Budu vám přednášet o jedné z nejprostších, ale z nejvíce básnických upanišad. Jmenuje se Katha-upanišada. V naší poslední přenášce jsme viděli, jak bádání, které se počalo o původu světa a o stvoření vesmíru, nemohlo získat uspokojivou odpověď zvenčí a jak se potom obrátilo dovnitř.
Tato kniha se chápe psychologicky návrhu dotazovat se vnitřní podstaty člověka. Nejprve se tázali, kdo stvořil zevní svět a jak povstal. Nyní je otázka, co to je v člověku, co činí, že je živ a že se pohybuje, a co se s tím stane, když člověk zemře. První filozofové studovali hmotnou substanci a skrze ni se snažili dosáhnout konečného řešení. Při nejlepším nalezli osobního vladaře vesmíru, jako lidskou bytost nesmírně zvětšenou, ale přese jen podle všech úmyslů a účelů bytost lidskou.
Ale to nemohlo být celou pravdou. Při nejlepším jenom její částí. My vidíme vesmír jako lidské bytosti, a proto náš Bůh je naším lidským vysvětlením vesmíru.
Dejme tomu, že kráva by byla filozofem a že by znala náboženství. Pak by měla vesmír jako krávu a měla by také kravské řešení tohoto problému a nebylo by pro ni možno, aby spatřovala Boha našeho. Dejme tomu, že kočky by se staly filozofy a pak by viděli kočičí vesmír a měly by kočičí řešení otázky vesmíru a kočka, která by jim vládla. A tak vidíme, že toto vysvětlení našeho vesmíru není celým řešením. A také naše představy se nekryjí s celým vesmírem. Bylo by velkým omylem přijmout ono strašně sobecké postavení, které rád přijímá člověk. Takové řešení vesmírového problému, jaké můžeme získat zvenčí, trpí touto obtíží, že nejprve vesmír, který vidíme, je náš zvláštní vesmír, že je to náš názor o skutečnosti. Tuto skutečnost nemůžeme spatřovat svými smysly, nemůžeme ji pochopit. Známe vesmír jen se stanoviska bytosti s pěti smysly. Dejme tomu, že bychom dostali jiný smysl. Tu celý vesmír by se musel pro nás změnit. Dejme tomu, že bychom měli nějaký magnetický smysl. Pak by bylo zcela možné, že bychom nalezli milióny a milióny sil, které teď neznáme a pro které svými nynějšími smysly nemáme postřeh. Naše smysly jsou omezeny, velmi omezeny, a v tomto omezení je to, co nazýváme vesmírem. A náš Bůh je řešením tohoto vesmíru, ale to nemůže být řešením celého problému. Avšak člověk se zde zastavit nemůže. Je myslící bytostí a chce získat řešení, které pochopitelně vysvětluje veškeré vesmíry. Chce vidět svět, který je zároveň světem lidí i bohů a všech možných bytostí a chce najít řešení, které by vysvětlilo všechny jevy.
Vidíme tedy, že musíme nejdříve najít vesmír, který zahrnuje v sobě všechny vesmíry, že musíme najít něco, co samo o sobě musí být materiálem, který běží skrze všechny ty různé úrovně života, ať je chápeme smysly nebo ne. Kdyby bylo možné najít něco, co by bylo společným majetkem stejně nízkých jako vyšších světů, tu by byla záhada vyřešena. Dokonce i prostou silou logiky můžeme chápat, že zde musí být nějaká základna veškerého života a když bychom to učinili, pak naše záhada by se přiblížila k jakémusi řešení. Ale toto řešení určitě nemůže být získáno jenom světem, který vidíme a známe, protože ten je pouze částečným jevem celku.
