Je nesmírně obtížné učit ostatní. Člověk může učit jen tehdy, když se mu Bůh zjeví a dá mu příkaz. Narada, Šukadéva a jim podobní mudrci takový příkaz od Boha měli a měl ho i Šankara. Pokud nemáte příkaz od Boha, kdo bude naslouchat vašim slovům?
Copak nevíte, jak snadno se lidé v Kalkatě nadchnou? Mléko v konvici bobtná a kypí, dokud pod ním hoří oheň. Odstraňte palivo a vše utichne. Lidé v Kalkatě milují pocity. Můžete je vidět, jak na určitém místě kopou studnu. Říkají, že chtějí vodu. Když však narazí na kámen, toho místa se vzdají; začnou na jiném místě. A tam náhodou najdou písek; vzdají se i druhého místa. Pak začnou na třetím místě. A tak to jde dál. Ale nepomůže, když si člověk jen představuje, že má Boží příkaz.
Bůh se člověku skutečně zjevuje a promlouvá. Teprve pak může člověk přijmout jeho příkaz. Jak silná jsou slova takového učitele! Mohou přenášet hory. Ale pouhé přednášky? Lidé je poslouchají několik dní a pak na ně zapomenou. Nikdy nebudou jednat podle pouhých slov.
U Kamarpukuru je malé jezírko zvané Haldarpukur. Někteří lidé každý den znečišťovali jeho břehy. Jiní, kteří se tam ráno chodili koupat, provinilcům hlasitě nadávali. Ale příští ráno je čekalo totéž. Obtěžování nepřestávalo. (Všichni se smějí.) Vesničané o tom nakonec informovali úřady. Byl vyslán strážník, který na břeh vyvěsil oznámení s nápisem: "Nedělejte žádné nepříjemnosti". To darebáky okamžitě zastavilo. (Všichni se smějí.)
Aby člověk mohl učit druhé, musí mít odznak autority, jinak se učení stává výsměchem. Člověk, který je sám nevědomý, začne učit druhé - jako když slepý vede slepého! Místo aby takové učení přinášelo užitek, škodí. Po realizaci Boha člověk získá vnitřní vizi. Teprve pak může člověk diagnostikovat duchovní nemoc člověka a dávat mu poučení.
Bez pověření od Boha se člověk stává ješitným. Říká si: "Učím lidi". Tato ješitnost pochází z nevědomosti, neboť jen nevědomý člověk se cítí být vykonavatelem. Člověk se vskutku v životě osvobodí, pokud pociťuje: "Bůh je činitelem. On sám všechno koná. Já nedělám nic." Utrpení a starosti člověka pramení pouze z jeho vytrvalé myšlenky, že on je tím, kdo koná.
Vy lidé mluvíte o konání dobra světu. Je snad svět tak malá věc? A kdo jste, prosím, vy, abyste světu konali dobro? Nejprve si realizujte Boha, vnímejte ho prostřednictvím duchovní kázně. Pokud vám On propůjčí sílu, pak můžete konat dobro druhým, jinak ne.
Bhagaván Šrí Ramakrišna
("Evangelium Šrí Ramakrišny", překlad Svámí Nikhilánanda, V1, kap. 5 "Mistr a Kešab", 27. října 1882)