Šrí Rámakršna se narodil 18. 2. 1836 v chudé bráhmanské rodině ve vesnici Kámárpukur v Bengálsku. Jeho otec Khudiram Čatterdží byl poctivým a zbožným mužem. Držel se pravdy tak, že ze svých zásad, které s láskou svědomitě zastával, nikdy neslevil, i kdyby zjistil, že jejich dodržování bude znamenat konec jeho samotného a jeho rodiny. Když jakýsi statkář ve vesnici na něm požadoval křivou přísahu, Khudiram to odmítl. Ze vzteku k odporu tohoto čestného bráhmana ho statkář obral o všechen majetek. Matka Šrí Rámakršny Čandramani Déví byla vzorem dokonalosti ženských ctností. Tradice říká, že tento pár měl před narozením Šrí Rámakršny mnoho božských vizí a prožitků. Tyto neobyčejné události ukazovaly na božskou podstatu jejich syna Gadádhara, jak mu v mládí říkali.
Již od svého dětství Šrí Rámakršna vykazoval znaky mimořádné osobnosti a zůstaly význačným rysem i v jeho pozdějším životě. Jako chlapec si snadno podmaňoval okolí a stal se miláčkem starších a býval oblíbeným vůdcem svých kamarádů. Měl duši umělce, který se veselil v krásách přírody a měl jedinečnou schopnost rozpoznávat jemné odstíny a rozdíly jak ve zvucích, tak ve viděném, stejně jako ve výrazech tváří i postav lidí. V chlapectví bylo pro něj nejmilejší kratochvílí napodobování, vypodobňování a modelování z hlíny. Předváděl rád dramatická představení, nadšeně se oddával zbožné hudbě, rozjímání o hrdinských činech. Snad to byl umělec v něm, kdo ho vedl k tomu, že revoltoval proti nudnému školskému režimu, jeho osnově, která naplňovala učebnice stereotypní látkou. Exaktní vědy, zvláště matematiku, měl v nelibosti. Ale jeho intelektuální schopnosti a úžasná paměť snadno zastíraly jeho nechuť k čistě teoretickým naukám. Ve vyšším slova smyslu se vychovával sám tím, že zvládl hinduistické eposy, které byly plné velkých duchovních ideálů. Naslouchal jim rád, když byly zasvěceně přednášeny a nade vše miloval, když mohl bezprostředně pozorovat a studovat povahy lidí a věcí.
Mezi svými vrstevníky platil za odvážného a nezdolně nezávislého jedince. Již od dětských let neznal ostýchavost a bázlivost. Pln zdraví a síly nikdy nedovolil, aby ho někdo ze starších zastrašoval nebo pokořoval, zvláště byl-li v právu. Odporoval uznat pravidlo purdah (systém, který separoval ženy) i proti vlivným lidem z vesnice a pokládal jej za překážku ve výchově žen k vyšším ideálům charakteru. Konzervativní vesničané jej asi považovali za revolucionáře, když při příležitosti obřadu upanajana (slavnostní udělení posvátné bráhmanské šňůry) přes mnohé námitky trval na tom, že první almužnu obdrží jedině z rukou ženy kováře, protože jí to předtím slíbil.
Mladému rebelovi však nescházela úcta. Již od dětství byla v něm zakořeněna láska k Bohu a byl vždy první, kdo se zúčastňoval obřadů uctívání Božství doma i při obecných náboženských obřadech ve vesnici. Od nejranějšího dětství měl rád potulné askety, vyhledával je a hovořil s nimi zcela volně, kdekoli se k tomu našla příležitost. S přibývajícími lety se jeho náboženské sklony začínaly více projevovat. Ponořen v božském rozjímání byl často viděn, jak přichází do vyššího duchovního rozpoložení, které vrcholilo v extázi. V jeho raném mládí byly tři význačné extatické okamžiky: jednou, když pozoroval sněhově bílé jeřáby, jak letí pod temnými bouřkovými mraky, podruhé to bylo v průběhu hry o Šivovi, která se ve vesnici hrála, a potřetí během pouti při zpěvu písní chvály na Božství. Nakonec to byl nábožný ráz, který dominoval nad umělcem a vůdcovskou osobností. Různé kvality jeho osobnosti se upravily ke službě nejvyššímu duchovnímu ideálu, jehož dosažení z něj učinilo jednu z nejvýznačnějších postav moderní doby.
