Svámí Vivékánanda

Praktická Védánta¹

(Přednáška v Londýně 10. listopadu 1896)

Byl jsem požádán, abych něco pověděl o praktické poloze védantské filozofie. Jak jsem již řekl jindy, je teorie skutečně velmi dobrá, ale jak ji máme přenést do praxe? Když je nějaká filosofie naprosto neuskutečnitelná, tak je bezcenná, leda jako intelektuální gymnastika. Proto Védánta jako náboženství, musí být velmi praktická. Musíme ji umět provádět v každé části svého života. A nejen to, fiktivní rozlišování mezi náboženským a světským životem musí zmizet neboť Védánta učí Jednotě – jedinému životu ve všem.

Náboženské ideály musí pokrývat celou oblast života, musí vstoupit do všech našich myšlenek a stále více do praxe. Jak budeme pokračovat, vyložím postupně praktickou stránku. Ale tato řada přednášek je zamýšlena jako základy, a tak se musíme nejdříve věnovat teorii a pochopit, jak vznikla, počínaje v lesních jeskyních až k hlučným třídám a městům; a objevíme jeden zvláštní rys, že mnoho z těchto myšlenek bylo výsledkem nikoli odchodu do ústraní, ale pochází od osob, u kterých očekáváme, že vedly nejrušnější život – vládnoucích panovníků.

Švétakétu² byl synem Áruniho, mudrce, který byl nejspíš poustevníkem. Byl vychován v lese, ale odešel do města Paňčalá a objevil se u dvora krále Praváhany Džaivali. Král se ho zeptal: „Víš, jak odtud bytosti odcházejí při smrti?“ - „Ne, pane.“ - „Víš, jak se sem zase vrací?“ - „Ne, pane.“ - „Znáš cestu otců a bohů?“ - „Ne, pane.“ - Pak mu král položil ještě jiné otázky, ale Švétakétu na ně nedokázal odpovědět. Takže mu král řekl, že nic neví. Chlapec se vrátil k otci a otec přiznal, že toto neví. Nebylo to proto, že by nebyl ochotný učit svého syna, ale tyto věcí neznal.

Takže šel ke králi a požádal ho poučení o těchto tajemstvích. Král odpověděl, že tyto věci byly dosud známé pouze mezi králi, kněží je nikdy neznali. Ale naučil ho to, co požadoval poznat.  

V různých upanišadách zjišťujeme, že tato védantská filosofie není jen výsledkem meditací v lesích, ale že její nejlepší části byly vykládány a vyjadřovány mozky, které byly velice zaměstnané každodenními životními záležitostmi. Nemůžeme si představit zaměstnanějšího člověka než absolutního panovníka, člověka, který vládne milionům lidí, a přesto někteří z těchto panovníků byli hlubocí myslitelé.

Všechno ukazuje, že tato filozofie musí být velmi praktická, a později, až dojdeme k Bhagavadgítě – většina z vás ji možná četla, je to nejlepší komentář k védantské filozofii, jaký máme – kupodivu je scéna umístěna na bojiště, kde Krišna učí této filozofii Ardžunu, a nauka, která září z každé stránky Bhagavadgíty, je intenzivní aktivita, ale uprostřed je věčný klid. To je tajemství práce, jehož dosažení je cílem Védánty. Nečinnost, jak chápeme smysl pasivity, nemůže jistě být tímto cílem. Kdyby to tak bylo, potom by stěny kolem nás musely být nejinteligentnější, protože jsou netečné. Hroudy země, kmeny stromů by byly nejvyššími mudrci, protože jsou netečné.

Ale netečnost se nestává aktivitou spojením s vášní. Opravdová aktivita, která je cílem Védánty, je spojená s věčným klidem, s takovým klidem, který se nikdy nenaruší, s duševní vyrovnaností, která se nezneklidní, ať se odehrává cokoli. A všichni víme z životní zkušenosti, že to je nejlepší postoj k práci.

