Kéšab byl vůdce Bráhmasamádže, jednoho ze dvou velkých hnutí, které v druhé polovině devatenáctého století sehrály důležitou úlohu při formování obrození Indie. Zakladatelem hnutí byl slavný Rádžá Rámmohan Roj (1774-1833). Ačkoli se narodil se v ortodoxní bráhmanské rodině, projevoval velké pochopení pro islám i křesťanství. Odešel do Tibetu pátrat po tajemství buddhismu. Vytěžil z křesťanství etický systém, ale odmítl Kristovo božství, když odmítl hinduistické inkarnace. Islámské náboženství ho do značné míry ovlivnilo při formulování monoteistických doktrín. Ale vždy se navracel k védám pro duchovní inspiraci. Bráhmasamádž, kterou založil v roce 1828 se věnovala „uctívání a vzývání Věčné, Nevyzpytatelné a Neměnné Existence, která je tvůrcem a uchovatelem vesmíru.“ Samádž byl přístupný všem bez rozdílu barvy kůže, víry, kasty, národa nebo náboženství.

Skutečným organizátorem Samádže byl Devendranáth Thákur (1817-1905), otec básníka Raníndranátha. Jeho fyzická a duchovní krása, šlechtická hrdost, pronikavý rozum a básnická senzitivnost ho činily nejpřednějším vůdcem vzdělaných Bengálců. Ti ho oslovovali uctivým přídomkem Mahariši, „Velký prorok“. Mahariši byl sanskrtským učencem a na rozdíl od Rádža Rammohana čerpal svou inspiraci výhradně z upanišad. Byl nesmiřitelným odpůrcem modlářství a také bojoval za zastavení pronikání křesťanských myšlenek do Samádže. Dal hnutí jeho víru a rituály. Pod jeho vlivem Bráhmasamádž vyznávala Já, nezávislou, samu o sobě existující bytost, která vytvořila vesmír z ničeho, Boha Pravdy, nekonečné moudrosti, Dobra a Moci, věčného a všemohoucího, Jednoho bez druhého. Člověk by Ho měl milovat, činil Jeho vůli a uctívat Ho, a tak si zasloužit spásu na onom světě.

Mnohem nadanějším vůdcem hnutí Bráhma byl Kéšab Čandra Sén (1938-1884). Na rozdíl od Rádža Roje a Devendranátha Thákura byl Kéšab narozený v bengálské rodině střední třídy a vychován byl v anglické škole. Neznal sanskrt a velice brzy opustil lidové hinduistické náboženství. V raném věku byl dokonce okouzlen Kristem a prohlásil, že zažil zvláštní přízeň Jana Křtitele, Krista a sv. Pavla. Když se snažil představit Krista v Bráhmasamádži došlo nevyhnutelně k roztržce s Devendranáthem. V roce 1868 se Kéšab rozešel se starším vůdcem a založil indický Bráhmasamádž. Devéndranáth si udržel vedení v prvotní Bráhmasamádži, která se nyní nazývala Ádi Samádž.

Kéšab měl komplikovanou povahu. Když procházel velkou mravní krizí strávil mnoho času o samotě a pociťoval, že slyší Boží hlas. Když byly do Bráhmasamádže zavedeny náboženské formy uctívání, strávil hodiny zpíváním kírtanů se svými stoupenci. V roce 1870 navštívil Anglii a zapůsobil na Angličany melodickým hlasem, jednoduchou angličtinou a duchovní horlivostí. Byl hostem královny Viktorie. Po návratu do Indie založil střediska Bráhmasádže v různých částech Indie. Na rozdíl od profesora srovnávacího náboženství na evropské univerzitě začal objevovat v době svého prvního kontaktu s Šrí Rámakrišnou harmonii náboženství. Začal projevovat sympatii k hinduistickým bohům a bohyním, vysvětloval je liberálním způsobem. Dále věřil tomu, že je povolán Bohem, aby diktoval světu nově odhalený boží zákon, nové osvobození, navavidhá¹.

V roce 1878 nastal v Bráhmasamádži rozkol. Někteří z jeho vlivných stoupenců ho obvinili s porušení Bráhma principů, protože vdal svou dceru za bohatého muže dříve, než dosáhla věku na vdávání schváleného Samádží. Tato skupina vystoupila a založili Sadharan Bráhmasamádž, Kéšab zůstal vůdcem Navavidhan. Kéšab nyní začal být stále více přitahován k ideálu Krista, ačkoli pod vlivem Šrí Rámakrišny se také prohlubovala jeho oddanost k Svaté Matce. Jeho mentální oscilace mezi Kristem a Svatou Matkou hinduismu nenalézala klidu. V Bengálsku a některých dalších částech Indie nabývalo hnutí Bráhma podoby Křesťanského unitářství, které se posmívalo hinduistickým rituálům a kázalo tažení proti uctívání model. Ovlivnění západní kulturou deklarovali nadřazenost rozumu, obhajovali ideály Francouzské revoluce, zrušili kastovní systém u vlastních členů, zastávali emancipaci žen, agitovali proti předčasným manželstvím, schvalovali nové sňatky vdov a povzbuzovali rozličné vzdělávací a sociálně-reformní hnutí. Bezprostředním efektem hnutí Bráhma v Bengálsku bylo bránění proselytickým aktivitám křesťanských misionářů. To také pozvedlo indickou kulturu v úctě anglických pánů. Byl to ale intelektuální a eklektický náboženský kvas, který se zrodil z nutnosti času. Na rozdíl od hinduismu nebyl založen na hlubokých vnitřních zážitcích mudrců a proroků. Jeho vliv byl omezen na relativně málo vzdělaných mužů a žen země, a nesmírné množství hinduistů zůstalo mimo to. Zaznělo monotónně jako jedna z not v bohaté stupnici věčného hinduistického náboženství.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017