Totápuri přišel do daškinešvárské chrámové zahrady koncem roku 1864. Narodil se asi v Paňdžábu, byl v čele kláštera v této indické provincii a tvrdil, že vedl sedm set sannjásinů. Od raného mládí se cvičil v disciplínách advaita védanty, na svět nahlížel jako na iluzi. Bohové a bohyně dualistického uctívání pro něho byli pouhými fantaziemi zaslepené mysli. Modlitby, obřady, ceremoniály a rituály neměly nic společného s opravdovým náboženstvím a byl k nim naprosto lhostejný. Vlastním cvičením a nezlomnou silou vůle se osvobodil od smyslového lpění na věcech relativního vesmíru. Čtyřicet let praktikoval strohou disciplínu na břehu posvátné Narmady¹ a nakonec realizoval identitu s absolutnem. Od té doby se potuloval po světě jako duše zbavená pout, lev bez klece. Oblečen bederní rouškou trávil dny pod baldachýnem oblohy stejně v bouři jako za slunečního svitu, své tělo živil hubenými almužnami. Navštívil ústí Gangy. Na zpáteční cestě podél břehu posvátné řeky, veden nevyzpytatelnou boží vůlí se zastavil v Dakšinešváru.

Totápuri okamžitě zjistil, že Šrí Rámakrišna je připraven stát se studentem védanty a zeptal se ho, zda chce uvést do jejich tajemství. Se svolením Božské Matky Šrí Rámakrišna s návrhem souhlasil. Ale Totápuri mu vysvětlil, že pouze sannjásin může přijmou nauku védanty. Šrí Rámakrišna souhlasil, že se vzdá světa, ale s podmínkou, že obřad jeho zasvěcení do mnišského řádu bude proveden v tajnosti, aby ušetřil city své staré matky, která žila s ním v Dakšinéšváru.

Ve stanoveném čase, časně ráno, byl v Pančavati zapálen oheň. Totápuri a Šrí Rámakrišna u něho seděli. Plamen dováděl na jejich tvářích. „Rámakrišna byl malý snědý člověk s krátkými vousy a nádhernýma očima, protáhlými, tmavými a naplněnými světlem, šikmo posazenými a lehce přivřenými, nikdy úplně otevřenými, ale napůl zavřenými a vidícími daleko, a to navenek, tak dovnitř. Otevřená ústa nad bílými zuby v okouzlujícím úsměvu, náhle laskavém a rozpustilém. Středně vysoký, štíhlý až hubený a neobyčejně jemný. Nervózní povaha, protože byl extrémně citlivý ke všem závanům radosti a zármutku, jak morálnímu, tak i fyzickému. Byl skutečně živým odrazem všeho toho, co se odehrávalo před zrcadlem jeho očí, oboustranným zrcadlem, obráceným dovnitř i navenek.“. Byli proti sobě jako růže a skála. Totápuri byl hodně velký a silný, statný a nepoddajný jako dub. Jeho konstituce a mysl byly ze železa. Byl silným vůdcem lidí.

Před plápolajícím ohněm Šrí Rámakrišna vykonal obřady ničící vazby k příbuzným, přátelům, tělu, mysli, smyslovým orgánům, egu a celému světu. Poskakující plamen toto vše polykal a osvobozoval a očišťoval zasvěcovaného. Do ohně odložil posvátnou niť a chomáč vlasů, aby dokončil svůj rozchod s kastou, pohlavím a společností. Nakonec v ohni jako v posvátném svědkovi spálil své touhy po požitku zde i na onom světě. Pronesl posvátné mantry poskytující bezpečnost a neohroženost ke všem bytostem, které byly pouze projevy jeho vlastního já. Po skončení obřadu žák obdržel od svého gurua bederní roušku a okrové roucho, odznak svého nového života.