Naše jediná naděje spočívá tedy v tom, když vnikneme hlouběji. Dávní myslitelé odhalili, že čím dále jsou od středu, tím více se objevují rozmanitosti a rozdíly, a že čím blíže jsme došli středu, tím blíže byli jednotlivosti. Čím blíže jsme středu kruhu, tím blíže jsme společné základně, ve které se stýkají všechny poloměry a čím dále jsme od středu, tím více se rozbíhají poloměry od sebe. Zevní svět je daleko od středu, a proto v něm není společná základna, kde by se mohli setkávat všechny jevy života. Při nejlepším zevní svět je jen částí celého jevu. Jsou však ještě jiné části, jako duševní, mravní a rozumové – různé úrovně života, a když bychom se chopili jen jedné a chtěli hledat řešení celku podle té jediné, shledáme, že je to prostě nemožné. Proto nejdříve chceme najít nějaký střed, ze kterého jaksi veškeré ostatní úrovně začínají a stojíce tam, měli bychom se snažit najít řešení. To je předpoklad.
A kde je tento střed? Je v nás. Staří mudrci vnikli hlouběji a hlouběji a shledali, že v nejvnitřnějším jádru lidské duše je střed celého vesmíru. Veškeré úrovně jsou přitahovány k tomuto jedinému bodu, který je společnou základnou a stojíce tam, jedině můžeme najít společné řešení. A tak otázka, kdo stvořil tento svět, není příliš filozofická a také její řešení k ničemu nedosahuje.
O tom mluví Katha-upanišada velmi obrazným způsobem. Ve starých dobách žil jistý, velmi bohatý boháč, který vykonával jistou oběť, která vyžadovala, aby se vzdal všeho, co měl. Ale tento muž nebyl upřímný. Chtěl získat slávu a pověst, že přinesl onu oběť, ale dával jenom věci, které již nepotřeboval – staré krávy, slepé, chromé a jalové. Měl však syna a ten se jmenoval Načiketas. Tento hoch viděl, že jeho otec nedobře činí, že porušuje svůj slib, ale nevěděl, co by mu řekl. V Indii jsou otec a matka pro děti živými bohy. A tak chlapec se přiblížil k otci s největší úctou a pokorně se tázal:
"Otče, komu chceš dát mne? Neboť tvá oběť vyžaduje, aby ses vzdal všeho.”
Otec byl touto otázkou velmi zmaten a odpověděl:
„Co tím chceš říct, chlapče? Aby otec dal svého vlastního syna?“
Hoch položil svou otázka ještě po druhé a po třetí a pak rozhněvaný otec odvětil:
„Tebe dám Jamovi (Bohu Smrti).“
A potom příběh dále vypravuje, že chlapec odešel k Jamovi. Jama byl první člověk, který zemřel. Odešel na nebesa a stal se vladařem všech pitriů (předků), všech dobrých lidí, kteří zemřou, aby odešli a žili s ním dlouhou dobu. Je to osobnost velmi čistá a svatá, cudná a dobrá, jak naznačuje její jméno Jama. A tak chlapec odešel do světa Jamy. Ale i bohové nejsou někdy doma. A tak tam musil chlapec čekat tři dny. Po třetím dnu se Jama vrátil.
„Ó učený", řekl Jama, "čekal jsi zde tři dny bez potravy a jsi přece úctyhodným hostem. Pozdrav tobě, o brahmíne, a blaho mně! Velmi lituji, Že jsem nebyl doma. Chci to však napravit. Žádej o tři dary, na každý den jeden.”
A chlapec žádal:
„Mým prvým darem je, aby hněv mého otce přešel, a aby byl ke mně laskavý a uznal mne, až mi dovolíš návrat.” To Jama dokonale splnil. Druhým darem bylo, že chtěl hoch znát jistou oběť, kterou lid přinášel nebesům. Viděli jsme, že nejstarší představa, kterou jsme měli v části véd, která se nazývá sanhita, se týkala jenom nebe, kde měli lidé skvělá těla a žili se svými otci. Postupně však přišli jiné představy, ale nebyly uspokojující. Avšak stále bylo třeba něco ještě vyššího. Život na nebesích by nebyl o mnoho jiný než život ve světě. Při nejlepším by se to podobalo životu velmi bohatého, zdravého člověka, který má mnoho smyslových radovánek a zdravé tělo, které nezná nemocí. Byl by to zase tento hmotný svět, jenomže trochu zjemnělý. A my jsme viděli obtíž, že totiž zevní svět nemůže nikdy řešit tuto záhadu. A tak také žádné nebesa nemohou záhadu rozřešit. Jestliže tento svět nemůže řešit tuto záhadu, tak žádné zmnožení tohoto světa to nemůže také, protože si musíme vždy připomínat, že hmota je pouze nekonečně malou částicí přírodních jevů. Velká část jevů, které skutečně vidíme, není vůbec hmotou.
