Poslední měsíce se zabývám překladem upanišad od Svámího Nikhilánandy, který k nim sepsal komentáře, které je (podle mého mínění) činí srozumitelnými a prakticky použitelnými. Na ukázku zde zveřejním část jeho předmluvy k Taittiríja upanišadě. (JH)
...
Upanišady, obsahující filosofickou část Véd, tvoří základ hinduistického náboženství a spekulativního myšlení. Co učí?
Upanišady, nazývané brahmavidjá neboli nauka o brahma, a také átmavidjá neboli nauka o átmanu, popisují konečný cíl života, kterým je osvobození sebe sama z otroctví fenomenálního světa prostřednictvím poznání a realizace. Duch neboli átman, který je jednotný s brahma je svou povahou svobodný, nezrozený, nesmrtelný, dokonalý a osvícený, se stává individualizovaným prostřednictvím identifikace s hmotou nevyzpytatelnou silou máji, která je vlastní Já neboli brahma. Individuální já putují fenomenálním vesmírem a přijímají různá těla – od trsu trávy až po Brahmu nebo Hiranjagarbhu, nejvyššího projevu brahma v relativním světě – v marném pokusu skrze ně vyjádřit svou skutečnou, božskou přirozenost. Touha po požitcích z hmotných objektů se mění v touhu po uskutečnění vnitřního míru pouze tehdy, když zápasící duše prošla škálou světských zkušeností. Dokonce i nejvyšší pozemské štěstí je pouhým odrazem nejvyšší blaženosti brahma.
V duchovní evoluci nelze žádnou fázi přeskočit. Proto pro ty, kteří na základě svých přirozených podnětů hledají fyzické potěšení na zemi, stanoví upanišady příkaz k plnění různých povinností a společenských závazků. Pro ty, kteří hledají potěšení v nebi, upanišady předepisují rituály a meditace, pomocí kterých lze komunikovat s bohy nebo vyššími silami. Bohové, lidé a podlidské bytosti, jsou podle tradice upanišad na sobě navzájem závislé pro své blaho. Klíč k trvalému štěstí spočívá ve spolupráci se všemi stvořenými bytostmi, nikoli v bezohledné konkurenci. Překážky se objevují na cestě těch, kdo hledají poznání brahma, aniž by nejprve splnili své sociální povinnosti. Doktrína znovuzrození je důležitým rysem hinduistického spekulativního myšlení. Narození v různých tělech slouží člověku jako cvičiště pro konečný duchovní zážitek. Trvání na plnění sociálních závazků v upanišadách do značné míry vysvětluje stabilitu hinduistické společnosti za posledních pět tisíc let, navzdory mnoha nepříznivým událostem v její historii. Učitelé upanišad jsou hospodáři. Nikde nepohrdají světským životem. Jak štěstí na zemi, tak i potěšení v nebi jsou odměnou. Upanišady popisují oběti a meditace, kterými může člověk během života získat dobytek, bohatství, zdraví, dlouhověkost, děti a vnoučata, a nebeské štěstí po nekonečné roky v nebi po smrti. Ideály, které učí, nejsou myšlenkami objímající bolest, mrzutých asketů.
Bohužel, štěstí na zemi a radost z nebe jsou nestálé. Cokoli je získáno činy se dříve nebo později ztratí. Čím více si člověk užívá fyzických radostí, tím více ztrácí vitalitu těla, smyslů a mysli. Kromě toho jsou všichni obyvatelé země a nebe smrtelní. Žádná bytost identifikovaná s jevy, řízená zákony času, prostoru a příčinnosti, nemůže uniknout smrti. Dokonce i život Brahmy, Světové duše, končí po dokončení cyklu.
Když si člověk pomocí pozorování, rozlišování a zkušeností uvědomil, že v samsáře, ve sféře neustále se opakujícího zrození a smrti nelze dosáhnout svobody ani nesmrtelnosti, přichází ke schopnému učiteli, hledajíc vysvobození. Nejprve je požádán, aby praktikoval určité fyzické, etické a duchovní disciplíny, aby získal správný stav těla a mysli pro porozumění a asimilaci výuky. Pak je mu řečeno, že svoboda, mír a blaženost se nenacházejí ve vnějších materiálních objektech, ty jsou esencí Já, neboli átmana. Proto je požádán, aby kultivoval sebepoznání – poznání Já. Toto poznání, které postrádá rozlišování, je neslučitelné s jakýmkoli jednáním založeným na rozlišování činitele, nástroje činu a výsledku.
Poznání Já tvoří námět upanišad, které nicméně opatrně poukazují na to, že písma sama o sobě nemohou člověku umožnit realizovat pravdu. Stejně jako prst ukazující na Měsíc ukazuje pouze to, kde může být skutečnost nalezena. Je v každém člověku a musí být realizována pomocí zkušenosti založené na úvaze a potvrzené zkušenostmi osvícených věštců minulosti, jak je zaznamenáno v písmech. Uchazeč, který hledá osvobození, zatímco ještě žije v těle, přijímá mnišský život poté, co se vzdal touhy po potomcích, bohatství a štěstí nebeského světa.
Člověk obdařený poznáním átmanu dosáhne míru. Jeho blaženost nezná hranic. Jeho pochybnosti jsou navždy zničeny. Je ztělesněním nebojácnosti. Potěšení a bolest, život a smrt a dobro a zlo fenomenálního světa nemohou ovlivnit jeho vnitřní vyrovnanost. Ve svých činech je zbavený pout a mimo zákony společnosti. Když jeho tělo skončí, člověk osvícený poznáním Já se spojí s nejvyšším brahma a zažívá naprostý mír a svobodu.
Upanišady tedy v žádném případě nehlásají protispolečenské nebo nadsvětské evangelium. Požadují po člověku, aby kultivoval spravedlnost (dharma), a užíval si bohatství (artha) a smyslových potěšení (káma), a nakonec ho vybízejí, aby realizoval svobodu (mókša), ve které jedině nalezne naplnění všech tužeb. Položily základ trvalé společnosti, jejíž blaho závisí na spolupráci všech bytostí: nadlidských, lidských a podlidských. Žádají všechny vtělené duše hledající hmotné štěstí, aby vstoupily do společnosti, a konečně jim ukážou způsob, jak ji překonat, aby si mohli užívat skutečný mír a svobodu.
NIKHILÁNANDA
Park tisíce ostrovů, N.T.
5. srpna 1958