Purna byl třináctý chlapec, kterého Šrí Rámakrišna popsal jako íšvarakóti – člověka s výjimečnými duchovními vlastnostmi. Mistr říkal, že Purna byl poslední ze skupiny skvělých ctitelů, kteří – jak viděl ve vytržení – k němu přišel pro duchovní osvícení. Purna řekl Šrí Rámakrišnovi při druhém setkání: „Jsi sám Bůh inkarnovaný v těle a krvi.“ Tato slova, která pocházejí od pouhého mladíka ukazují, z jakého materiálu chlapec pocházel.

Mahimáčaran a Pratáp Hazra byli dva oddaní stoupenci výrazní svou domýšlivostí a výstředností. Mistr jim ale ukázal neochvějnou lásku a laskavost, ačkoli si byl vědom jejich nedostatků. Mahimáčaran se setkal s Mistrem dlouho před příchodem ostatních učedníků. Měl v úmyslu vést duchovní život, ale jeho slabostí byla silná touha po získání jména a pověsti. Tvrdil, že byl zasvěcen Totápurim a říkal, že sleduje cestu poznání podle pokynů svého gurua. Vlastnil velkou knihovnu anglických a sanskrtských knih. Ale i když předstíral, že je četl, většina z nich nebyla ještě rozřezaná. Mistr znal všechny jeho nedostatky, ale přesto rád naslouchal jeho přednáškám z védanty a dalších písem. Vždycky ho vyzýval, aby uvažoval o významu textů písem a aby praktikoval duchovní disciplínu.

Prátap Hazra byl středního věku a pocházel z vesnice blízko Kámárpukuru. Nebyl necitlivý k náboženskému cítění. Z chvilkového popudu opustil domov, starou matku, manželku a děti a vyhledal útulek v chrámové zahradě v Dakšinéšváru, kde měl v úmyslu vést duchovní život. Rád debatoval a Mistr na něj často poukazoval jako na příklad neplodné argumentace. Byl hyperkritický vůči ostatním a miloval přehnané představy o svém vlastním duchovním pokroku. Byl zlomyslný a často se pokoušel rozrušit mysl mladých žáků Mistra, kritizoval je za jejich šťastný a radostný život a požadoval od nich, aby věnovali svůj čas meditaci. Mistr ho škádlivě srovnával s Hazrou a Kutilou, dvěma ženami, které stále vytvářely překážky v Krišnových hrátkách s gópis, a říkal, že Hazra pobýval v Dakšinéšváru, aby „zkomplikoval dění“ přidáváním komplikací.

Šrí Rámakrišna se také seznámil s řadou lidí, jejichž vzdělání nebo bohatství jim přinášelo všeobecný respekt. Před několika lety se setkal s Deventranáthem Thákurem, známým v celém Bengásku svým bohastvím, vzděláním, svatou povahou a společenským postavením. Mistra ale zklamal, jelikož Šrí Rámakrišna očekával světce s dokonalým zřeknutím se světa, Devendranáth spojil svou svatost s životem v požitku. Šrí Rámakrišna se setkal se slavným básníkem Michaelem Madhusudanem, který přijal křesťanství „kvůli žaludku“. Mistr mu nemohl předat pokyny, protože mu Božská Matka „zadržela jazyk“. Dále se setkal s maharádžou Džatindrou Thákurem, s titulem šlechtic Bengálska; s Kristodásem Pálem, vydavatelem, sociálním reformátorem a patriotem; s Íšvarou Čandrou Vidjásagarem, známým filantropem a pedagogem; s panditem Šašádharou, slavným zastáncem hinduistické ortodoxie; s Ašviní Kumar Duttem, ředitelem školy, moralistou a vůdcem indického nacionalismu a s Bankim Čaterdžím, zástupcem soudce, romanopiscem a esejistou, jedním z tvůrců moderní bengálské prózy. Šrí Rámakrišna nebyl člověkem, který se nechá oslnit vnějším zdáním, slávou nebo výmluvností. Vzdělance bez rozlišování považoval za pouhou slámu. Pátral v srdci lidí po božském světle a pokud chybělo, neměl s nimi nic společného.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017