Na začátku roku 1885 se Šrí Rámakrišna přesunul do Šjámpukuru. Zde Narendra zorganizoval mladé stoupence, aby Mistra ve dne v noci navštěvovali. Zpočátku jeho opatrovníci Mistrovu nemoc utajovali, ale později, když se stávala závažnější, zůstávali s ním téměř nepřetržitě, nedbali na námitky svých příbuzných a oddávali se upřímně ošetřování svého milovaného gurua. Tito mladí muži, pod bdělýma očima Mistra a vedením Narendry se stali antaranga bhakty, žáky vnitřního kruhu Šrí Rámakrišny. Měli výsadu, že se stali svědky mnoha manifestací božských sil Mistra. Narendra obdržel po jeho smrti instrukce týkající se šíření jeho poselství.

Svatá Matka – Sáradá Devi známá tak stoupencům Šrí Rámakrišny svou laskavostí– byla převezena z Dakšinéšváru, aby se starala celkově o vaření a připravovala speciální stravu pro pacienta. Místo na bydlení bylo mimořádně omezené a musela se přizpůsobit stísněným podmínkám. O třetí ráno dokončila svou koupel v Ganze a vystoupila do malého krytého místa na střeše, kde strávila celý den vařením a modlitbou. Po 23 hodině, když návštěvníci odešli, sešla dolů do své malé ložnice v prvním poschodí, aby si užila několik hodin spánku. Tak strávila tři měsíce namáhavou prací, nedostatkem spánku a modlící se neustále za Mistrovo zotavení.

V Šjámpukuru vedli žáci horlivý život. Obsluhování Mistra bylo samostatnou formou duchovní disciplíny. Jeho mysl se nepřetržitě pohybovala na vysoké úrovni vědomí. Občas se „nakazili“ jeho duchovním zápalem. Hledali význam této Mistrovy nemoci, kterého většina z nich přijímala jako vtělení Boha. Jedna skupina v čele s Girišovým velkým optimismem a imaginací věřila, že onemocnění je pouhou záminkou sloužící hlubšímu záměru. Mistr chtěl svou nemoc, aby svedla žáky dohromady a podpořila vzájemnou pospolitost. Jakmile poslouží tomuto účelu, nemoce se zbaví. A druhá skupina uvažovala, že Božská Matka, v Jejíž rukou byl Mistr jako nástroj, přinesla tuto nemoc, aby posloužila Jejím vlastním tajemným záměrům. Ale mladí racionalisté, vedení Narendrou, odmítali přičítat přirozenému fenoménu nadpřirozenou příčinu. Věřili, že Mistrovo tělo bylo podrobeno fyzickým zákonům stejně jako všechny ostatní hmotné věci. Růst, rozvoj, rozklad a smrt jsou přírodní zákony, na které Mistrovo tělo nemůže nereagovat. Přestože měli rozličné názory, všichni věřili, že jediné, co musí dělat, je hledat dosažení svého duchovního cíle.

Navzdory úsilí lékaře a modlitbám a ošetřování žáků, nemoc rychle postupovala. Bolest se někdy zdála nesnesitelnou. Mistr žil pouze z tekuté stravy a jeho křehké tělo se stalo pouhou kostrou. Přesto jeho tvář stále ozařovala radost a stále vítal proudící návštěvníky přicházející pro požehnání. Když se někteří horliví žáci pokoušeli udržet návštěvníky stranou, bylo jim Girišem řečeno: „To se vám nepodaří, on se narodil s tímto záměrem – obětovat se za vykoupení ostatních.“

Čím více bylo tělo zdevastováno nemocí, tím více se stávalo příbytkem Božského Ducha. Skrze jeho průhlednost začínali bohové a bohyně zářit stále více. V den Káli púdža v něm jasně viděli manifestaci Božské Matky.

V této době bylo zaznamenáno, že někteří žáci projevovali nevázaně své emoce. Několik z nich, především mezi hospodáři, začalo pěstovat, i když nejprve nevědomky, umění pláče, třes těla, kroucení obličeje a vstup do transu, čímž napodobovali Mistra. Začali veřejně prohlašovat Šrí Rámakrišnu božským vtělením a nahlížet na sebe jako na vyvolené, kteří mohou beztrestně zanedbávat náboženskou disciplínu. Narendrův pronikavý zrak brzo pochopil situaci. Zjistil, že některé z těchto vnějších projevů byly pečlivě trénovány doma, zatímco některé byli následkem podvýživy, duševního nebo nervového oslabení. Nemilosrdně odhaloval žáky, kteří předstírali, že mají vize a požádal všechny, aby rozvíjeli zdravého náboženského ducha. Narendra zpíval inspirující písně mladším žákům, četl jim Následování Krista¹ a Gítu² a především udržoval pozitivní ideály duchovna.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017