Často jsem měl dotazy, jak můžeme pracovat, když nemáme nadšení, které zpravidla při práci pociťujeme. Také jsem tak před lety uvažoval, ale s postupem věku jsem získal více zkušeností a zjišťuji, že to není pravda. Čím je menší nadšení, tím lépe pracujeme. Jsme klidnější, tím lépe pro nás i pro kvantum práce, které můžeme udělat. Necháme-li volnost svým citům, plýtváme energií, ničíme si nervy, narušujeme myšlení a moc toho nedokážeme udělat. Energie, která se měla projevit jako práce, je strávena jako bezvýznamné pocity, které jsou k ničemu. Pouze tehdy, je-li myšlení velmi klidné a usebrané, je všechna jeho energie vydána v prospěšné aktivitě. Když studujete život významných pracovníků, kteří se kdy narodili, zjistíte, že to byli podivuhodně klidní lidé. Jako by nic nedokázalo narušit jejich vyrovnanost. Proto člověk, který je vzteklý, nikdy mnoho nedokáže a člověk, který se nikdy nehněvá, vykoná mnoho. Ten, kdo se poddává hněvu nebo nenávisti či nějaké jiné vášni, nemůže pracovat, je rozervaný a nic praktického nedokáže. Pouze člověk klidné mysli, ochotný odpouštět a vyrovnaný toho dokáže nejvíc udělat.

Védánta zvěstuje ideál, a ideál, jak víme, má vždy náskok před skutečným a praktickým, jak tomu říkáme. V lidské povaze jsou dvě tendence: jednou je dát do souladu ideál se životem a druhá – pozvednout život k ideálu. Je důležité toto pochopit, protože uvedené sklony jsou pokušením našeho života. Domnívám se, že můžu dělat pouze určitý druh práce. Možná, že většina je špatně, za větší částí je jako motivace hněv nebo chamtivost či sobectví. Když mi teď někdo přijde hlásat o určitém ideálu, první kroky jsou vzdání se sobectví, vzdání se osobního potěšení, myslím, že to není praktické. Ale když někdo přinese ideál, který může být smířen s mým sobectvím, jsem spokojený a skočím po tom. To je ideál pro mě. Stejně jako bylo slovo „ortodoxní“ zmanipulováno do různých podob, stejně tak i slovo „praktický“. „Moje ortodoxie, je moje milenka, tvojí milenkou je heterodoxie.“³

Slovo „praktický“ se používá různě. Co považuji za praktické, je pro mne jedinou praktičností na světě. Jsem-li obchodník, myslím si, že nakupování je jediná praktická činnost na světě. Jsem-li zloděj, domnívám se, že krádež je nejlepší způsob, jak se chovat prakticky, jiné úsilí není praktické. Vidíte, že všichni toto slovo používáme na označení toho, co se nám líbí a co umíme. Žádám vás proto, abyste pochopili, že Védánta, ačkoli je nesmírně praktická, je takovou ve smyslu ideálu. Nehlásá neuskutečnitelný ideál, ačkoli je tento ideál docela vysoký. Jedním slovem je tímto ideálem to, že jste božské bytosti. „Ty jsi To“. To je podstata Védánty. Po všech odbočkách a intelektuálních cvičeních poznáte lidského ducha jako čistého a vševědoucího, poznáte, že takové pověry, jako je narození a smrt jsou nesmyslné, když o nich hovoříme ve spojení s duchem. Duch se nikdy nenarodil a nikdy nezemře a všechny tyto myšlenky, že směřujeme ke smrti a bojíme se smrti, jsou pouze pověrami. Všechny myšlenky, že nedokážeme to nebo ono, jsou pověrami. Můžeme vše. Védánta učí jako první věřit v sebe. Stejně jako jistá náboženství tvrdí, že člověk, který nevěří v osobního boha vně sebe je ateista, tak Védánta říká, že ateista je člověk, který nevěří v sebe. Nevěřit v slávu vlastního ducha je to, co nazývá Védánta ateismus. Pro mnohé to je nepochybně hrozná myšlenka, a většina z nás se domnívá, že tohoto ideálu se nedá dosáhnout, ale Védánta trvá na tom, že ho může realizovat každý. Nic nestojí v cestě uskutečnění tohoto ideálu, ať jste muž, žena, dítě, nerozhoduje rasa nebo pohlaví, protože Védánta ukazuje, že je již realizován, už zde existuje.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2018