Od této chvíle začal Šrí Rámakrišna vyhledávat společnost ctitelů (žáků) a svatých lidí. Prošel bouří a stresem duchovních disciplín a vizí. Nyní si uvědomil vnitřní klid a vystupoval jako normální člověk. Ale nedokázal snést společnost světských lidí nebo poslouchat jejich řeči. Naštěstí posvátná atmosféra Dakšinéšvaru a osvícenost Mathury přitahovala mnichy a svaté lidi ze všech částí země. Sádhuové¹ všech denominací – monisté a dualisté, višnuisté a védantisté, šaktové a věřící v Rámu se zde shromažďovali stále více. Asketové a vizionáři vyhledávali rady Šrí Rámakrišny. Višnuisté přišli během jeho višnuistické sádhany a tantrikové, když vykonával disciplíny tantry. Po odchodu Totápuriho začali přicházet védantisté. V pokoji Šrí Rámakrišny, kde ležel s úplavicí, se védantisté zabývali diskuzemi o písmu; zapomínaje na své fyzické utrpení řešil jejich pochybnosti doporučováním svých přímých vlastních zkušeností. Mnozí návštěvníci byli opravdoví duchovní lidé, neviditelné pilíře hinduismu, a jejich duchovní život byl urychlen v nemalé míře mudrcem z Dakšinéšvaru. Šrí Rámakrišna se zase od nich naučil historky o způsobech a chování svatých lidí, které následně vyprávěl svým oddaným a učedníkům. Na jeho žádost mu Mathura poskytl velké zásoby potravin, oblečení atd., aby se rozdělovaly mezi potulné mnichy.

Šrí Rámakrišna nestudoval knihy, přesto měl encyklopedické znalosti náboženství a náboženských filozofií. Získal je při svých kontaktech s nespočetnými světci a učenci. Měl jedinečnou schopnost asimilace; pomocí meditace učinil toto poznání součástí své bytosti. Jednou, když se ho žák zeptal na zdroj jeho zdánlivě nevyčerpatelných vědomostí, odpověděl: „Nečetl jsem, ale učil jsem se nasloucháním. Ze znalostí jsem vytvořil věnec, který nosím na krku a nabízím ho jako oběť k nohám Matky.“

Šrí Rámakrišna říkával, že když květina kvete, včely současně přilétají pro med. Nyní začalo mnoho lidí navštěvovat Dakšinéšvar, aby uspokojili svůj duchovní hlad. Oddaný vyznavač a aspirant se stal mistrem. Gauri, významný učenec, který jako jeden z prvních veřejně oznámil, že je Šrí Rámakrišna vtělením Boha, navštívil mistra v roce 1870 a s požehnáním mistra se vzdal světa. Nárájan Šástri, další významný učenec, který ovládal šest systémů hinduistické filozofie a byl mu nabídnut mahárádžou Džaipuru lukrativní post, se setkal s mistrem a rozpoznal v něm člověka, který v životě realizoval ty ideály, se kterými se on setkával pouze v knihách. Šrí Rámakrišna zasvětil Nárájana Šástri po jeho naléhavé žádosti do života sannjásina. Pandit Padmaločan, soudní znalec Maharády z Burwanu, dobře známý pro své stipendium v systémech filozofie védanta i njána, přijal mistra jako vtělení Boha. Krišnakišore, védantský učenec se stal jeho oddaným stoupencem. A přišel Višvanáth Upádhjája, který se měl stát oblíbeným žákem; Šrí Rámakrišna ho vždy nazýval „kapitánem“. Byl vysokým důstojníkem krále Nepálu a získal titul plukovníka jako uznání svých zásluh. Učedník filozofie Gíty, Bhágavaty a védanty každodenně uctíval s velkou oddaností své vyvolené božstvo. „Přečetl jsem védy a ostatní písma,“ říkal. „Také jsem se setkal s mnoha mnichy a oddanými na různých místech, ale v přítomnosti Šrí Rámakrišny se naplnila moje duchovní touha, zdá se mi být ztělesněním pravd písem.“

Poznání brahma v nirvikalpa samádhi přesvědčilo Šrí Rámakrišnu, že bohové různých náboženství jsou různými pochopeními absolutna a že konečná realita nemůže být vyjádřena lidským jazykem. Pochopil, že všechna náboženství vedou své oddané odlišnými cestami k jednomu cíli. Dychtil prozkoumat některá z cizích náboženství, jejich pochopení znamenalo faktickou zkušenost.

Na konci roku 1866 začal praktikovat disciplínu islámu. Pod vedením muslimského gurua se pustil do nové sádhany. Oblékl se jako muslim a opakoval jméno Alláha.

Jeho modlitby získaly podobu islámské zbožnosti. Zapomenul na hinduistické bohy a bohyně – dokonce i Káli – a vzdal se navštěvování chrámů. Ubytoval se mimo chrámovou čtvrť. Po třech dnech měl vizi zářivé postavy, možná Mohammeda. Tato postava se k němu zlehka přibližovala, a nakonec zmizela v Šrí Rámakrišnovi. Tak realizoval muslimského Boha. Odtud vstoupil do spojení s brahma. Mohutná řeka islámu ho také dovedla zpátky do oceánu absolutna.

O osm let později, někdy v listopadu 1874, se Šrí Rámakrišny zmocnila neodolatelná touha dozvědět se pravdu o křesťanském náboženství. Začal naslouchat čtení z Bible od Šambhu Čarana Malika, džentlmena z Kalkaty a mistrova stoupence. Šrí Rámakrišna byl fascinován životem a učením Ježíše. Jednoho dne seděl v salonu zahradního domku Džadu Malika v Dakšinéšvaru, když se jeho oči zaměřily na malbu Madonny a dítěte. Upřeně ji pozoroval a byl postupně zaplaven božskou emocí. Postavy z obrazu oživly a světelné paprsky, které z nich vycházely vstoupily do jeho duše. Účinek této zkušenosti byl silnější než vize Mohameda. Zděšeně vykřikl: „Ó Matko! Co mně to děláš?“ A prolomením hranice víry a náboženství vstoupil do nové oblasti extáze. Kristus ovládl jeho duši. Po tři dny nevstoupil do chrámu Káli. Čtvrtý den odpoledne při procházce v Pančavati spatřil, že k němu přichází osoba s nádhernými velkými očima, klidného vzhledu a světlé pleti. Když se před ním zastavil, zazněl v hlubinách duše Šrí Rámakrišny hlas: „Hledíš na Krista, který prolil krev svého srdce pro spásu lidstva, který utrpěl moře bolesti pro lásku k lidem. To je on, mistr jógy, který je věčně spojen s Bohem. To je Ježíš, vtělená láska.“ Syn člověka objal syna Božské Matky a spojil se s ním. Šrí Rámakrišna realizoval totožnost s Kristem, jako s Káli, Rámou, Hanumánem, Rádhou, Krišnou, brahma a Mohamedem. Mistr vstoupil do samádhi a důvěrně komunikoval s brahma s atributy. Tak zažil pravdu, že křesťanství je také cesta vedoucí k božskému vědomí. Až do posledního okamžiku svého života věřil, že Kristus byl vtělení Boha. Ale Kristus pro něho nebyl jediným vtělením, existovali další – například Buddha a Krišna.