Učitel a žák se uchýlili do blízké meditační místnosti. Totápuri začal Šrí Rámakrišnovi sdělovat velké pravdy védanty. „Brahma“, říkal, „je jediná skutečnost, stále čisté, osvícené, svobodné, za hranicemi času, prostoru a příčinnosti. I když je zdánlivě rozděleno jmény a formami nevyzpytatelné síly máji, která činí nemožné možným, brahma je skutečně jedno a nerozdělené. Když hledající splyne s blažeností samádhi, nevnímá čas a prostor nebo jméno a formu, následky máji. Cokoli je v okruhu působnosti máji je neskutečné. Vzdejte se toho. Zničte vězení jména a formy a vyběhněte z něho jako silný lev. Ponořte se hluboko v hledání Já a realizujte ho pomocí samádhi. Zjistíte, že svět jména a formy mizí do prázdnoty a maličké ego se rozpustí ve vědomí brahma. Uvědomíte si svou totožnost s brahma, existencí-poznáním-blažeností.“ Cituje upanišady, řekl Totápuri: „Poznání, kterým vidíme nebo slyšíme nebo poznáváme druhé je mělké. Co je povrchní, je bezcenné a nikdy nemůže poskytnout skutečné štěstí. Ale poznání, kterým člověk nevidí a neslyší druhé, nepoznává je, které je nad dualitou, je důležité a jedině na základě takovéhoto poznání člověk dosáhne konečné blaženosti. Jak mohou mysl a smysly pochopit toho, který září v srdci všech jako věčný subjekt?“

Totápuri požádal žáka, aby odtáhnul svou mysl od všech předmětů relativního světa, včetně bohů a bohyní a soustředil se na absolutno. Ale tento úkol nebyl snadný ani pro Šrí Rámakrišnu. Zjistil, že je nemožné pozvednout mysl nad Káli, božskou Matku vesmíru. „Po zasvěcení“ Šrí Rámakrišna jednou při popisu této události řekl: „Nangta mně začal učit různé závěry védanty a požádal mně, abych odtáhl mysl úplně ode všech objektů a ponořil se hluboko do átman. Navzdory všem pokusům jsem nedokázal naprosto přeletět říši jména a podoby a přenést svou mysl do nepodmíněného stavu. Nedělalo mi problém odtáhnout mysl od všech světských objektů. Ale zářící a příliš známá postava blažené Matky, ztělesnění esence čistého vědomí se přede mnou objevovala jako živoucí realita. Její kouzelný úsměv mi zabraňoval přejít do velkého ZA (na druhou stranu). Zkoušel jsem to stále znovu, ale vždy mi stála v cestě. V zoufalství jsem řekl Nangtovi: „Je to beznadějné. Nedokážu pozvednout svou mysl k nepodmíněnému stavu a dostat se tváří tvář s átmanem.“ On se rozčílil a ostře mi odpověděl: „Cože? Ty nemůžeš? Ale musíš.“ Rozhlédl se, nalezl kousek skla a vtlačil mi ho mezi obočí. „Soustřeď mysl na tento bod!“, zahřímal. Poté jsem s vážným rozhodnutím začal opět meditovat. Jakmile se přede mnou objevila laskavá podoba božské Matky, použil jsem rozlišování jako meč a rozdělil jsem Ji ve dví. Padla poslední bariéra. Můj duch se pojednou vznesl nad relativní úroveň a ztratil jsem se v samádhi.“

Šrí Rámakrišna zůstal tři dny zcela ponořen v samádhi. „Je to skutečně pravda?“, vykřikl Totápuri úžasem. „Je možné, že on dosáhl za jediný den, co jsem dosahoval čtyřicet let vytrvalou praxí? Velkého Boha? To není nic menšího, než zázrak!“ S pomocí Totápuriho Šrí Rámakrišnova mysl nakonec sestoupila na relativní úroveň.

Totápuri, mnich nejortodoxnějšího druhu, nezůstal nikdy na místě více než tři dny. Ale v Dakšinešváru zůstal jedenáct měsíců. Také on se měl co učit.

Totápuri neměl představu o zápasech obyčejných lidí v osidlech vášně a touhy. Udržoval celý život bezelstnost dítěte, vysmíval se představě lidí, svedených ze správné cesty smysly. Byl přesvědčený, že svět je mája a musí být pouze odsouzen, aby zmizel navždy. Jako rozený nedualista nevěřil v osobního Boha. Nevěřil v hrozivý aspekt Káli, natož v její aspekt laskavý. Hudba a zpěv Božího jména byly pro něho nesmysly. Zesměšňoval trávení času uctíváním osobního Boha.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017