Aby se osobnost Šrí Rámakršny mohla plně rozvinout, bylo třeba k tomu najít příhodné prostředí. Tím byl chrám bohyně Kálí v Dakšinéšvaru u Kalkaty, který v roce 1855 založila Rání Rasmani. Jako hlavní obřadník vykonával v chrámu Božské Matky každý den bohoslužebné povinnosti, což mělo za následek, že se v něm oheň zbožnosti stále více rozdmýchával. Byl spatřen, jak tráví hodiny v hluboké meditaci, nebo jak zpívá zbožné písně. Nakonec se i zjistilo, že tráví značnou část noci v zalesněném koutě zahrady. Seděl tam v kontemplaci zcela nahý, dokonce i bez bráhmanské šňůry. Při takovém zbožňování pevně předpisovaná pravidla ustupovala krok za krokem do pozadí, aby dala prostor neformálnímu přístupu, který vznikal z pocitu důvěrnosti k objektu uctívání.
To vše však bylo jenom náznakem bouře, která řádila v jeho nitru – vášnivá touha poznat, zda Matka, kterou uctíval, je skutečná či nikoli. Jak míjely dny, touha v něm tak narostla, že došel jednoho dne k rozhodnutí, že z beznadějnosti učiní svému životu konec. Když tu najednou zmizel závoj, který jeho duševnímu zraku zakrýval Pravdu. Najednou byl vtažen do extatického stavu, ve kterém měl vizi Božství ve formě neomezeného zářícího moře Inteligence. Úleva od sžírající touhy a pocit božské přítomnosti, který zkušenost doprovázel, však po několika dnech skončila. Pochopil, že zažil jen pouhý záblesk vyššího života, ale že jeho vědomí postrádá stálý zážitek Božství. A tak tento první vzlet jeho duše jen ještě více vydráždil jeho chuť po zažívání sladkosti Božství a období vyprahlosti, které brzy následovalo, jej naplňovalo ještě mocnějším dychtěním, než tomu bylo dříve. Zmocnila se ho neuhasitelná horoucí touha pociťovat Boha všude a stále. Intenzita naléhání byla tak mocná, že prakticky ztratil veškerý smysl pro realitu vnějšího světa. Bez nejmenší myšlenky na jídlo či spánek se jeho trýzněná duše vzpínala v neustálých modlitbách k Božské Matce. Již nebyl schopen vykonávat v chrámu každodenní bohoslužby. Mathuranáth, synovec Rání Rasmani, který byl správcem chrámu a Šrí Rámakršnu tehdy s úctou velmi obdivoval, jej uvolnil od všech chrámových povinností a poskytl mu možnost, aby mohl svůj duchovní sklon dále rozvíjet. Šrí Rámakršna využil tuto příležitost a ponořil se do modliteb, meditací a asketických praxí s nesmírným duchovním úsilím, s jakým se svět jen vzácně setkal. Byl často zachvácen tak zoufalým soužením, že svůj obličej odíral o zem tak, až se zalil krví.
V pozdějších dobách, když svým žákům o tomto stavu vypravoval, přirovnával neuhasitelnou touhu duše po Bohu, že je podobná dychtění člověka, jeho celého organismu po vzduchu, protože jeho hlava je držena pod vodou. Nebo říkal, že o tomto dychtění si můžeme učinit mlhavou ideu, dovedeme-li si představit propojení tří připoutaností – lakomcovu zálibu v jeho nashromážděném bohatství, lásku charakterní ženy k jejímu manželovi a citový vztah matky k jejímu jedinému dítěti.
V oné době se stalo, že navštívil svou rodnou ves Kámárpukur. Jeho matka nad ním přemýšlela a řekla si, kdyby se oženil, že jeho bláznění po Bohu a naprostý nezájem o svět by se zmírnil a po čase by se zcela přirozeně vrátil k normálnímu způsobu života. Tak se stalo, že v roce 1859 byla sjednána svatba a oženil se s Sáradámani Déví, malým pětiletým děvčátkem, dcerou Rámačandry Mukhópádhjáji ze sousední vesnice. Toto manželství bylo osudem určené a později mělo velký význam. Nemělo však nejmenší vliv na zmírnění jeho horlivosti po Bohu, neboť po návratu do Dakšinéšvaru v roce 1860 jeho duše byla uchvácena stejně bouřlivou a vášnivou láskou k Bohu jako předtím.
