Zaprvé byl pevně přesvědčen, že všechna náboženství jsou pravdivá, že každý naukový systém představuje cestu k Bohu. Následoval všechny hlavní cesty a všechny ho přivedly ke stejnému cíli. Byl prvním náboženským prorokem zaznamenaným v historii, který kázal harmonii náboženství.

Za druhé. Tři významné myšlenkové systémy známé jako dualismus, modifikovaný nedualismus a absolutní nedualismus – dvaitu, višištádvaitu¹ a advaitu – chápal jako reprezentaci tří stupňů v lidském vývoji směrem ke konečně skutečnosti. Nejsou v rozporu, ale doplňují se a jsou vhodné pro různé povahy. Pro obyčejného člověka se silnou vazbou na smysly je užitečná dualistická forma náboženství, která předepisuje určité množství materiální podpory, jako je hudba a další symboly. Člověk, který realizoval Boha překračuje představu světských povinností, ale obyčejný smrtelník musí vykonávat své povinnosti, usilovat o osvobození a výsledky odevzdávat Bohu. Mysl může pochopit a popsat rozsah myšlení až po višištádvaitu a ne dále. Advaita, poslední slovo v duchovní zkušenosti, je něco, čeho se dotkne v samádhi, proto překračuje mysl a řeč. Z nejvyššího hlediska jsou absolutno a jeho manifestace stejně skutečné – Pánovo jméno, jeho příbytek a Pán samotný jsou shodné duchovní podstaty. Vše je duch, rozdíl je pouze ve formě.

Za třetí Šrí Rámakrišna pochopil přání Božské Matky, že jeho prostřednictvím by chtěla založit nový řád, skládající se z těch, kteří by podporovali univerzální nauku představenou jeho životem.

Za čtvrté mu jeho duchovní vhled sdělil, že ti, kteří mají své poslední zrození na smrtelné úrovni existence a ti, kteří upřímně vzývali Pána, musí ještě jednou ve svém životě přijít k němu.

V této době Šrí Rámakrišna utrpěl několik ztrát. Nejprve zemřel synovec jménem Akšaj. Po úmrtí tohoto mladého muže Šrí Rámakrišna řekl: „Akšaj zemřel před mýma očima. Ale neovlivnilo mně to ani v nejmenším. Stál jsem a sledoval, jak umírá. Bylo to jako meč vytažený z pochvy. Těšil jsem se z této scény, smál jsem se, zpíval a tancoval. Odnesli tělo a spálili ho. Ale další den jsem tam stál (ukazuje na jihovýchodní verandu svého pokoje) a pociťoval jsem mučivou bolest ze ztráty Akšaje, jako kdyby někdo ždímal mé srdce jako mokrý ručník. Udivilo mne to a pomyslel jsem si, že Matka mi dává lekci. Nezabýval jsem dokonce ani vlastním tělem – mnohem méně příbuznými. Ale pokud mám takovou bolest při ztrátě synovce, o kolik větší musí být zármutek lidí světa při ztrátě jejich blízkých a drahých!“ V roce 1871 zemřel Mathur a asi o pět let později Šambhu Mallik – který se po Mathurově odchodu staral o Mistrovo pohodlí. V roce 1873 zemřel jeho starší bratr Ramešvar a v roce 1876 jeho milovaná matka. Tyto ztráty zanechaly dojem na jemném lidském srdci Šrí Rámakrišny, ačkoli realizoval nesmrtelnost duše a iluzi narození a smrti.

V březnu 1875, asi rok před smrtí své matky se Mistr setkal s Kéšab Čandra Sénem². Toto setkání bylo významnou událostí pro oba, pro Šrí Rámakrišnu i Kéšaba. Zde se Mistr poprvé dostal do skutečného kontaktu s důstojným představitelem moderní Indie.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017