Také upanišad, dosl. upa: „blízko, při, u"; ni: „dole", sad: „sedět"; sedět blízko někoho; tj. sedět u nohou guruových a získávat důvěrné, tajné poznání.
Upanišady jsou závěrečnou částí šruti (zjevené části védů). Tvoří hlavní základnu védánty, myšlenkového vyvrcholení védského vědění. Jsou pozoruhodné zejména pro názorovou volnost, s níž se noří hluboko do oblasti transcendentna. Jako popínavé rostliny (vallí) se vinou a upínají ke starším dílům védské literatury, uchovávají si však zároveň určitou nezávislost a samostatnost, nepodléhají strnulosti kněžského dogmatismu. Ústředním bodem upanišadového učení je objasnění významu átmanu a brahma, jejich vzájemné totožnosti a poznání svaté slabiky ÓM.
Z 12 nejvýznamnějších upanišad náleží Aitaréja a Kaušítaki ke Rgvédu, Čhándógja a Kéna k Sámavédu, Taittiríja, Katha, Švétášvatara, Brhadáranjaka a íšá-upanišad k Jadžurvédu, Prašna, Mundaka a Mándúkja k Atharvavédu.
... Upanišady sdělují své pravdy formou vyprávění. Velcí mudrci navštěvují krále, ti se stávají jejich žáky a naslouchají jejich poučování o tom, jak dosáhnout poznání, jak odhalit nejvyšší skutečnost. (Lexikon východní moudrosti)