1882 byl Hridaj za nerozvážnost propuštěn ze služby v chrámu Kálí a neměl úředně už nikdy vstoupit do chrámové zahrady. Svým způsobem může být i v tomto spatřena ruka Božské Matky. Staral se o Šrí Rámarišnu během jeho bouřlivých dnů duchovní disciplíny, považoval se přirozeně za jediného ochránce svého strýce. Nikdo se nemohl k Mistrovi přiblížit bez toho, aby o tom věděl. A byl nadmíru žárlivý, pokud se Šrí Rámakrišna zaměřil na někoho jiného. Odvolání Hridaje zjednalo skutečným ctitelům Mistra neomezený přístup a pobývali u něho v chrámové zahradě.

Během víkendů si hospodáři¹ užívali úlevu od svých úředních povinností návštěvou Mistra. Setkání v neděli odpoledne byla jako malá slavnost. Profesionální hudebníci tu a tam zpívali náboženské písně. Mistr a jeho stoupenci zpívali a tancovali, Šrí Rámakrišna často vstoupil do extatické nálady. Šťastné vzpomínky na tyto neděle zůstávaly dlouho v duších stoupenců. Komu chtěl Mistr udělit speciální pokyny, požádal ho, aby ho navštívil v úterý a v sobotu. Tyto dny jsou obzvlášť příznivé pro uctívání Kálí.

Mladé stoupence předurčené pro mnišství zval Šrí Rámakrišna na ty dny v týdnu, kdy tam nebyli hospodáři. Výcvik hospodářů a budoucích mnichů musel postupovat zcela jiným směrem. Jelikož M.² navštěvoval Mistra na konci týdne, neobsahuje Evangelium Šrí Rámakrišny mnoho zmínek o budoucích klášterních žácích.

Konečně existovala hrstka šťastných stoupenců, hospodářů stejně jako mladíků, kteří měli výsadu strávit s Mistrem noc v jeho pokoji. Viděli ho vstávat v ranních hodinách a chodit po místnosti, zpívat sladkým hlasem a něžně komunikovat s Matkou.

Někdy v lednu 1884 šel Mistr do borovicového lesíka, kde vstoupil do vytržení. Byl sám. Nebyl tam nikdo, kdo by ho podepřel nebo vedl při chůzi. Upadl a vykloubil si levou ruku. Tato nehoda měla významný vliv na jeho myšlení, které mělo přirozený sklon vystupovat nad vědomí těla. Silná bolest v paži přiměla jeho mysl, aby se zabývala tělem a světem venku. Ale on v tom spatřoval dokonce božský záměr, protože přinutil svou mysl usadit se na fyzické úrovni, více než kdy jindy si uvědomil, že je nástrojem v rukou Božské Matky, který má za úkol naplnit prostřednictvím svého těla a mysli. Také zřetelně zjistil, že ve fenomenálním světě se mu manifestuje Bůh, tajemným způsobem, prostřednictvím rozličných lidských bytostí, dobrem i zlem. Tudíž hovořil o Bohu v masce hříšníka, Bohu v masce zbožného, Bohu v masce pokrytce, Bohu ve vulgární masce. Začal mít zvláštní potěšení ze sledování božské hry v relativním světě. Někdy se zdálo, že sladký lidský vztah k Bohu je lákavější než poznání všudypřítomného brahmá. Často se modlil: „Matko, nedělej mne nevědomým pomocí poznání brahmá. Nedávej mi brahma džňánu, Matko. Nejsem Tvým dítětem a přirozeně bázlivým? Musím mít svou Matku. Milión pozdravů poznání brahmá! Poskytni ho těm, kdo ho chtějí. „A opět se modlil: Ó Matko, nechej mne v kontaktu s lidmi! Nedělej ze mne vyschlého asketu. Chci se těšit Tvou hrou na světě.“ Dokázal okusit tuto bohatou božskou zkušenost a těšit se z lásky k Bohu a společnosti svých stoupenců, protože jeho mysl, následkem zranění ruky, byla přinucena sestoupit k uvědomění si těla. Naopak si tropil žerty z lidí, kteří ho vyhlašovali za božské vtělení a ukazoval na svou zlomenou paži. Říkal jim: „Už jste někdy slyšeli o bohu se zlomenou rukou?“ Vyléčení ruky trvalo asi pět měsíců.

V dubnu 1885 se Mistrovo hrdlo zanítilo. Dlouhé rozhovory či pohroužení do samádhi způsobovaly překrvení hrdla, což zhoršovalo bolest. Přesto, když byl každoroční višnuistický svátek v Panihati, Šrí Rámakrišna se ho přes radu lékařů zúčastnil. Se skupinou stoupenců ho strávil hudbou, tancem a extází. Nemoc se zhoršila a byla diagnostikována jako „bolest v krku duchovních“. Pacient se měl vyvarovat rozhovorů a extází. Ačkoli následoval pokyny lékaře týkající se léku a diety, nemohl ovládat svá vytržení ani neposkytnout hledajícím útěchu svých rad. Někdy si jako vzpurné dítě stěžoval Matce na zástupy lidí, kteří mu nedali odpočinout ani ve dne ani v noci. Zaslechli, jak Jí říká: „Proč sem přivádíš tyto nehodné lidi, kteří jsou jako mléko zředěné pětkrát vodou? Mé oči jsou málem zničené foukáním do ohně, abych vysušil tu vodu. Mé zdraví je pryč. Je to nad moje síly. Udělej to sama, chceš-li. Toto (ukazoval na vlastní tělo) je jen proděravělý buben a pokud budeš pokračovat v tlučení den po dni, jak dlouho vydrží?“

Ale jeho velké srdce se nikdy od nikoho neodvrátilo. Prohlásil: „Odsuď mě, abych se rodil stále znovu, dokonce v podobě psa, pokud mohu pomoci jedinému člověku.“ A snášel bolest a radostně zpíval „nechť je tělo zaměstnané nemocí, ale mysl přebývá neustále v boží blaženosti!“

Jedné noci měl krvácení z hrdla. Lékař nyní diagnostikoval nemoc jako rakovinu. Narendra byl první, kdo sdělil tuto smutnou novinu stoupencům. Během tří dnů byl Mistr přestěhován do Kalkaty, aby měl lepší léčbu. Týden zůstal v Balarámově domě, do nalezení vhodného místa v Šjampukuru, v severní části Kalkaty. Během tohoto týdne se věnoval prakticky bez přestávky výuce milovaných stoupenců, kteří ho nemohli častěji navštěvovat v Dakšinéšváru. Neustále hovořil a často vstupoval do samádhi. Na jeho léčení byl pozván slavný homeopat z Kalkaty Dr. Mahendra Sarkár.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017