Popis nepopsatelného

Popis nepopsatelného^[1]

Co měl Rámakrišna na mysli, když hovořil o „vidění Boha“? Co znamená samádhi? Jakými vývojovými stupni člověk dosahuje stavu samádhi?

Během mého sbírání Rámakrišnových legend se ukázalo, že bylo stále více nutné dozvědět se o povaze duchovního zážitku, který udržoval jeho žáky po jeho boku. Čím to je, že tak silní a zdraví mladí lidé se u něj nikdy nenudili? Co je přimělo setrvávat v jeho blízkosti s takovou oddaností? Jaké zázraky jim ukazoval? Jak se stalo, že byli slepí k lákadlům tohoto světa? Nabízel jim snad Rámakrišna větší a hlubší přitažlivost?

Všechny tyto otázky jsem položil Svámímu Turjánandovi v Benáresu. Odpověděl mi:

Rámakrišna nám ukázal tvář Věčného. Poté jsme s ním zůstali a doufali, že ho díky jeho soucitu a výcviku znovu uvidíme. Jednou žák, navždy žák. Pomyslete na možnost být uvržen do samádhi  - něčeho, kvůli čemu muži a ženy usilovně pracují stovky inkarnací  - jediným dotykem jeho prstu nebo nohy! Jak bychom mohli opustit jeho blízkost, my, kteří jsme jako všichni mladí tak dychtivě toužili znovu a znovu zakoušet blaženost Absolutna. Umožnil nám alespoň jednou pohlédnout do Božích očí; to nás přirozeně zaslepilo vůči tomuto světu. Na tomto světě nic nevidíme a vše, co vidíme, je naplněno překypujícím světlem Tat [Toho]. Bez ohledu na to, co vidíme nebo cítíme, nám říká: „Ty jsi On. Ty jsi On  - Tat Tvam asi.“ To je to, co s námi Rámakrišna udělal. Po takové události jsme k němu byli připoutáni jako pták k obloze  - může se rozletět velmi daleko do mnoha směrů, přesto zůstane pod mnohorozměrnou oblohou.

Je známo, že jeho čélové často naléhali na Rámakrišnu, aby popsal nepopsatelné. On však namítal: „Vědomí Boha nelze vysvětlit slovy. Pouze zkušenost, ne slovní obraty, mohou odhalit plnou velikost Neviditelného.“

Přesto ho oddaná skupina žáků naléhavě žádala, aby vyprávěl zejména o své vlastní zkušenosti samádhi, jednoty s Absolutnem, Brahmanem.

Rámakrišna žádal, aby ho omluvili. „Nechápu, proč bych to měl vysvětlovat vám, které jsem vycvičil a pomohl jim získat tuto zkušenost. Když se to dá vyjádřit slovy, proč to neuděláte vy?“ odpověděl.

„Ale můj Pane,“ odpovídali žáci, „my v tom nedokážeme žít tak dlouho jako ty. Ty, který jsi v samádhi pobýval šest, sedm dní v kuse, jsi ten, kdo to může vysvětlit. Jak bychom se v přítomnosti Ticha odvážili mluvit?“ Rámakrišna se však jejich bezelstnému komplimentu jen usmál. Pak se ho jeden velmi bystrý mladík pokusil přimět k řeči jiným způsobem. „Ale můj Pane, jak můžeme vědět, že každý z nás dosáhne stejné zkušenosti, když se naše cesty liší. Například když medituji a povznáším celou svou bytost myšlenkou na jednotu, moje duchovní energie nepůsobí stejně jako u jiného.“

„Aha, to je srovnání toho, jak funguje lidská intuice,“ reagoval Mistr. „To se dá snadno popsat. Na tomto místě“ jsem experimentoval se všemi způsoby, abych si je ověřil. Ale ať už moje duchovní energie působila jakkoli, nakonec vystoupala do sedmého údolí a tam jsem spatřil ...“

V tu chvíli Rámakrišna upadl do samádhi. Jeho dech se zastavil. Jeho srdce přestalo pracovat. Jeho puls přestal bít. Nebýt rovnoměrné teploty jeho těla, nebylo by možné rozeznat ho od mrtvoly. Samozřejmě na tom nebylo nic znepokojivého; jeho apoštolové ho v tomto stavu vídali velmi často, i několik dní.

