Když se ukazovalo, že se Šrí Rámakrišnovo onemocnění zhoršuje, pronajali žáci na radu dr. Sarkara prostorný zahradní dům v Cossipore na severním předměstí Kalkaty. Mistr byl do něho převezen 11. prosince 1885.

Bylo to v Cossipore, kde padla opona na rozličné Mistrovy aktivity na fyzické rovině. Jeho duše zůstala v těle ještě osm měsíců. Bylo to období velkého utrpení, neustálého ukřižování těla a triumfálního zjevení duše. Vidíme zde, jak lidství a božství Mistra pomíjí a vrací se přes tenkou mez. Každá minuta těchto osmi měsíců byla prosycena něžným dotekem srdce a úchvatným pozvednutím ducha. Každé jím pronesené slovo bylo naplněno dojemností a vznešeností.

Skupině trvalo jen několik dní, než se přizpůsobila novému prostředí. Svatá matka, které pomáhala Šrí Rámakrišnova neteř Lakšmí Devi a několik dalších oddaných žen se ujaly vaření pro Mistra a jeho obsluhu. Surendra ochotně nesl hlavní část výdajů, ostatní hospodáři přispívali podle svých prostředků. Dvanáct učedníků stále obsluhovalo Mistra: Narendra, Rákhál, Báburám, Niranjan, Jogín, Látu, Tárak, starší Gopál, Káli, Saši, Sarat a mladší Gopál. Sáradá, Hariš, Hari, Gangádhar a Tulasi občas navštěvovali Mistra a sádhanu praktikovali doma. Narendra, který se připravoval na zkoušku z práv, své knihy přinesl do zahradního domu, aby mohl pokračovat ve studiu v nepravidelných volných chvílích. Vyzval své bratry učedníky, aby zintenzivnili svou meditaci, studia písma a další duchovní disciplíny. Všichni zapomněli na své příbuzné a na své pozemské povinnosti.

Mezi obsluhujícími byl Saši ztělesněním služby. Nepraktikoval meditaci, džapa nebo jinou disciplínu, kterou následovali jeho spolu-učedníci. Byl přesvědčený, že služba guruovi je pro něho jediným náboženstvím. Zapomněl na jídlo a odpočinek a byl vždy připraven u Mistrova lůžka.

Pandit Šašadhar jednoho dne navrhl Mistrovi, že v tomto případě by mohlo dojít k odstranění nemoci soustředěním mysli na krk, posvátná písma prohlašují, že jogíni měli moc léčit se tímto způsobem. Mistr pandita pokáral. „Takový návrh od učence, jako jste vy!“, řekl. „Jak mohu stáhnout mysl z lotosových nohou Boha a obrátit ho na bezcennou klec z masa a kostí?“ Narendra a další stoupenci ho prosili: “Udělej to alespoň pro nás.“ Šrí Rámakrišna jim odpověděl: „Ale, vy myslíte, že mně to utrpení baví? Přál bych si se zotavit, ale to záleží na Matce.“

Narendra: „Tak se k ní prosím pomodli. Musí tě poslechnout.

Mistr: „Ale nemohu se modlit za své tělo.“

Narendra: „Musíš to udělat, alespoň pro naše dobro.“

Mistr: „Dobrá, pokusím se.“

O několik hodin později řekl Mistr Narendrovi: „Pověděl jsem jí: Matko, nemohu spolknout jídlo kvůli bolesti. Umožni mi trochu se najíst. Ukázala mi vás všechny a odpověděla: Cože? Jíš přece všemi těmito ústy, je to tak?“ Zastyděl jsem se a nemohl jsem již nic říci.“ Tak se rozplynuly všechny naděje žáků na Mistrovo zotavení.

