(také Rámakršna)
1836 – 1886
Bengálský světec, uctívaný jako božské vtělení (avatára). Na rozdíl od Ježíše, který v hinduismu platí za inkarnaci lásky, je Šrí Rámakrišna avatárem, který poznal vlastní zkušeností, že k realizování boha může dovést člověka každé náboženství. Nejvýznamnějšími Rámakrišnovými žáky byli Svámí Vivékánanda a Svámí Brahmánanda.
Šrí Rámakrišna se narodil jako Gadádhar Čatópádhjáj v Kamarpukuru, vesnici v západním Bengálsku. Jeho rodiče byli chudí a mohli mu zajistit jen nepatrné školní vzdělání. V roce 1856 se stal knězem v chrámu bohyně Kálí v Dakšinéšvaru. Zde procházel po 12 let pod vedením různých učitelů duchovním výcvikem, vyzkoušel různé náboženské systémy včetně křesťanství i islámu. Na konci každé z cest údajně dosáhl osvícení a prohlásil tedy z vlastní zkušenosti, že vyznavač kteréhokoli náboženství zakusí splynutí s nejvyšší skutečností, pokud bude jeho víra a oddanost bohu dostatečně silná. V jedné ze svých vizí rozpoznal Rámakrišna Ježíše Krista jako inkarnaci boha. Svou duchovní autoritou a za přispění celé řady žáků a stoupenců docílil Rámakrišna obrození hinduismu, který již v 19. století ztrácel sílu a životaschopnost mimo jiné působením materiálního pokroku, vlivu křesťanství a kolonialismu. 1886 zasvětil několik žáků do mnišského života. Tak byly položeny základy Rámakrišnova řádu, který později vybudoval Vivékánanda.
(Heslo z Lexikonu východní moudrosti, Votobia 1996)