Když se konečně probral ze samádhi, pokračoval ve své řeči: „Ach, moji synové, snažím se vám to vysvětlit. Ale ten zážitek je tak velký, že ho slova nedokážou vyjádřit. Musíte se ponořit do vod této zkušenosti. Jiný způsob, jak ji pochopit, totiž neexistuje. Vaše mysl a intelekt, jakkoli jsou hbité, nemohou dohonit bleskové proudy Božského vědomí. Ty pouze zvedají prach slov, v němž se ztrácejí.“

„Ale můj Pane, řekl jsi, že způsoby, jakými v člověku vyvstává zrak duše [oko dharmy], můžeš vysvětlit.“

„Ano,“ souhlasil Rámakrišna. Pokračoval:

Ačkoli to, co vidí oko-dharmy, je nepopsatelné, cesty, po kterých se pohybuje, jsou v dosahu slov. A přestože cíl je stejný, cesty k němu jsou různé. Dávní ršiové [mudrci] vyjmenovali nejméně pět různých cest, jimiž energie lidské duše stoupá k Bohu, když se rozněcuje modlitbami a meditací. Někdy se například síla lidské duše pohybuje, jak říkají ršiové, jako poskakující žába. Někdy se pohybuje jako had plazící se po svahu, v obloucích a křivkách. Pak je tu ještě jiný způsob. Každá buňka vašeho těla a každý tep vašeho srdce tluče pomalu: pravidelnost rytmu, s nímž se vaše intuice rozhořívá, je pomalá a nevyhnutelná jako pochod řady mravenců od jednoho zdroje potravy k druhému. Čtvrtá cesta je cestou ptáků. Víte, jak ptáci odlétají od jednoho stromu a pohybují se vzduchem, jako by bezcílně bloudili. Přesto se zastaví na vzdáleném stromě, na který celou dobu mysleli. Stejně tak energie vaší duše stoupá a vzlétá k božství, když je důkladně oživena vytrvalou oddaností. Každý atom vaší bytosti jako by vzlétl na křídlech všepronikajícího světla. Zpočátku může bezcílně bloudit. Pokud však budete pokračovat v meditaci a modlitbě, tato křídla vás přivedou do příbytku sjednocení.

Pátý způsob je zcela odlišný od ostatních. Mudrci ho nazývají cestou opic. Někdy můžete vidět opice, jak sedí v klidu, jako mnoho kamenů. Pak najednou začnou vyskakovat a poskakovat a nezastaví se, dokud nedosáhnou svého cíle  - nějaké mangové zahrady. Tak působí váš duchovní zrak. Sedíte klidně a meditujete den za dnem, a přesto se nic neděje. Vy však stále myslíte na jednotu svého těla, srdce, mysli a duše. Ať ani kousíček z vás neochabuje. Usilovně se soustřeďujte, až během dvou tří let váš vhled náhle přeskočí z jedné roviny do druhé, zdolá nejstrmější srázy s lehkostí jestřába a pak se ponoří do advaita-jednoty s nekonečnou inteligencí.

Nyní Rámakrišna zavřel oči a zůstal klidně sedět. Pomalu přešel do samádhi. Jeho posluchači museli opět dlouho čekat. Může to znít neuvěřitelně, ale trpělivost, s jakou na svého Mistra čekali, překonává všechna měřítka. Nyní uplynula téměř hodina, než se Rámakrišna probral ze samádhi a pokračoval ve své řeči.

„Kromě různých cest, kterými duše stoupá k jednotě, si musíte dávat pozor na roviny vědomí, kterými musíte projít. Je jedno, o jakou meditaci se jedná - ať už o meditaci Pána Buddhy, nebo obyčejného člověka - musí projít šesti různými údolími neboli rovinami vědomí, aby dosáhl sedmého a posledního. Ať už intuice vaší duše skáče jako žába, nebo létá jako pták, musí spatřit sedm údolí.“

„Je prožitek každého z těchto údolí stejný, ať už se do něj člověk dostane jakýmkoli způsobem?“ zeptal se jeden z učedníků.