Například v každém okamžiku našeho života, jak velkou úlohu hraje myšlenka a cit v porovnání s hmotnými zjevy země! Jak obrovský je tento vnitřní svět se svou strašnou činností! Jevy našich smyslů jsou velmi malé v porovnání s tím vším. Řešení pomocí nebes se dopouští tohoto omylu: trvá na tom, že celý jev je pouze hmatem, chutí, zrakem atd. A tak taková představa o nebesích neposkytovala všem plného uspokojení. A přece jen Načiketas žádá jako druhý dar ohledně jisté oběti, aby lidé mohli dosáhnout tohoto nebe. Ve védách byla totiž představa, že tyto oběti se líbily bohům a že proto brali lidské bytosti do nebe.
Když budete studovat všechna náboženství, zpozorujete, že vše, co je staré, se stává svatým. Například naši předkové v Indii psávali na březovou kůru, ale časem se naučili dělat papír. A přece jenom březová kůra je dosud považována za velmi posvátnou. Když potřeby, ve kterých vařili za starých dob, byly zlepšeny, tu staré ty věci se staly posvátnými a teď není nikde tato představa tak udržována, jako v Indii. Staré metody, které musí být staré devět nebo deset tisíc let, tak jako tření dvou dřev k rozdělání ohně, se dosud provádějí. K obětování nelze použít jinou metodu. Podobně je tomu s jinými větvemi asijských Árijců. Jejich moderní potomci stále ještě rádi získávají oheň z blesku, což dokazuje, že byli zvyklí získávat oheň tímto způsobem. I když se naučili jiným zvykům, drželi se starých, které se staly posvátnými. Tak tomu bylo i u Hebrejců. Psávali na pergamen. Nyní píší na papír, ale pergamen je velmi posvátný. A tak je to u všech národů. Každý obřad, který teď máte za posvátný, byl prostě starým zvykem a védické oběti byly tohoto druhu. Během času, když lidé nalezli lepší životní metody, jejich představy se také zlepšovaly, ale přece jen ony staré tvary zůstaly a čas od času byly prováděny, a obdržely posvátný význam.
Pak jistá skupina lidí si vzala za úkol provádět tyto oběti. To byli kněží, kteří spekulovali s obětmi a tyto oběti jim byly vším. Bohové přicházeli, aby se těšili z vůně obětí a byla pak domněnka, že silou obětí lze získat v tomto světě vše. Když byla prováděna jistá obětování, zpívány jisté hymny, dělány oltáře určitého tvaru, tu bohové poskytovali vše. A tak se Načiketas ptá, jakým druhem oběti může člověk dospět do nebe. Tento druhý dar byl rovněž ochotně Jamou povolen, a on slíbil, že ona oběť bude mít od té chvíle jméno po Načiketasovi.
Potom přišel třetí dar a tím začíná vlastní upanišada.
Chlapec se tázal: "Je zde tato obtíž: Když člověk zemře, tu někteří říkají, že je a někteří, že není. Podle tvého poučení to chci pochopit.”
Ale Jama byl postrašen. Velmi rád uspokojil dvě prvá přání. Nyní však řekl: "Bohové ve starých dobách byli v této věci zmateni. Není snadné pochopit tento složitý zákon. Vyber si něco jiného, Načiketasi, a nenaléhej na mne v této věci. Propusť mne!"
