Kontakt s Bráhma posílil touhu Šrí Rámakrišny po setkání se s uchazeči, kteří by mohli následovat jeho učení v nejčistší podobě. Jednou se vyjádřil: „Neexistovalo žádné omezení touhy, kterou jsem v té době pociťoval. Během dne se mi ji nějak dařilo ovládat. Světské řeči světských lidí mne rozčilovaly a toužebně jsem vyhlížel kdy přijdou milovaní společníci. Doufal jsem, že naleznu útěchu v hovoru s nimi o vlastních realizacích. Každý malý incident mi je připomínal a myšlenky poutaly celou moji pozornost. Uspořádával jsem si v mysli, co bych mohl říci jednomu a poskytnout druhému atd. Ale když den skončil, nedokázal jsem udržet své city na uzdě. Myšlenka, že přešel další den a oni nepřišli, mně deprimovala. Když se během večerní bohoslužby rozezvučely zvony a zvuk ulit, vylezl jsem se na střechu Kuthi na zahradě, mé srdce se zmítalo a plačtivým hlasem jsem volal: Pojďte mé děti! Kde jste? Nedokáži žít bez vás. Matka nikdy netrpěla tak intenzivně, aby uviděla své děti, ani přítel po svém společníkovi, ani milenec po milence, jak jsem toužil já. Ó, bylo to nepopsatelné! Krátce po tomto období trápení začali oddaní přicházet.“

V roce 1879 začaly příležitostné texty o Šrí Rámakrišnovi od Bráhma v jejich časopisech přitahovat budoucí stoupence ze vzdělané střední třídy Bengálců, a to pokračovalo až do roku 1884. Přicházeli ale i jiní, jemnou silou jeho přitažlivosti. Byl to stále se měnící dav lidí ze všech kast a vyznání: hinduisté a brahmo¹, višnuisté a šaktové, vysokoškoláci i negramotní, staří a mladí, maharádžové a žebráci, novináři a umělci, učenci a oddaní, aktivní lidé i lidé víry, ctnostné ženy i prostitutky, úředníci i tuláci, filantropové a hledající, dramatici i opilci, stavitelé i poutníci. Obdaroval je všechny, bez omezení, ze svého bezmezného skladiště realizace. Nikdo neodešel s prázdnou. Učil je vysokému poznání védanty a duši dojímající lásce purán. Dvacet hodin ze čtyřiadvaceti mluvil bez oddechu nebo přestávky. Všem poskytl svůj soucit a osvícení, a dotknul se jich touto neobyčejnou silou duše, která nerozpustila jen ty nejotrlejší. A lidé ho chápali podle svých schopností porozumění.

Zůstal ale, jako vždy ochotným nástrojem v Božích rukou, dítětem Božské Matky, naprosto nedotčený představou, že je učitelem. Říkával, že tři myšlenky – být guruem, otcem a mistrem bodají jeho tělo jako trny. Přesto byl mimořádným učitelem. Podněcoval své stoupence více svým srdcem, než činy. Nikdy netvrdil, že je zakladatelem náboženství nebo organizátorem sekty. Přesto byl náboženským dynamem. Přezkoušel všechna náboženství a víry. Byl jako odborný zahradník, který připravuje půdu a odstraňuje plevel, protože ví, že rostliny rostou z vnitřní síly semene a vytvářejí příslušný květ a ovoce. Nikdy nevnucoval své názory. Rozuměl lidským omezením a pracoval na základě principu, že co je dobré pro jednoho, může být špatné pro druhé. Měl neobyčejnou sílu poznávat na první pohled mysl oddaných, dokonce i jejich nejniternější duši. Přijímal učedníky s plným vědomím jejich minulých tendencí a budoucích možností. Nelekal ho špatný život, ani náboženská přecitlivělost nikoho nepovyšovala v jeho odhadech. Ve všem spatřoval neomylný prst Božské Matky. Dokonce i světlo, které svádí na scestí, bylo pro něho světlem od Boha.

Pro ty, kteří se stali jeho důvěrnými stoupenci byl přítelem, společníkem a kamarádem. Dokonce i náboženská disciplína byla v jeho přítomnosti usnadněna. Oddaní byli tak opilí čistou radostí v jeho společnosti, že neměli čas se vyptávat, zda je avatarem, dokonalou duší nebo jogínem. Jeho přítomnost byla skvělou výukou, slova byla nadbytečná. V pozdějších letech jeho učedníci zaznamenali, že zatímco byli s ním, považovali ho za kamaráda, ale později se chvěli, když si uvědomili svou frivolnost v přítomnosti takového skvělého člověka. Měli přesvědčivý důkaz, že Mistr mohl pouhým svým přáním roznítit v jejich srdcích lásku k Bohu a poskytnout jim božskou vizi.

Prostřednictvím vší této legrace a rozpustilosti, veselí a lehkomyslnosti před nimi neustále udržoval zářivý ideál božského vědomí a cesty odříkání. Předepisoval příkré výstupy nebo odstupňované podle sil „horolezce“. Nepřipouštěl žádný kompromis v základních principech čistoty. Uchazeč musel udržet své tělo, mysl, smysly a duši neposkvrněné; musel mít upřímnou lásku k Bohu a stále rostoucího ducha touhy. Zbytek provede Matka.

Byli dva druhy učedníků: lidé žijící ve světě² a mladí muži, z některých z nich se později stali mniši. Byla tam také malá skupina oddaných žen.