Do té doby bylo jeho duchovní usilování možno brát jako osamocené hledání, vykonávané bez pomoci někoho jiného. To se však změnilo. Najednou k němu přicházeli význační duchovní učitelé. Zdálo se, že božská Prozřetelnost mu při jeho hledání Boha opatřuje pomocníky. Pod jejich vedením začal provádět různá duchovní cvičení uváděná v písmu.
Dvě zvláštnosti Šrí Rámakršnu odlišují od životů jiných duchovních aspirantů. První byla rychlost, s jakou dosahoval úspěch v každé sádhaně (duchovní praxi), což možno odvodit od intenzity, s jakou je prováděl. Druhou zvláštností je množství sádhan, které podstoupil, což je v duchovní historii naprosto ojedinělým jevem.
První učitel přišel v roce 1861. Byla to bráhmanka Bhairaví. Byla středního věku, velmi vzdělaná a vysoce duchovně vyvinutá. Pod jejím vedením podstoupil úspěšně všechna základní duchovní cvičení, uvedená v 64 tantrách šaktické sekty. Všechna cvičení se zabývala uctíváním Božství jakožto Božské Matky vesmíru. Některá cvičení byla tak obtížná, že je mohl provádět jen ten, kdo byl dokonalým pánem svých smyslů. Pak je schopen vidět Božství ve všem. Jedině s podrobenými smysly je možné tato cvičení provádět, mít z nich výhodu a bezpečný úspěch. To, jak úspěšně je absolvoval, nám dává určitou představu o nesmírné čistotě jeho mysli, stejně jako o jeho duchovní genialitě. Odhlédnuto od toho, že realizoval Božskou Matku v jejích božských aspektech jejím uctíváním, vyvstalo v něm pevné přesvědčení, že každá žena je zvláštním způsobem projevem a symbolem Božské Matky.
Višnuistická forma sádhany byla zcela jinou duchovní disciplínou, kterou Šrí Rámakršna prošel. Při višnuistickém uctívání Božství se hledají a zaujímají různé formy osobních vztahů k Bohu a uvádějí se jako „bhavas“, postoje, jsou to např. postoj sluhy k pánovi (dásja), přítele k příteli (sakhja), rodičů k dítěti (vatsalja) a konečně stav milujícího k ze srdce milované (mádhura). Šrí Rámakršna vyvinul ve svém nitru každý z těchto postojů, jeden za druhým. Když toto prováděl, ztotožňoval se vždy s určitou klasickou osobností, která bývá s tímto postojem tradičně spojována, např. s Mahávírou pro dásjabhava, s Rádhou pro mádhurbhava apod. Když se ztotožňoval s určitou osobností, žil jejím životem a choval se a vyjadřoval v rámci její osobnosti. Když vykonával sádhanu služby nebo její milující formu, žil mnoho měsíců jako žena v ženské společnosti. Ženy, s kterými žil, ani on sám při tom nepociťovali nic neobvyklého nebo vyumělkovaného. Tak důkladná byla jeho přeměna, kterou dovedl vůlí na svou mysl a fyzický život vykonávat.
V roce 1864 k němu přišel významný védántinec nedvojné školy, putující mnich Tótápurí, který Šrí Rámakršnu zasvětil do života sannjásina. Až do té chvíle uctíval Božství jako božskou Osobu oplývající vlastnostmi. Od Tótápurího se naučil metodu dokonalého ponoření se do bezpřívlastkového Božství, do jeho neosobního aspektu. Jeho mysl byla pro tuto duchovní disciplínu natolik zralá, že během tří dnů dosáhl nirvikalpa samádhi, stavu nepodmíněného vědomí. Písmo advaity pojednává o tomto stavu jako o cíli veškerého duchovního úsilí člověka. Když Tótápurí po téměř jednoročním pobytu opustil chrám v Dakšinéšvaru, Šrí Rámakršna zůstával v nedvojném stavu nirvikalpa samádhi nepřetržitě ještě po dobu šesti měsíců.