Hoch byl rozhodnut, a tak řekl: „To, co jsi řekl, je pravda, ó Jamo, že pochybují o tomto bodu a že to nelze snadno pochopit. Ale nemohu získat jiného, kdo by mně to vysvětlil jako ty, a žádný jiný dar se tomuto nevyrovná.“
Jama odvětil: "Žádej o syny a vnuky, kteří budou žít sto let, mnoho dobytka, slonů, zlata a koní, Žádej si říši na této zemi a o život tolika let, jak si budeš přát. Nebo si vyvol jiný dar, který myslíš, že se vyrovná tomuto – bohatství a dlouhý život. Nebo se stan králem, ó Hačiketasi, na celé širé zemi. Učiním z tebe uživatele všech tužeb, žádej o všechna přání, která jsou obtížně dosažitelná ve světě. Tyto nebeské dívky s povozy a hudbou, kterých člověk nemůže dosáhnout, jsou tvoje. Nechť ti slouží, ó Načiketasi. Ale neptej se mne, co se stane po smrtil.“
Načiketas řekl: „To jsou pouze věci pro jeden den, ó Jamo, neboť odnášejí sílu všech smyslových orgánů. I nejdelší život je velmi krátký. Ty koně a kočáry a tance a zpěvy, nechť zůstanou u tebe. Člověk nemůže být uspokojen bohatstvím. Můžeme si podržet bohatství, když spatříme tebe? Můžeme žít jen tak dlouho, jak ty si přeješ. Jenom dar, který jsem si zvolil, žádám.“
Jama byl potěšen touto odpovědí a pravil: „Dokonalost je jedna věc a radovánky jsou druhá. Tyto dvě věci mají různé konce a různé lidi zajímají. Ten, kdo volí dokonalost, stává se čistým. Ten, kdo volí radovánky, mine se pravým cílem. Stejně dokonalost jako radovánky se naskýtají člověku. A moudrý, když zkoumal oboje, rozeznává jedno od druhého. Volí si dokonalost, poněvadž je vyšší než radost, ale bláznivý člověk si volí radovánky k potěšení svého těla. Ó Načiketasi, poněvadž jsi přemýšlel o věcech, které jsou jenom zdánlivě žádoucí, moudře ses jich vzdal.“
A potom Jama začal Načiketase vyučovat.
Nyní přicházíme k velmi vyvinuté představě o odříkání a védické morálky, že dokud člověk neovládl touhy po požitcích, nezasvitne v něm pravda. Pokud tyto marnivé touhy našich smyslů hřmotí a jaksi nás vlečou navenek, takže každým okamžikem z nás činí otroky všeho zevního – malinké barvy, malinké chuti a malinkého doteku – což se děje přes veškeré naše předstírání, jak se mohla v našich srdcích vyjádřit pravda.
Jama pravil: „To, co je na onom světě, nevyvstane nikdy před duší bezmyšlenkovitého dítěte, oklamaného pošetilostí bohatství. Tento svět existuje a druhý nikoli. Když takto smýšlejí, přicházejí znovu a znovu do mé moci. Pochopit tuto pravdu je velmi obtížné. Mnozí lidé, i když neustále ji slyší, nechápou jí, neboť mluvčí musí být zázračný, a tak také ten, jenž naslouchá. Učitel musí býti podivuhodný a takový musí být také člověk vyučovaný. A také nesmí být duše rozrušována marnými důkazy, neboť tu již nejde o otázku důkazu, nýbrž o otázku skutečnosti.