„Ano,“ odpověděl Mistr. „Je to úplně stejné.“

Tentýž žák se ho dále vyptával: „A začínal jste svou meditaci pokaždé stejně? Lišila se vaše metoda vůbec od té, kterou používáme my?“

Rámakrišna odpověděl:

Není mezi nimi žádný rozdíl. Seděl jsem klidně, jak mi poradil můj guru, a očistil jsem své myšlenky a pocity od veškerého nánosu oddělenosti. Ve své mysli, ve svém srdci, ve své duši, v každé buňce svého těla jsem hledal Jeho přítomnost. Věděl jsem, že od Něj nejsem oddělen. On byl ve mně. Proto jsem oživoval každý kousek sebe sama, abych vyvolal skryté Já. „Vyjdi, ty meči nesmrtelnosti, z této své pochvy.“

Tak jsem se modlil celé dny, týdny a měsíce. Nakonec můj vhled vyskočil  - hop, hop, hop  - přeskočil hráz tohoto světa a skočil do vod prvního ze sedmi údolí. Světlo zcela neznámé, jako jiné slunce, ozářilo to, co jsem vnímal. Všechny věci této země, na které jsem pohlédl, měly na sobě roucho Krásy. Všude, kam jsem pohlédl, za hranicemi i kolem, vyskakovala z hmoty krása a duchovnost jako tygři z temných doupat. Nyní jsem si uvědomoval, že toto je domov smyslů. Pohled na tolik zázraků mě naplňoval strašlivými choutkami. „Zmocni se, zmocni se,“ volaly. Zachvátila mě nepřekonatelná touha ochutnat a vlastnit všechnu tu krásu, která se kolem mě rozkládala. V tu chvíli ve mně vyrazil další výkřik: „Pozor, pozor na zlověstné pokušení tohoto údolí!“

Jakmile jsem to uslyšel, pustil jsem se do toho. Rozhodl jsem se uspíšit svou meditaci. Meditoval jsem usilovněji a intenzivněji se modlil za vysvobození z prvního údolí. Na konci několika měsíců byly mé modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mě už nepokoušel: první údolí pomalu vypadlo z mého vědomí, jako vypadává kostra kořisti z orlích pařátů.

Teď, když si z něj Rámakrišna vybral to nejlepší, nechal první údolí za sebou.

Vstoupil jsem do druhého údolí. Zde jsem nebyl posedlý hmotnou krásou toho, co jsem viděl. Světlo, ve kterém se mi teď svět jevil, bylo jemnější, rafinovanější a uklidňující. Cítil jsem se tu šťastný. Fragmenty krásných barev, tvarů a zvuků pronásledovaly a oslazovaly mé hodiny v tomto údolí. Napadlo mě, že bych se mohl uvolnit v meditaci a zůstat tady. Právě tehdy jsem byl v pokušení stvořit život: „záležitosti sexu“. Neboť ve vznešeném světle druhého údolí má sex podobu blaženosti a moci. Ale ať se jeví jakkoli, duše musí odolat jeho pokušení. Rozhodl jsem se osvobodit své vědomí od obtěžující krásy sexu. Na oltář hledání Boha jsem přiložil ještě více paliva oddanosti. Oheň osvícení zpočátku hořel velmi slabě, ale postupně se rozhořel. A za několik dalších dní, hle, hořel jako světelné dýky. A v těchto kousavých plamenech shořelo druhé údolí na škváru. Ani ono, ani jeho pokušení mě už dále netrápily.

Tak jsem se dostal do třetí fáze. V tomto údolí jsem zjistil, že pocit síly, který jsem zažil předtím, ve druhém stupni, se stonásobně zvýšil. Nyní jsem měl pocit, že mohu vzít slunce mezi dlaně a rozdrtit ho na hrst hořícího prachu. Tomuto pocitu moci je třeba se bránit. Není to nic jiného než zkouška charakteru. Není horšího pokušení než pocit moci. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil nebezpečí, které mi hrozí, jsem maximálně urychlil své meditování. Muselo být silnější než moc, které jsem musel vzdorovat. Modlil jsem se  - ach! jak jsem se modlil  - abych se zbavil pocitu moci. Držel mě jako zmijí tesáky. Ale moje duše se mu nepoddala. Stoupal jsem na křídlech meditace výš a výš, až pro mě výška neměla žádný význam. V tu chvíli had otevřel tlamu a odpadl od mého boku!

