Po dokončení tantrické sádhany následoval Šrí Rámakrišna Bráhmani v disciplínách višnuismu. Višnuisté uctívají Višnua – „všeprostupujícího“, nejvyššího boha, který je také známý jako Hari nebo Nárájana¹. Dvě z rozličných vtělení Višnua, které mají nejvíce stoupenců, jsou Ráma a Krišna.

Višnuismus je výhradně bhaktické náboženství. Bhakti je intenzivní láska k Bohu, oddanost Jemu samému, je o povaze blaženosti a poskytuje milujícímu nesmrtelnost a osvobození. Bůh nemůže být podle višnuismu realizován pomocí logiky nebo usuzování, bez bhakti jsou všechna pokání, askeze a obřady marné. Člověk nedokáže Boha uskutečnit sám vlastním úsilím. K vizi Boha je naprosto nezbytná Jeho milost, a tato milost je pociťována čistým srdcem. Mysl se očišťuje prostřednictvím bhakti. Čistá mysl pak zůstává navždy ponořená ve vytržení božské vize. To je kultivace této božské lásky, která je hlavním zájmem višnuistického náboženství.

Jsou tři druhy metodické oddanosti (zbožnosti): tamasická, radžasická a sattvická. Pokud člověk, který projevuje oddanost Bohu je ovládán zlomyslností, arogancí, žárlivostí nebo hněvem, potom je jeho oddanost (zbožnost) tamasická, protože je ovlivněna tamasem, kvalitou setrvačnosti. Pokud člověk uctívá Boha z touhy po slávě a bohatství nebo z nějakých jiných světských ambic, pak je jeho oddanost radžasická, protože je ovlivněna radžasem, kvalitou činnosti. Ale když člověk miluje Boha bez jakékoli myšlenky na hmotný zisk, když vykonává své povinnosti, aby se zalíbil samému Bohu a udržuje ke všem stvořeným bytostem přátelský postoj, pak se jeho oddanost nazývá sattvická, protože je ovlivněna sattvou, kvalitou harmonie. Ale nejvyšší oddanost (zbožnost) přesahuje tři guny neboli vlastnosti, je spontánním, nepřerušovaným sklonem mysli k Bohu, vnitřní duši všech bytostí; a srdce skutečného oddaného vytryskne, jakmile uslyší Boží jméno nebo zmínku o božských vlastnostech. Oddaný, posedlý touto láskou by nepřijal nebeské štěstí, pokud by mu bylo nabídnuto. Jeho jedinou touhou je milovat Boha za všech okolností – v radosti i bolesti, v životě i ve smrti, ve cti i zneuctění, v blahobytu i při nepřízni osudu.

Bhakti má dva stupně. První je známý jako vaidhi-bhakti neboli láska k Bohu definovaná písmy. Pro oddaného tohoto stupně jsou předepsána pravidelná a metodická uctívání (bohoslužby), chvalozpěvy, modlitby, opakování božího jména a opěvování jeho slávy. Tato nižší bhakti během času dozraje do pará-bhakti neboli nejvyšší oddanosti, také známé jako préma – nejintenzivnější podoby božské lásky. Božská láska je sama o sobě cílem. Existuje potenciálně ve všech lidských srdcích, ale v případě spoutaných bytostí je nesprávně zaměřena na pozemské objekty.

Aby pomohl rozvoji lásky ctitele k Bohu, višnuismus Boha polidšťuje. Boha můžete považovat za svého rodiče, mistra, přítele, dítě, manžela nebo milence, každý z těchto vztahů představuje zintenzivnění lásky. Tyto bháva neboli postoje k Bohu, jsou známé jako šánta, dásja, sakhja, vátsalja a madhura. Védští ršiové (mudrcové), Hanumán, pasáčci Vrindávanu, Rámova matka Kausalja a Rádhika, Krišnova milenka – představené v tomto pořadí, jsou nejdokonalejšími příklady těchto forem. Vzestupem boží milosti jsou postupně zapomínány a ctitel si uvědomuje stále důvěrnější božské spojení. Nakonec na sebe hledí jako na paní svého miláčka a žádná umělá bariéra ho neodděluje od jeho ideálu. Žádný sociální nebo morální závazek nemůže jeho stoupajícího ducha vázat k zemi. Zažívá dokonalé spojení s Božstvím. Na rozdíl od védántistů, kteří usilují o překročení všech nejrůznějších vztahů subjekt-objekt, si stoupenec višnuistické metody přeje uchovat jak svou vlastní individualitu, tak osobnost Boha. Pro něho není Bůh nepostižitelným absolutnem, ale purušóttama – Nejvyšší osoba.

Při praktikování disciplíny madhur-bháva nahlíží na sebe mužský žák často jako na ženu, aby vytvořil nejintenzivnější formu lásky k Šrí Krišnovi, jedinému purušovi neboli muži ve vesmíru. Tento předpoklad postoje opačného pohlaví má hluboký psychologický význam. Jedná se o to, že běžný zážitek této ideje může být kultivován do té míry, že každá jiná myšlenka je intenzivně vypuzena z mysli. Tato zvláštnost myšlení může být využita k podrobení nižších tužeb a k rozvoji duchovního charakteru. Tak tedy myšlenka, která je základem všech mužských tužeb a vášní je přesvědčivě spojena s mužským tělem. Pokud si dokáže naočkovat důkladně myšlenku, že je ženou, může se zbavit tužeb vlastních mužskému tělu. A dále, myšlenka, že je ženou může postupně vytvořit cestu vyšší myšlence, totiž že není ani mužem, ani ženou, ale neosobním duchem. Pouze neosobní duch se může těšit se společenství s neosobním Bohem. Proto je nejvyšší uskutečnění višnuismu blízké transcendentální zkušenosti védántistů.

Krásné vyjádření višnuistického uctívání Boha láskou se nachází ve Vrindávanu v epizodě Bhágavaty. Gópí neboli mlékařky Vrindávanu hleděly na šestiletého Krišnu jako na miláčka. Nehledaly žádný osobní prospěch nebo štěstí z této lásky. Odevzdaly Krišnovi svá těla, myšlení a duše. Ze všech gópí byla Radhika neboli Rádhá pro intenzivní lásku Krišnovi nejbližší. Projevovala mahá-bháva a byla sjednocena se svým milovaným. Toto spojení pomocí smyslného jazyka představuje nadsmyslnou zkušenost.

Šrí Čaitanja (také známý jako Gauranga, Gora nebo Nimáj), narozený roku 1485 v Bengálsku a považovaný za Boží vtělení byl významným prorokem višnuistického náboženství. Čaitanja uznával opěvování Božího jména za nejúčinnější duchovní disciplínu pro období kali jugy.

Šrí Rámakrišna jako opičák Hanumán už uctíval Boha jako svého mistra. Pomocí této oddanosti Káli uctíval Boha jako svou matku. Teď převzal další vztahy předepsané višnuistickými písmy.

Přeložil: Jaroslav Holeček 2017