Vždycky jsme slyšeli, že každé náboženství tvrdí, že je třeba míti slepou víru. Byli jsme vyučováni, abychom slepě věřili. Tato myšlenka o slepé víře je něco, proti čemu možno činit námitky, to je nepochybné, ale když to rozebíráme, tu shledáme, že za tím je jedna velmi veliká pravda. Co to skutečně znamená, to jsem právě řekl. Duše nemá býti vyrušována marnými důvody, protože důvody nám nepomohou k poznání Boha. Je to otázka skutečnosti a ne důvodů. Všechny důvody a rozumování musí býti založeny na jistých vjemech. Bez nich nemůže býti žádných důvodů. Rozumování je metoda, porovnávat určité skutečnosti, které jsme již vypozorovali. Nejsou-li tu takové vypozorované skutečnosti, tu nemůže býti žádných důvodů. Je-li to pravda o jevech zevních, proč by tomu tak nebylo o vnitřních? Chemik vezme jisté chemikálie a z nich vzniknou jisté výsledky. To je fakt. Vidíte to, vnímáte to a učiníte z toho základnu, na které pak stavíte všechny svoje chemické důvody. Tak je to u fysiky a všech ostatních věd. Všechno vědění musí státi na pozorování jistých faktů a na tom musíme budovat svoje rozumování. Je však dosti podivné, že obrovská většina lidstva si myslí, zvláště v nynější době, že žádné takové pozorování není možné v náboženství, že náboženství může býti pochopeno jenom marnými důvody. Proto je nám pověděno, abychom duši nerozrušovali marnými důvody. Náboženství je otázkou skutečností a nikoliv mluvení. Máme rozebírati své vlastní duše, abychom poznali, co v nich je. Máme jim rozuměti a uskutečniti poznané. To je náboženství. Žádné množství mluvení neučiní náboženství. A tak otázka, zdali je Bůh nebo není, nemůže býti rozřešena důvody, neboť důvodů je právě tolik na straně jedné, jako na straně druhé. Ale je-li Bůh, pak je v našich srdcích. Viděli jste Ho někdy? Otázka, zdali tento svět existuje nebo ne, nebyla dosud rozhodnuta, a debaty mezi idealisty a realisty jsou nekonečné. A přece jen víme, že svět jest a že jde dále. My jen měníme význam slov. A tak je se všemi otázkami života. Musíme dojiti ke skutečnostem. Jsou jisté náboženské skutečnosti, jako ve vědě zevní, které musí býti vypozorovány a na nich má býti náboženství budováno. Ovšem, nejvyšší tvrzení, že musíte věřit každému náboženskému dogmatu, je ponižující pro lidského ducha. Člověk, který vás žádá, abyste všemu věřili, ponižuje sám sebe, a jestliže věříte, ponižujete i sebe. Jenom Mudrci tohoto světa mají právo pověděti nám, že analyzovali své duše a že tyto skutečnosti nalezli, a jestliže učiníme stejně, že i my máme věřit, ale ne dříve. To je vše, co je v náboženství. Ale nesmíte nikdy zapomínat, že ve skutečnosti celých 99,9 % těch lidí, kteří na náboženství útočí, nikdy své duše neanalyzovalo a že nikdy nezápasilo, aby došlo k těmto skutečnostem. A tak jejich důvody proti náboženství nemají váhu, právě tak ne, jako výkřiky slepce, který volá: „Jste všichni blázni, kdo věříte ve slunce!“ Také to by se vás nedotklo.
To je veliká myšlenka, o které se musíme dát poučit a které se musíme držet, totiž myšlenka uskutečnění. Tento zmatek a zápas, a tyto rozdíly v náboženstvích přestanou jenom tehdy, když pochopíme, že náboženství není v knihách ani v chrámech. Je totiž skutečným postřehem. Jenom člověk, který skutečně postřehl Boha a duši, má náboženství. Není vůbec žádný skutečný rozdíl mezi nejvyšším církevním obrem, který mluví za celé knihy a nejnižším nevědomým materialistou. Jsme všichni neznabozi, jen se k tomu přiznejme. Pouhé rozumové přitakávání nečiní nás náboženskými. Vezměte křesťana, nebo mohamedána, nebo následovníka jakéhokoliv náboženství na světě. Každý člověk, který opravdově uskutečnil pravdu, obsaženou v Kristově kázání na hoře, bude dokonalý, stane se okamžitě bohem. A přece jen se říká, že na světě je mnoho milionů křesťanů. To znamená, že se může jednou lidstvo pokusit uskutečnit ono kázání. Pravým křesťanem není ani jediný z dvaceti milionů.