Nyní jsem se jako slon, který se řítí skrze plot, ponořil do údolí hrdaja džjóti, světla božského srdce. Jako by se mé srdce stalo pochodní zapálenou plamenem od Něho, světlo z mé duše dopadalo na všechno. Oblázky i hvězdy  - všechno zpívalo se stejnou zářivostí píseň Nevýslovného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil téměř bezpečný před každým pokušením. Přesto jsem se přísně hlídal. Ačkoli jsem byl kalichem světla, přesto jsem se cítil podezřívavý vůči pokušení. Tento pocit mi sloužil jako varování. Rozhodl jsem se, že se tu nebudu zdržovat. Následovalo další dlouhé období půstu, modliteb a meditací.

Naštěstí jsem tentokrát nemusel čekat tak dlouho. Světlo v mém srdci se rozšířilo. Rozprostřelo kolem sebe a za sebou obrovský okruh jako síť sluncí. A hle, dosáhl jsem dalšího údolí, říše vyjadřování. Mé myšlenky a pocity, každý puls a každá moje buňka byly prozářeny! Mým hrdlem a rty se rozlévala slova úžasu a požehnání. Stále jsem chválil Pána. Jenže o něm jsem nedokázal nemluvit. A pokud někdo mluvil o majetku a rozkoších, jeho slova mě bila jako pruty. Došlo to tak daleko, že když se se mnou někdo z mých příbuzných přišel poradit o rodinných záležitostech, utekl jsem a schoval se v lese Pančávati. Příbuzní nebo přátelé, kteří se mě snažili vlastnit, mi připadali jako hluboká studna, která mě táhne dolů  - bál jsem se, že se v té vodě dole v temné zemi udusím. Měl jsem pocit, že se v jejich přítomnosti topím. Jedině jejich opuštěním jsem mohl najít klid. Jinými slovy, toto údolí není plné tolerance a lásky ke všem. Člověk ho musí překročit.

Proto jsem se vrhl do hlubších a prudších meditací. Nebyl v nich pro mě žádný klid ani potěšení. „Buď Ho najdu tváří v tvář, nebo si vezmu život,“ říkal jsem si. Jako se tygr přikrčí, aby mohl skočit, tak jsem to dělal i já. Modlil jsem se; čekal jsem; pozoroval jsem. Nechtěl jsem se zdržovat v údolí výmluvnosti; nesmím se oddávat pouhému chválení Boha. Musím ho vidět. A tak jsem seděl s modlitbami jako číhající lev. Najednou jsem před sebou něco zahlédl. V tu chvíli jsem vyskočil - a v mžiku jsem byl v šestém údolí, v údolí Turíja. Zde jsem se ocitl blízko svého milovaného. Viděl jsem Ho a cítil ve vedlejší komnatě. Jen tenký, průhledný závoj odděloval duši od vlastního Já. Konečně jsem věděl, že se nacházím v místnosti domu Sjednocení.

Ze šestého údolí není obtížné přejít do sedmého. Tam nemůže vstoupit žádné slovo ani tlachání lidských myšlenek. Pouze tvá duše, oděná do ticha, může zvednout závoj, který Ho odděluje od tvého objetí.

Když Rámakrišna domluvil, nastalo dlouhé ticho. Ale místo toho, aby po zbytek dne rozjímal o tom, co Mistr řekl, jeden z mladíků se ho zeptal: „Lidé říkají, že jsi nevzdělanec, můj Pane, ale jak víš, co všechno mudrci minulosti napsali? Vždyť to, co jsi nám sdělil, leží pohřbeno ve svazcích metafyziky. Bylo mi řečeno, že jsi nevzdělaný člověk.“