„Vše zveřejním, než odejdu,“ prohlásil Mistr nějakou dobu předtím. 1. ledna 1886 se cítil lépe a sešel dolů do zahrady na malou procházku. Byly asi tři hodiny odpoledne. Ve dvoraně pod stromy polehávalo nebo sedělo asi třicet laických žáků. Šrí Rámakrišna řekl Girišovi: „Dobře, Giriši, co jste na mně viděli, že jste mně před tím prohlásili za vtělení Boha?“ Giriš nebyl člověk, který se nechá jen tak překvapit. Poklekl před Mistrem a povídá se sepnutýma rukama: „Co může říci bezvýznamná osoba jako já o tom, jehož sláva se nemůže měřit ani s mudrci jako byl Vjása a Valmíki?“ Mistr byl hluboce pohnut. Prohlásil: „Co vám ještě řeknu? Žehnám vám všem. Buďte osvíceni!“ Upadl do duchovního rozpoložení. Když žáci zaslechli tato slova byli všichni zaplaveni dojetím. Přiběhli k němu a padli mu k nohám. On se každého dotknul a každý obdržel příslušné požehnání. Každý z nich po jeho dotyku zažil nevyslovitelnou blaženost. Někteří se smáli, někteří plakali, někteří usedli k meditaci a další se začali modlit. Někteří uviděli světlo, jiní měli vize svého vybraného ideálu a jiní pociťovali v těle proudění duchovní síly.

Narendra strávený šílenou horečkou po realizaci si Mistrovi postěžoval, že všichni ostatní dosáhli míru a on sám pociťuje nespokojenost. Mistr se ho zeptal, co požaduje. Narendra prosil o samádhi, aby mohl zapomenout na celý svět na tři nebo čtyři dny. „Jsi hlupák“, pokáral ho Mistr. „Existuje ještě vyšší stav než tento. Nezpíváš: Všechno, co existuje, jsi Ty? Nejdříve urovnej své rodinné záležitosti a pak ke mně přijď. Zažiješ vyšší stav než samádhi.

Mistr neskrýval, že si přeje, aby byl Narendra jeho duchovním dědicem. Narendra měl pokračovat v práci po jeho odchodu. Šrí Rámakrišna mu řekl: „Zanechávám tyto mladé lidi v tvojí péči. Vidíš, že rozvíjejí svou duchovnost a nevracejí se domů.“ Jednou požádal chlapce, aby při přípravě na mnišství prosili o jídlo od dveří ke dveřím bez myšlenky na kastu majitelů. Přivítali Mistrův řád a odešli ven s žebracími miskami. Několik dní poté každému daroval okrovou látku sannjásina, včetně Giriše, který nyní neměl konkurenci v duchu odříkání. Takže sám Mistr položil základy budoucího Rámakrišnova mnišského řádu.

Šrí Rámakrišna byl den za dnem vyčerpanější. Jeho strava se omezila na minimum a shledal, že téměř vůbec nemůže polykat. Zašeptal M: „Snáším to radostně, protože byste jinak plakali. Pokud všichni řeknou, že je lepší, aby toto tělo odešlo, než aby trpělo tato muka, jsem připraven.“ Druhý den ráno řekl svým deprimovaným stoupencům sedícím u jeho postele: „Víte, co vidím? Vidím, že se Bůh stal vším. Lidé a zvířata jsou pouze kostrou potaženou kůží a On je tím, který pohybuje jejich hlavami a končetinami. Vidím, že je to Bůh sám, který se stal špalkem, popravčím a obětí.“ Ztrácel dojetím vědomí. Když přišel částečně k vědomí, řekl: „Teď nemám žádnou bolest. Je mi velmi dobře.“ Díval se na Latu a řekl: „Tam sedí Latu s hlavou opřenou o ruku. Pro mě je to Bůh, který sedí v této pozici.“

Tato slova byla jemná a dojemná. Jako matka pohladil Narendru a Rakhála, zlehka je hladil po tváři. Polohlasně řekl M.: „Kdyby bylo tomuto tělu umožněno, aby vydrželo o trochu déle, mnohem více lidí mohlo být osvíceno.“ A po chvíli dodal: „Ale Matka určila jinak. Vezme mne pryč, aby mě nenašli bezohlední a pošetilí lidé, kteří by mne mohli využít a přesvědčit mne, abych jim poskytl vzácný dar duchovnosti.“ Po několika minutách se dotkl hrudníku a řekl: „Tady jsou dvě bytosti, jednou je Ona a druhá Její oddaný, to je ten, který si zlomil paži a je to ten, který je nyní nemocný. Rozumíte mi?“ Po pauze dodal: „Běda! Komu to mám vyprávět? Kdo mne pochopí?“ „Bolest“, opět je utěšoval, „je nevyhnutelná, dokud existuje tělo. Pán na sebe přijímá tělo kvůli svým oddaným.“

