Rámakrišna se svým oddaným zjevoval v duchovní podobě ještě za svého života. Jednou v Dháce meditoval Vidžaj Krišna Gosvámí ve své svatyni. Náhle spatřil Mistra, přestože ten se ve skutečnosti nacházel v Dakšinéšvaru. Aby zjistil, zda nejde o přelud, dotkl se Mistrova těla a zjistil, že je skutečné. Po návratu do Kalkaty šel Vidžaj do Šjámpukuru a před ostatními oddanými vyprávěl Mistrovi svůj zážitek:
Vidžaj: „Viděl jsem ho [tj. Mistra] v Dháce. Dokonce jsem se dotkl jeho těla.“
Mistr (s úsměvem): „Musel to být někdo jiný.“
Narendra: „Také jsem ho mnohokrát viděl. (K Vidžajovi) Jak bych mohl říci, že tvým slovům nevěřím?“
Také Nrítjagópál Gosvámí spatřil Rámakrišnu v Dháce. Popsal tuto událost takto:
„Když jsem byl v Dháce, cítil jsem se nesmírně nešťastný. Na okraji města byla zalesněná oblast, která se často používala jako pohřebiště. K mému překvapení jsem v dálce uviděl někoho sedět na zemi. Přistoupil jsem k němu a zeptal se: ‚Co tu děláte?‘ Odpověděl, že si se mnou přeje mluvit. Ačkoli toho řekl jen málo, jeho slova rozptýlila veškerou mou sklíčenost a pochybnosti. Potom vstal a začal odcházet. Pak se ke mně láskyplně otočil a řekl: ‚Nrítjagópále, můj drahý, nepouštěj se toho, čeho se držíš.‘ Poté jsem ho už neviděl. Všechno jsem vyprávěl Vidžajovi. Řekl mi, že v lese spatřil tutéž osobu. Té noci jsem měl pozoruhodný sen, ve kterém jsem s touto božsky vyhlížející bytostí rozmlouval a naslouchal jejím nádherným slovům. Má radost byla nepopsatelná.“
Svámí Advajtánanda napsal:
„Když jsem se s Mistrem setkal poprvé, vůbec jsem mu nerozuměl. Přemýšlel jsem, proč ho lidé nazývají velkou duší!“
Stejnou zkušenost měl i při své druhé návštěvě, a rozhodl se proto, že už Mistra navštěvovat nebude. Nakonec však na naléhání přítele přišel potřetí. Tentokrát si ho Mistr zcela podmanil a on už nemohl uniknout. O tom později řekl:
„Mistr mě ovládl. Myslel jsem na něj ve dne v noci. Bolest z odloučení od Mistra mi způsobovala bolest na prsou. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem zapomenout na jeho tvář.“
Surendra Mitra každý den meditoval ve své svatyni. Jednoho dne zatoužil vyzkoušet Mistrovu božskost. Rozhodl se, že pokud se mu Mistr během meditace zjeví ve svatyni, bude ho považovat za avatára. A jak podivuhodná událost se stala! Po chvíli spatřil Mistra ve své svatyni. Po této zkoušce se Surendra plně uchýlil pod jeho vedení.
Surendra býval alkoholikem a zhýralcem, ale jeho život byl proměněn Mistrovou milostí. Svámí Turijánanda vyprávěl:
„Existuje příběh o Surendrovi z doby dlouho poté, co se setkal se Šrí Rámakrišnou. Jednoho večera, cestou z úřadu domů, pocítil pokušení navštívit veřejnou ženu. Vyšel po schodech do jejího bytu a vstoupil do pokoje. Avšak hle — nebyla tam žádná žena, nýbrž sám Šrí Rámakrišna, stojící před ním! Surendra v hluboké hanbě z místa utekl.“
Jednou přišel Dévendra do Dakšinéšvaru a dostal záchvat malarické horečky. Mistr ho poslal lodí zpět do Kalkaty a požádal Baburáma, aby ho doprovodil. Dévendra dorazil do domu svých příbuzných a upadl do bezvědomí. Jednačtyřicet dní ležel ve stavu otupělosti a blouznění. Často vyslovoval jméno Šrí Rámakrišny a domníval se, že je stále v Dakšinéšvaru. Pozoruhodné bylo, že kdykoli ho prudká bolest přinutila otevřít oči, spatřil Šrí Rámakrišnu sedícího u jeho lůžka.
Dévendra popsal, co se dělo po zasvěcení, které od Mistra obdržel:
„V té době jsem Mistra viděl všude. Když jsem šel po ulici, viděl jsem ho kráčet přede mnou a někdy se na mě dívat. Když jsem stál, seděl nebo ležel, viděl jsem Mistra odpovídajícím způsobem také. Neustále se pohyboval kolem mne. Jednoho dne, když jsem se klaněl Kálí, spatřil jsem ho stát přede mnou. Zdálo se mi, že Mistr je stále se mnou, aby mi dal pochopit, že je pro mne vším a že je mým ochráncem.“
Z knihy „How to Live With God“ („Jak žít s Bohem“) od Svámího Čétanánandy, s. 72–73.