Rámakrišna odpověděl zcela jinak než obvykle: „Nikdy jsem nestudoval hlubokomyslné knihy, ale slyšel jsem o nich diskutovat učence. Když jsem je vyslechl - a shromáždil to, co odpovídalo mým vlastním potřebám -, udělal jsem si z nich věnec a pověsil si ho na krk. Posléze jsem ho do posledního kousku položil k Božským nohám se slovy: 'Matko, vezmi si všechny své erudované svazky a předpisy. Jediné, co chci, je láska k Tobě!“

V tu chvíli někdo položil velmi důležitou otázku: „Můj Pane, vše, co jsi nám řekl, je příjemné pro duši a uspokojující pro srdce. Ale má bloudící mysl si přeje vědět toto: ten, kdo začíná svou meditaci touhou po sjednocení, musí tak učinit tím, že řekne, pocítí a uvědomí si - 'Já jsem On. Já jsem On! Ale co ti, kdo začínají opačně, říkajíce: 'Ty nejsi já, a přece tě hledám! Co se s nimi stane, můj Pane? Překročí i oni tato údolí a splynou s ním, nebo od Něho zůstanou navždy odděleni?“

Rámakrišna odpověděl bez jakékoli pauzy nebo zaváhání: „To se týká konečných záležitostí. Ale není rozdíl, jestli mu říkáte 'ty', nebo 'já jsem on'. Lidé, kteří si ho uvědomují prostřednictvím 'ty', k němu mají velmi krásný vztah. Velmi se podobá vztahu starého důvěrného sluhy k jeho pánovi. Jak oba stárnou, pán se o něj stále více opírá a spoléhá na svého přítele služebníka. Ke konci svého života se pán radí se svou služebnickou perlou o každé vážné záležitosti, kterou chce podniknout. Jednoho dne, hluboce potěšen služebníkovou oddaností, ho pán vezme za ruku a posadí ho na své vlastní výsostné místo. Sluha je v rozpacích a v rozrušení se zeptá: „Co to děláte, můj pane?“ Pán ho však drží na trůnu vedle sebe a říká: 'Jsi stejný jako já, můj milovaný. A tak, i když Boha uctíváme jako někoho odděleného, budeme-li ho uctívat upřímně a zasvěceně, jednoho dne nás velmi náhle učiní zajedno se sebou samým. To je samádhi.“

Traduje se, že Rámakrišnu kdysi někteří jeho přátelé vyzvali, aby vysvětlil samádhi. Tvrdili: „Když o něm něco povíte, všechno tím dokážete. Dejte nám definici samádhi, a tím nám dáte definici Boha.“

Ale obezřetný Světec odpověděl: „A když vám poskytnu definici Boha, co s ní uděláte? Vím, co nakonec uděláte: vytvoříte z ní vyznání víry, abyste v mém jménu založili nové náboženství. Nepřišel jsem na zem, abych založil další kult. To ne!“

Při jiné příležitosti však Rámakrišna prý mimoděk definoval Boha. Někteří návštěvníci se ho zeptali: „Mohl byste prosím vyřešit to, co se nám zdá být rozporuplné? Lidé říkají, že jste dosáhl totožnosti: jste On. Přesto neustále přisuzujete všechny zásluhy Božské Matce. Nikdy neříkáte 'já', mluvíte o Bohu, Matce, ona, ty. Jste-li 'já jsem On', proč říkáte Bohu 'ty'?“

Mistr odpověděl: „To je vrcholná záležitost chování. Viděl jsem Ho a objal jsem Ho. Byl jsem nekonečnou existencí, absolutní inteligencí a blažeností. Nemohl jsem však zůstat v tomto nepodmíněném stavu a zároveň být zde, v podmíněném. Tam neexistuje žádná hranice: každý a všichni jsou jedna nekonečná existence, nepodmíněná, nepopsatelná. Nelze o tom hovořit slovy. Cokoli řeknete, se stává konečným. Přirozeně říkáte 'ty, ona, matka'. Vezměte si sedm tónů hudební stupnice: Předpokládejme, že budete stoupat - do, re, mi - až dosáhnete nejvyššího tónu; co uděláte dál? Dojdete k do. Každý člověk poté, co dosáhne Ticha, nejvyššího tónu, vysloví do v okamžiku, když otevře ústa. A do je Bůh.“