V roce 1866 obdržel zasvěcení do islámských duchovních cvičení. Zasvěcení mu poskytl súfijský asketa jménem Góvinda. Šrí Rámakršna tak objevil, že islámská cesta vede ve svém konci ke stejné duchovní realizaci, jakou mu poskytly hinduistické duchovní systémy. Nějaký čas později meditoval o Kristu a jeho ideálech a zjistil, že cíl této cesty je totožný s tím, který mají ostatní náboženství.
Dlouhá období duchovních cvičení Šrí Rámakršny ukončil inspirující obřad se jménem šódaší púdža. Při něm uctil svou vlastní manželku jako symbol Božství. Jeho manželka, děvčátko Sáradámani Déví, mezitím vyrostla v mladou ženu. Během celé doby spatřila svého manžela jen dvakrát nebo třikrát.
V roce 1872 odešla do Dakšinéšvaru, aby mu sloužila. Byla však plná strachu, neboť v její vesnici kolovala zvěst, že její manžel je blázen. Na rozdíl od zvyku ostatních asketů Šrí Rámakršna ji přijal velmi laskavě a udělal vše, aby ji vychoval ve světských a duchovních záležitostech. Její přítomnost v Dakšinéšvaru mu umožnila ověřit svou vlastní realizaci i kontrolu smyslů. Ukázalo se, že je naprosto nad všemi tělesnými žádostmi a že je schopen spatřovat v každé ženě, tedy i ve své manželce, projev Božské Matky. Na důkaz tohoto dosažení umístil svou manželku před sebe jako Božství a obětoval jí v bohoslužbě, se všemi náležitými rituály Složil jí k nohám, jako Božské Panně, všechny plody svého duchovního dosažení a na závěr této bohoslužby vstoupil do hlubokého samádhi.
Šódaší púdžu možno označit za konec aspirantského života (sádhaka bhava) Šrí Rámakršny s tím, že se začalo ohlašovat období, kdy se stal světovým učitelem (gurubhava). Tehdy se nasytilo a tím přestalo jeho dychtění podstupovat duchovní disciplíny. Namísto toho pociťoval v sobě přítomnost neotřesitelné Pravdy. Ba co víc, začal ve svém nitru živelně pociťovat a uvědomovat si mocnou duchovní sílu a moudrost Božské Matky, i jak se v jeho těle a mysli projevuje a jak se ho zmocňuje stále větší touha pomáhat lidem v jejich duchovních potřebách.
Detailní studium jeho životních příhod by ukázalo, že měl již od chlapeckých let vrozenou kvalitu učitele a že záblesky duchovní moudrosti, které z něho vycházely, již dříve často osvěcovaly srdce lidí. Během jeho duchovních cvičení se toto stávalo stále zjevnější. Jeho postoj k Rání Rasmani a Mathuranáthovi, majitelům Dakšinéšvarského chrámu, nebyl postojem zaměstnance. Býval to běžně postoj intimního přítele, když však byl v duchovním vytržení, byl to on, kdo byl jejich pánem. Lidé, kteří k němu přicházeli, aby ho poučili, se od něho často naučili víc, než bylo to, co mu sami sdělili. Bhairaví se kontaktem s ním zbavila chyb ve vlastním charakteru, a to ji obdařilo svrchovanou odpoutaností. Tótápurí, jeho učitel duchovní cesty advaity, se od Šrí Rámakršny naučil tajemství lásky k osobnímu Bohu, což mu bylo předtím zcela cizí. Když se spolu s Mathuranáthem v roce 1870 vydali na pouť po posvátných místech, mnoho duchovních aspirantů čerpalo inspiraci z jeho společnosti. Navíc čas od času přicházeli do Dakšinéšvaru asketové nejrůznějších řádů a ti, kdo byli skutečnými aspiranty, obdrželi od něho duchovní pomoc. Mezi příchozími byli i učení panditi jako Vaišnavačaran, Padmalóčan, Gaurí a Nárájan Sástrí; pocítili v jeho společnosti takovou míru inspirace, že na něho pohlíželi jako na vtělené Božství.
Jak je patrné, ladění učitele mu bylo od raných dob zcela přirozené. Nicméně do šódaší púdži to bylo jen příležitostné, neboť do té doby se choval jako sádhak (duchovní aspirant). Po púdže se však zanícení duchovního aspiranta proměnilo v intenzivní lásku vysvobozujícího světového učitele.