A tak také se praví, že v Indii je tři sta milionů védántistů. Ale kdyby byl jenom jeden v každém tisíci, který by opravdu uskutečnil v sobě náboženství, tu tento svět by byl brzy změněn. Ale jsme všichni ateisté, a přece jen chceme bojovat proti člověku, který se k tomu přiznává. Jsme všichni v temnotě a náboženství je pro nás pouhým rozumovým přesvědčováním, pouhým mluvením, pouhým nic. Často považujeme některého člověka za náboženského, protože umí dobře mluvit. Ale to není náboženství. „Podivuhodné metody, spojovat slova, řečnická síla a vysvětlování textů knih různými způsoby, to vše jsou pouze věci pro zábavu a ne náboženství.“
Náboženství se dostaví, když ono opravdové uskutečnění se započalo v našich duších. To bude svítání náboženství, a jedině pak se staneme mravnými. Nyní nejsme o mnoho mravnějšími než zvířata. Jsme udržováni pouze biči společnosti. Kdyby dnes společnost řekla: „Nebudu vás trestat, když budete krást,“ tu bychom se ihned vrhli na vlastnictví druhých lidí. Je to policista, který nás činí morálními. Je to sociální mínění, které nás činí mravnými, ale ve skutečnosti jsme o málo lepší zvířat. Rozumíme, jak mnoho je v tom pravdy v tajnostech svých srdcí. A tak nebuďme pokrytci. Přiznejme se, že nejsme náboženskými a že nemáme právo dívat se s patra na jiné. Jsme všichni bratři a budeme skutečně mravnými, když uskutečníme náboženství.
Jestliže jste viděli jistou krajinu a když vás pak někdo nutí, abyste řekli, že jste jí neviděli, přece jen v hlubině svého srdce víte, že jste ji viděli. A tak když vidíte náboženství a Boha ve smyslu hlubším, než vidíte tento zevní svět, tu nikdo nebude moci otřást vaší vírou. Pak teprve máte pravou víru. To je míněno slovy ve vašem Evangeliu: „Ten, kdo má víru jen jako semeno hořčičné!" Potom budete znáti Pravdu, poněvadž jste Pravdu obdrželi.
A to je heslo Védanty — uskutečnit náboženství, neboť mluvení o něm nepostačuje. Ale lze to vykonat s velikou obtíží. On se ukryl v atomu, tento starý, který sídlí v nejvnitřnějším úkrytu každého lidského srdce. Mudrci ho poznali silou vnitřního badání a vystoupili nad radost i utrpení, i nad to, co nazýváme ctností a neřestí, nad skutky dobré i špatné, nad jsoucno a nejsoucno. Ten, kdo ho spatřil, viděl Skutečnost. Ale co je potom s nebem? To byla myšlenka štěstí bez neštěstí. To znamená, že to, co chceme, jsou radosti tohoto života bez starostí. Zajisté je to velmi dobrá myšlenka a přichází přirozeně, ale je to skrz naskrz omyl, poněvadž nemáme zde věci absolutně dobré, ani takové věci, které by byly absolutně zlé.
Snad jste všichni slyšeli o onom římském boháči, který slyšel jednoho dne, že mu zbylo pouze milion liber z celého jeho vlastnictví. Řekl: „Co si zítra počnu?“ A potom spáchal sebevraždu. Milion liber bylo pro něho chudoba. Co je radost a co starost? Je to mizející množství, jež nepřetržitě mizí. Když jsem byl dítě, myslil jsem si, že kdybych mohl býti kočí, tu že by to bylo vyvrcholení mého štěstí, když bych mohl sem tam jezdit. Nyní tak nesmýšlím. K jaké radosti se chcete přiblížit? To je bod, o který se musíme snažit, abychom jej pochopili. A je to jedna z posledních našich pověr, která nás opustí. Představa každého člověka o radosti je jiná. Viděl jsem člověka, který není šťasten, jestliže nemůže každý den spolknout kus opia. Možná, že sní o nebi, kde země je udělána z opia. Ale pro mne by to bylo nebe velmi zlé. V arabském básnictví čteme znovu a znovu o nebesích s krásnými zahradami, přes které protékají řeky. Žil jsem velkou část svého života v zemi, kde je příliš mnoho vody. Každý rok je mnoho vesnic zaplaveno a tisíce životů je tím obětováno. A tak moje nebe by nechtělo mít zahrady, kterými tečou řeky a já bych chtěl raději zemi, kde prší velmi málo. Naše radovánky se neustále mění. Sní-li mladý muž o nebi, tu sní o takovém, kde bude mít krásnou manželku. A když tento muž zestárne, tak už manželku nechce. Jsou to naše potřeby, které tvoří naše nebe. A toto nebe se mění s proměnou našich tužeb. Kdybychom měli nebe podobné tomu, jaké by si přáli lidé, jejichž smyslové radovánky jsou koncem existence, tak bychom nepostupovali. To by byla nejhroznější kletba, jakou bychom mohli vyslovit nad duší.