Přesto nikdo jistě neví, zda byla Mistrova duše skutečně trápena tímto mučivým onemocněním. Přinejmenším během momentů duchovního povznesení – které se stalo skoro stálým v posledních dnech jeho života – ztratil veškeré vědomí těla, nemoci a bolesti. Jeden s obsluhujících později řekl: „Zatímco Šrí Rámakrišna ležel nemocný, nikdy ve skutečnosti netrpěl bolestí. Často říkal: Mysli, zapomeň na tělo, zapomeň na bolest a zůstaň v blaženosti. Ne, opravdu netrpěl. Někdy byl ve stavu, kdy se v jeho těle jasně projevilo radostné nadšení. Dokonce, i když nemohl mluvit, dal nám nějakým způsobem na vědomí, že se netrápí a tato skutečnost byla jasně zřejmá všem, kdo ho sledovali. Lidé, kteří ho nechápali, mysleli, že jeho utrpení bylo velmi velké. Jakou duchovní radost nám v té době předával! Bylo by to možné, kdyby fyzicky trpěl? V tomto období nás znovu učil tyto pravdy: „Brahman je vždy volný. Tři guny jsou v něm, je ale nedotčený, stejně jako vítr nese zápach, ale zůstává bez zápachu.“ „Brahman je nekonečné bytí, moudrost a blaženost. Není v něm žádný blud, trápení, nemoc, smrt, rozvoj ani úpadek.“ „Transcendentní bytí a vnitřní bytost jsou jedno a to samé. Existuje jedna nedělitelná absolutní existence.“

Svatá matka šla tajně do chrámu Šivy na druhé straně Gangy, aby prosila božství o Mistrovo vyléčení. Ve zjevení jí bylo řečeno, aby se připravila na nevyhnutelný konec.

Jednou, když Narendra v přízemí meditoval, ležel Mistr vzhůru ve své posteli nahoře. V hlubině meditace Narendra cítil, že vzadu v jeho hlavě hoří lampa. Náhle ztratil vědomí. Byla to vytoužená vše-smazávající zkušenost nirvikalpa samádhi, kdy si vtělený člověk uvědomí svou jednotu s absolutnem. Po dosti dlouhé době znovu částečně přišel k vědomí, ale nedokázal nalézt své tělo. Viděl pouze hlavu. Volal: „Kde je mé tělo?“ Starší Gopál vstoupil do místnosti a řekl: „Je tady, Narene!“ Ale Naren ho nemohl nalézt. Vystrašený Gopál běžel k Mistrovi. Šrí Rámakrišna jenom řekl: „Nechejte ho tak nějakou dobu. Už mě trápil dost dlouho.“

Po delší době Narendra přišel zcela k vědomí. V klidu se vykoupal a šel k Mistrovi, který mu řekl: „Teď ti Matka ukázala vše. Ale toto odhalení zůstane uzamčeno a já budu držet klíč. Když vykonáš Matčinu práci, nalezneš zase ten poklad.“

Po několika dnech byl Narendra sám s Mistrem, Šrí Rámakrišna se na něho díval a vstoupil do samádhi. Narendra pociťoval průnik subtilní síly a ztratil veškeré zevní vědomí. Když se vrátil do běžného stavu, zjistil, že Mistr pláče.

Šrí Rámakrišna mu řekl: „Dnes jsem ti dal všechno a jsem nyní už pouze chudý fakír, který nic nevlastní. Touto mocí vykonáš na světě nesmírné dobro a dokud to nebude dokončeno, nevrátíš se.“ Od nynějška žil Mistr v žákovi.

Pochybnost je ale jako železná košile. Za jeden nebo dva dny si Narendra pomyslel: „Jestliže uprostřed této fyzické bolesti vyhlásí své božství, pak ho přijmu jako boží vtělení.“ Byl sám u jeho lůžka. Byla to náhodná myšlenka, ale Mistr se usmál. Když shromáždil zbývající sílu, zřetelně prohlásil: „Ten, který byl Rámou a Krišnou, je nyní v tomto těle Rámakrišnou – ale ne ve vašem védantském smyslu.“ Narendra se zastyděl.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2018