Šrí Rámakršna byl nyní divja, božím člověkem. Boha si nepřetržitě uvědomoval, nezávisle na extatickém stavu mysli, i když se extáze u něho až do konce jeho života často objevovala. Stav mysli, jehož dosáhl, je v křesťanském mysticismu popisován jako teopatetický, podle jeho vlastních slov jako bhava mukha, což je stav, ve kterém mysl stále přebývá buď v absolutním nebo relativním aspektu Božství. Nic z toho ho však neodvádělo od vykonávání jeho každodenních povinností. Jeho prožívání Boha nebylo věc představivosti nebo nějaký degenerující subnormální stav. To víme z dopadů na jeho charakter, který v síle a čistotě byl v přímém kontrastu s tak zvanými mocnými a velikány světa. Na rozdíl od nejlepších a největších z nich byl upevněn v rovnováze míru a zářící radosti, které se nemohla dotknout žádná nepříznivá světská událost. Od tělesnosti byl naprosto oproštěn a ve všech ženách, ať byly vznešené nebo pochybné pověsti, spatřoval výraz Božské Matky. Zcela postrádal sobeckou připoutanost k majetku. Tento charakterový rys se v něm vyvinul a vyjadřoval se v bezděčné neschopnosti něco vlastnit, nebo se dotýkat nějakého kovu. V dobách své sádhany sedával na břehu Gangy a měl v jedné ruce hroudu bláta a v druhé drahý kov. Oba materiály přehazoval v ruce a vzápětí je oba hodil do řeky. I když disponoval rozlišováním a dobře věděl, že mají rozdílnou směnnou hodnotu, přece mu vycházely stejně, neboť z hlediska dosažení realizace Boha byly stejně bezcenné. Během času jej tato myšlenka natolik prostoupila, že pociťoval dokonce fyzickou bolest, když se dotknul nějakého kovu, a pociťoval i prudký úder v těle a mysli, když mu někdo nabízel peníze nebo majetek. Zcela mu chyběla povýšenost a bylo mu zcela cizí dělání rozdílů mezi lidmi, zvláště těmi, kteří byli v nízkém postavení. Toto nerozlišování lidí symbolizoval tím, že v chatrčích těch, co se živili odpadky, zametal podlahu svými dlouhými hustými vlasy. Jeho věrnost k pravdě byla přímo fenomenální. Jeho zvyk mluvit pravdu se netýkal jen všech význačnějších událostí, ale plně zahrnoval i nepatrné záležitosti, jako např. souhlas s tím, aby v určitý den navštívil nějaké místo, nebo že přijímal léky jen od určitého člověka a žádného jiného. V případě, že jeho mysl pozapomněla na nějaký slib nebo ujednání, jeho tělo mu to připomnělo tím, že odmítalo reagovat ve směru, který byl v protikladu s jeho sliby. Kdysi prohlásil, že když se vzdal všeho ve prospěch Božské Matky, pravdivosti se nemohl vzdát. Kdyby totiž tak učinil, pak by pravda jeho sebepodrobení byla s pravdou v rozporu. Jeho osobnost disponovala i jinými podivuhodnými silami, o kterých bude pojednáno v následujících kapitolách.
Všeobecně se předpokládá, že proměna ve světového učitele začala u Šrí Rámakršny v roce 1872 a jeho funkce duchovního učitele dosáhla vrcholu až po roce 1875, když se seznámil s velkým vůdcem Bráhmasamádž, s Kešabem Čandrou Senem. Kešabova veřejná prohlášení a písemná sdělení o Šrí Rámakršnovi vzbudila pozornost vzdělaných lidí v Kalkatě s následkem, že k Šrí Rámakršnovi začal směřovat neustálý proud návštěvníků, mladých i starých. Mezi těmi, kdo ho navštěvovali a projevovali velkou úctu, bylo mnoho nejlepších indických myslitelů, spisovatelů a vůdčích osobností tehdejší doby, jako např. Kešab Čandra Sen, Pratap Čandra Mazumdar, Šivanáth Šástrí, Vidžaj Kršna Gósvámí, Debendranáth Tagore, Íšvar Čandra Vidjáságar, Bankimčandra Čatterdží, Michael Madhusúdan Datt, Ašvíni Kumar Datt a Giriš Čandra Ghóš.