Ale je to vše, k čemu můžeme dojít? Trochu pláče a tance a pak zemřít jako pes! Jakou kletbu pronášíte nad hlavou lidstva, když toužíte po těchto věcech! A to je, když voláte po radostech tohoto světa, neboť nevíte, jaká je pravá radost. Filozofie netrvá na tom, abychom se vzdali radostí, ale na tom, abychom poznali, co je pravou radostí. Norvéžské nebe je hrozným bojištěm, kde všichni sedí před Odinem. Ulovili divokého kance a potom jdou do války a vzájemně se rozsekají na kusy. Ale tím nebo jiným způsobem po několika hodinách takového boje jsou rány všechny zahojeny a oni vejdou do dvorany, kde byl pečen kanec a mají hostinu. A potom divoký kanec přijme zase svůj původní tvar, aby byl následujícího dne zase uloven. A to je skoro totéž, jako nebe naše, ani o vlas horší, jenom naše představy mohou být o něco zjemnělé. Chceme tam lovit divoké kance a dostati se na místo, kde jsou všechny radovánky, právě tak jako staří Seveřané se domnívali, že divoký kanec je uloven a každého dne sněden a že následujícího dne zase oživne.
Filozofie však trvá na tom, že je jistá blaženost, která je absolutní a která se nikdy nemění. Tato radost nemůže býti podobná radostem a potěšením, jaké máme v tomto životě, a přece jenom Védánta ukazuje, že vše, co je radostné v tomto životě, jest jenom částí oné skutečné radosti, poněvadž tato pravá radost jest jedinou radostí existující. Každým okamžikem vlastně se radujeme z tohoto absolutního štěstí, ačkoliv je zakryto, nepochopeno a zkarikováno. Kdekoliv jest nějaké požehnání, nějaká blaženost nebo radost, i kdyby to bylo třeba u zloděje, který kradl, je to tato absolutní blaženost, projevující se, jenomže byla zatemněna, pomíšena jaksi, s různými druhy zevních podmínek a nepochopena. Ale abychom to pochopili, musíme projít odpíráním a pak se začne ukazovat pozitivní stránka. Musíme se vzdát nevědomostí a všeho falešného a pak se nám pravda začne zjevovat. Když jsme pochopili pravdu, tu věci, kterých jsme se vzdali z počátku, budou přijímat nový tvar, objeví se nám v novém světle a stanou se božskými. Musí se nejdříve zjemniti a pak je pochopíme v jejich pravém světle. Ale abychom je pochopili, musíme nejprve získati záblesk pravdy, musíme se jich nejdříve vzdát a pak nám budou zase navráceny zbožněné. Musíme se vzdát všech našich běd a starostí a všech našich malých radostí.
„To, co prohlašují všechny Védy, co je prohlašováno jako všechno pokání a proč lidé, hledajíce to, žijí v odříkání, povím vám jediným slovem — je to „OM". Naleznete toto slovo „OM“ velmi vychvalované ve Védách a je považováno za velmi posvátné.
