tu domníváme-li se, že je to nutné, můžeme si vzít ku pomoci některého jiného osvíceného muže, aniž jsme se však vzdali cvičebné metody, kterou jsme obdrželi od svého gurua, Praví se, že Avadhúta přijal 24 druhořadých guruů.

 

Četli jsme v Písmu, že je Bůh, lidé říkají, že jest jeden Bůh, ale pravý guru řekne: "Já jsem Boha viděl!" On také ukáže žákovi cestu k poznání Boha a vede ho zvolna k tomuto cíli. Již při pouhém spatření skutečného gurua vzniká přirozeně pocit oddanosti k němu. Již podle jeho vzezření shledáváme, že okusil největšího blaha a že se do něj ponořuje den za dnem více a více. Jakmile se k němu přiblížíme, tu veškeré starosti a bída světa odcházejí a v mysli nezůstává ani stopa po těžkém životě. Když jeho svatým dotykem je probuzena spící Brahmova síla v nitru žáka, tu žák spatří moře blaha na všech stranách.

 

Co by nemohl žák učinit pro takového gurua? Není snad přirozené, že žák je mu vděčný? "Poznej svého gurua jako Brahmu," praví Písmo. Mohl by snad takový pocit vzniknout hledě ke guruovi profesionálnímu? Ale je to přirozené vůči tomu, kdo poznal Boha.

 

Nesmí vzniknout pochybnosti, zdali tento guru je bráhmanem nebo šúdrou, hindem nebo mohamedánem nebo křesťanem, asketou nebo hospodářem. Ten, kdo poznal Brahmu, je guru a vše ostatní jsou pouhé tituly.

 

A tak slyšíme ještě jiné poznámky o tomto předmětu. Někteří říkají: "Ať je žák jakýkoli, může-li obdržet pravého gurua, tu je jisto, že dosáhne spásy." A jiní zase říkají: "Ať je guru jakýkoliv, když žák má víru, lásku a oddanost, dosáhne spásy!" Nepopíráme pravda těchto názorů, ale takové případy jsou ve světě velmi vzácné. Pravidlem stejně guru jako žák se mají k sobě hodit. 

 

Jestliže žák má oddanost, pokoru a vytrvalost, tu snadno přijme učení gurua. Z toho, co nalézáme v Písmech o vztazích mezi guruem a žákem, je jasno, že povinnosti, které vůdce uloží žákovi, ukázní jeho mysl a jeho tělo tak, že se stává pravým člověkem.