Navštěvovalo ho mnoho upřímných duší, které s ním navázaly velmi úzký vztah a daly základ kruhu oddaných stoupenců. Bylo určeno, aby to byli oni, kdo později rozšíří jeho poselství do celého světa. Skupinu tvořily dva soubory lidí. Jeden se skládal ze starších ženatých stoupenců, kteří vedli uspořádaný život, a druhý představovali mladí chlapci, školáci, studenti z různých škol, kteří ještě nevstoupili do života. Tato druhá skupina vytvořila později skupinu sannjásinů, která pod vedením svámího Vivékánandy založila Řád Mnichů Rámakršny. Svámí Vivékánanda, jehož původní jméno bylo Narendranáth Datta, byl objektem velké milosti a lásky Šrí Rámakršny. Byl to on, kdo v pozdějších dobách rozšířil Mistrovo poselství široko daleko a jako velký světec a vlastenec moderní Indie trvale ovlivňoval vědomí svých krajanů.
Zbývající období Rámakršnova života bylo vyplněno vyučováním těchto stoupenců, modelováním jejich životů ve světle nejvyšších duchovních ideálů. Způsoby a metody jeho učení, jakož i jeho vztah k žákům, byl v mnoha směrech naprosto jedinečný. Jeho učení nepůsobilo nikdy ani v nejmenším egoistickým zaměřením. Byl nejpokornějším z lidí. Naprosto postrádal pocit ega a vše, čeho dosáhnul, připisoval vesmírné Božské Matce. Právě pro skutečnost, že se naprosto ega vzdal, Božství způsobilo, že Guru šakti (spásná síla svrchovaného Pána) tryskala z jeho těla a mysli takovou silou, že osvěcovala a posvěcovala každého, kdo se s ním setkal.
Než žáka přijal, podrobil ho důkladné zkoušce, aby si přesně ověřil jeho charakter. Studoval jeho povahu tím, že si podrobně všímal jeho fyzického vzezření, což bylo umění, ve kterém byl neuvěřitelným mistrem. Pečlivě pozoroval drobná počínání v každodenním životě žáka, zvláště v nestřežených chvílích, a kromě posouzení jejich závažnosti kladl mu ještě otázky a pozoroval, jak reaguje na učení a ideály, které mu sděloval. Navíc k těmto metodám používal někdy i jógové síly, aby nahlédl do srdcí lidí, nakrátko je uvedl do jakéhosi transu, ve kterém dovedl odkrýt i nejvnitřnější obal mysli.
Ty, které přijal za žáky, učinil svými vlastními silou lásky, jakou ani u svých rodičů nepoznali. Nikdy nešetřil námahou, aby je náležitě poučil a dohlížel na správné uplatňování svých instrukcí v praxi. Někdy se stalo, že určitým dotekem nebo aktem vůle vyhladil určitý nežádoucí povahový sklon, když jej předtím u někoho zjistil, a zároveň jim uděloval nejvyšší zkušenost duchovního života. Jeho dynamická osobnost, která zářila světlem svatosti a božské lásky, a přímý kontakt s ním poskytoval žákům sílu a vytrvalost v jejich touze po božském životě. S lidmi nikdy neargumentoval a nepronášel žádné proslovy, pouze vyjadřoval své pevné přesvědčení, které v duchovních záležitostech zastával, a v úplné skromnosti ponechával na každém, zda tomu rozumí a dle svých schopností přijme. Své názory nikdy nikomu nevnucoval. Některým ze svých žáků, kteří měli kriticky naladěné mysli, dovoloval, aby jeho učení kritizovali, ba co víc, aby ho zkoušeli stejně tak jak on zkoušel je. Když si tak počínali, setkávali se jedině s pochvalnou odezvou, nikdy s nelibostí.
Měl zvláštní schopnost přitahovat lidi a rozuměli mu lidé se zcela odlišnými povahami a vzdělaností. Hloubkou své moudrosti ohromoval učené pandity jako Sasádhara a Íšvara Čandru Vidjáságara, ale dovedl i sestoupit na intelektuální úroveň nevzdělané vesnické ženy, která k němu přišla, aby uzdravil rány na jejím srdci, nebo aby rozptýlil její pochyby. Svými myšlenkami a životem byl ortodoxním hinduistou a nic nevěděl o moderních vědeckých a sociálních idejích, a přece dovedl ocenit a sympatizovat s ideály a tužbami bojovníků za reformu a racionalismus. U něho se setkávali v přátelském duchu lidé s nejrůznějšími názory. Dále zastánci nejrůznějších náboženství s tradicemi, které si někdy navzájem odporovaly, ale jeho nepřekonatelná univerzalita mysli a srdce ho uschopňovaly rozvinout tak nesmírně širokou sympatii, že jako učitel přitahoval návštěvníky různých temperamentů a názorů. Byl opravdu tím nejuniverzálnějším a zároveň tím nejindividuálnějším z lidí.
Šrí Rámakršnovi chyběly formální vlastnosti, které obyčejně charakterizují vztah mezi guruem a žákem, ba ani nevyžadoval žádné projevy poklonkování nebo postoj hluboce uctivých nadějí od těch, které učil. Jeho žáci s ním byli v tak intimním poměru, jaký panuje, když se sejdou členové milující se rodiny. Tato atmosféra jim byla vzácnější a dražší než jejich vztah k pozemským rodičům. Nekázal žádná dogmata, víru nebo filozofii. Co činil bylo, že dával lidem elán a přístup, který měnil jejich pohled na život a poskytoval jim vhled do nejvyšší přirozenosti světa a lidské osobnosti. Nespoléhal se na účinnost metodických kázání a hovorů, ale působil láskyplným kontaktem a příklady z přírody, z čistého života a sebekázně a nadevše doporučoval tichou džapu a meditaci. Nikdy neopomenul vyzdvihnout a zdůraznit, aby se jeho žáci úzkostlivě drželi pravdy, stejně jako úplné zdrženlivosti. Tato dvě doporučení považoval za nevyhnutelná. Jiným pozoruhodným znakem jeho metody byla naprostá nekonvenčnost v přístupu. Vážné a žertovné, vznešené a běžné se vzájemně proplétalo. Téměř po každé, když se u něho v místnosti shromáždili návštěvníci, předvedl jim spontánně herecké vystoupení, které přítomné inspirovalo, bavilo, ale i poučovalo, ba utěšovalo. Často zpíval náboženské písně, s extatickou oddaností a radostí tančil, radostí z jména Matky. Hned nato mohl následovat prostý nebo osvícený výklad hlubokého metafyzického nebo etického problému, jako příkladně vztah mezi neosobním a osobním Božstvím, nebo jak se slučuje božská dobrota a existence zla ve světě. Mohl bez váhání snadno přejít od transcendentálních myšlenek k praktickým poučkám, jak se správně ve světě chovat. Učil prostoduchého Jógéna, jak si má počínat na trhu, aby výhodně nakoupil a prodal, krotil prudkého Nirandžana v jeho unáhlených činech, učil Hariho, žáka, který nenáviděl ženy, aby byl vůči slabšímu pohlaví taktní, utěšoval starého Mani Málika při bolestné ztrátě jeho jediného syna a jiného zase káral, že zanedbává své povinnosti vůči ženě a dětem. Ať se jeho poučky týkaly filozofických témat, zbožnosti nebo jenom chování, vždy je pronášel ve formě vtipných výroků, aforizmů a analogií, které překvapovaly, stejně jako přirovnání, která osvěcovala. Vše to pronášel ve venkovské hovorové bengálštině s velkou výrazovou schopností, libozvučným hlasem „se slabým, ale rozkošným zajíknutím“. Hovor prokládal občas tak humornými poznámkami, že způsobovaly výbuchy nevázaného smíchu. Jindy zase mistrovsky napodoboval chování lidí, např. zpěváků kírtan (náboženských písní), jak vítají bohaté návštěvníky, nebo předváděl plané žvanění poutníků před koupelí v Ganze, nebo jak si počínají svatouškové, když smlouvají s obchodníkem s rybami. Výtečně znal i pánovité chování vdov, jak uplatňují svou autoritu v bratrově domě, nebo také nadřazené chování mužů, kteří však jsou doma pod pantoflem, jakož i další příhody z každodenního života. To vše svědčilo o jeho obrovské pozorovací schopnosti a zdravé kritice. Uprostřed všeho toho veselí a žertování se stávalo, že stačil pouhý lehký náznak a jeho mysl vzlétla do spirituálních výšek, kde se ztrácel ve vroucí oddanosti nebo hlubokém samádhi a kdy mocí myšlenky vyzařoval vliv na všechny přítomné.
Nicméně i přes všechny jeho extáze a božskou intoxikaci málokdo jej mohl předčit v pozornosti věnované nejmenším detailům v životě. Velice dbal na osobní čistotu, na úklid a upravenost věcí v místnosti. Neměl rád, když viděl, jak lidé chodí v roztrhaných šatech a obuvi, nebo když bylo málo světla v domech. Když přišel někam na návštěvu, brával si sebou pár věcí, které potřeboval pro osobní potřebu. Svým žákům radil, aby nikdy nechodili v době, kdy to mohlo být hostiteli nepříjemné. Je pozoruhodné, že se mu nikdy nestalo, že by někde něco zapomněl, ať to byly boty, deštník nebo něco z oblečení. Navzdory všem jeho samádhi a sebeztracení se v myšlence na Boha, jeho smysly byly tak ostré, že když vešel do nějaké místnosti, jeho orlí zrak přelétnul jedním pohledem celou místnost a ještě dlouho poté byl schopen poskytovat přesný popis tvaru a umístění i takových předmětů, kterých si lidé, kteří ho doprovázeli, ani nepovšimli.
Tento velký učitel lidstva strávil svůj život tím, že ze široka vysvětloval ideál dokonalého člověka a prokazoval duchovní službu těm, kteří se kolem něho seskupili až do chvíle, kdy se jeho útlé tělo pod tíží neustálého vyučování zhroutilo. V roce 1885 se u něho objevila rakovina hrtanu. O několik měsíců později ho jeho stoupenci odvezli do Kalkaty a zařídili mu léčení u Mahéndry Lál Sirkara, slavného lékaře. Jak dny míjely, nemoc se navzdory nejlepšímu ošetření stále zhoršovala. Avšak ani dlouhotrvající trýznivé bolesti, které tuto mučivou chorobu doprovázejí, nemohly ani v nejmenším ovlivňovat radost a jas jeho mysli a nedokázaly přerušit jeho vnímání vědomí boží všudypřítomnosti.
Ba co více, toto období plné fyzického utrpení bylo nejaktivnější částí jeho duchovní péče, neboť božská síla, která v jeho těle a mysli působila, byla právě v tomto čase nejvýraznější. V roce 1884 bylo jeho jméno v Kalkatě široce známé. Proto navzdory léčbě jeho přítomnost přitahovala množství lidí. I když mu lékaři zakazovali mluvit, jeho láska k lidem způsobila, že lékařských rad neuposlechl a zcela se věnoval službě svým návštěvníkům, aniž by dbal na fatální následky svého počínání. V období jeho onemocnění učinili jeho nejbližší stoupenci opravdový duchovní pokrok a mezi nimi zavládl duch bratrství, který později vyústil v Rámakršnův řád mnichů. Výdaje za jeho nemocniční pobyt a léčení vyrovnali starší stoupenci – hospodáři. Jeho mladí žáci, kteří byli pod vedením Narendranátha (svámího Vivékánandy), se rozhodli být s ním a ošetřovat jej. Tak se stalo, že u postele nemocného Mistra žáci utvořili komunitu. Spojovala je oddanost k němu a dychtivá opravdová touha realizovat duchovní ideál.
Šrí Rámakršna působil během nemoci jako živoucí duchovní dynamo. Požehnal mnohé stoupence vyššími zkušenostmi. Obzvláště významný byl 1. leden 1886, kdy byl ve vysoce exaltovaném stavu a činem vůle pozvednul latentní duchovní síly všech přítomných stoupenců. O několik dní později propůjčil zkušenost nirvikalpa samádhi Narendranáthovi.
Po přibližně jednoroční chorobě, v pondělí 16. srpna 1886, odložil v ranních hodinách své fyzické tělo. Zanechal po sobě nového ducha, kterého měli jeho žáci rozhlásit po světě, zvláště mladíci, kteří se vzdali světa a následovali jeho příkladu.
Z anglického originálu Sayings of Sri Ramakrishna přeložil Rudolf Skarnitzl. Výňatek z českého překladu Výroky Šrí Rámakršny, vydal Onyx r. 2000.