A nyní Jama odpovídá na otázku: „Co se stane s člověkem, když tělo zemře?“ — „Tento Moudrý nikdy nezemře, nikdy se nerodí, vzniká z ničeho a nic nevzniká z něho. Nezrozený, věčný, vždy trvající, tento Jeden starý nemůže býti nikdy zničen se zničením těla. Domnívá-li se zabíjející, že může zabíjet, nebo když by zabíjený si myslil, že je zabit, tak oba neznají pravdu, neboť Já nikdy nezabíjí, ani nemůže být zabito.“
Je to ohromující líčení. Chtěl bych připoutat vaši pozornost k přídavnému jménu v první řádce, které zní: „Moudrý“. Když pokračujeme, shledáme, že ideálem Védanty je, že všechno vědění a všechna čistota jsou již v duši — buď jsou vyjádřeny temně nebo lépe — a to je celý rozdíl. Rozdíl mezi člověkem a člověkem a všemi věcmi celého stvoření, není podle druhu nýbrž jen ve stupni. Pozadí, skutečnost každého, je totéž věčné, vždy blažené, vždy čisté a vždy dokonalé. Je to átman, Duše, ve světci a hříšníkovi, ve šťastném i nešťastném, v krásném i ohavném, v lidech i zvířatech — je to skrz naskrz totéž. Je to Zářící Jeden. Rozdíl je způsoben silou vyjádření se. V některých je To vyjádřeno více, v jiných méně, ale tento rozdíl vyjádření nemá pražádného vlivu na átmana. Jestliže v oděvu jeden člověk ukazuje více svoje tělo než druhý, nedělá to rozdíl v jejich tělech. Rozdíl je v jejich oděvu. Zde učiníme dobře, když si připomeneme, že v celé védántské filozofii není něco jako dobré nebo zlé, neboť to nejsou dvě rozdílné věci. Stejná věc je dobrá nebo špatná, ale rozdíl je jenom ve stupni. Stejná věc, kterou dnes nazýváme příjemnou, mohu nazvati zítra, za lepších okolností, bolestnou. Oheň, který nás zahřívá, může nás také spálit. Ale to není chybou ohně. A tak, protože duše je čistá a dokonalá, lže člověk, který činí zlo, sám sobě, neboť nezná vlastní podstatu. Dokonce i ve vrahovi je čistá Duše, která nezmírá. Byl to jeho omyl, nemohl To projevili a zakryl To. Ani v člověku, který myslí, že je usmrcen, není duše usmrcena, neboť je věčná. Nemůže být nikdy zabita, nikdy zničena. „Nekonečně menší než nejmenší, nekonečně větší než největší, je tento Pán všech přítomen v hlubinách každého lidského srdce. Ti, již jsou bez hříchu a zbaveni veškeré bídy, vidí Ho prostřednictvím Milosti Páně, on jest beztělesný, ale přece jenom sídlí v těle, je bez prostoru, a přece zdánlivě zaujímá prostor, je nekonečný, všudypřítomný, a mudrci, kteří vědí, že je to Duše, nejsou nikdy nešťastní.“ „Tohoto átmana nemůžeme poznat silou řečí, ani obrovským rozumem, ani studováním Véd.“ To jest výrok velmi smělý. Jak jsem vám již řekl, byli mudrci velmi smělými mysliteli a nezastavili se před ničím. Musím vám připomenout, že v Indii tyto Védy jsou ctěny v mnohem větším světle, než dokonce křesťané uctívají svoji bibli. Vaše představa o zjevení praví, že člověk byl Bohem inspirován. Ale v Indii je představa ta, že věci existují, protože jsou ve Védách. Ve Védách a skrze Védy přišlo celé stvoření. Vše, co se jmenuje věděním, jest ve Védách. Každé jejich slovo jest svaté a věčné, tak věčné jako duše bez počátku a bez konce. Celá duše Stvořitelova je jaksi v této knize. To je světlo, do kterého jsou Védy stavěny. Proč je tato věc mravná? Protože to říkají Védy. Proč je tato věc nemravná? Protože to říkají Védy. Ale přes to se podívejte na tuto smělost, když mudrcové prohlásili, že pravdu nelze najít mnohým studiem Véd. „Z koho má Pán potěšení, tomu se projeví.“
Ale pak může býti učiněna námitka, že to vypadá jako stranictví. Avšak Jama vysvětluje: „Ti, kteří jsou zločinní, ti, jejichž mysl není v míru, nemohou nikdy spatřit Světlo. Jenom těm, kteří jsou pravdiví v srdci, čistí v činu, kteří ovládají svoje smysly, projeví se toto Já.“ Zde máme krásné podobenství. Představte si Já, že je jezdcem a toto tělo že je vozem, rozum je vozatajem, mysl uzdou a smysly jsou koňmi. Ten, jehož koně jsou dobře zkroceni a jehož uzda je silná a držena pevně v ruce vozataje (rozumu), dosáhne cíle, což je stav Jeho Všudypřítomného. Ale člověk, jehož koně (smysly), nejsou ovládnuty, který také nezachází s uzdou (myslí) dobře, kráčí ke zničení. Tento átman ve všech bytostech se neprojevuje očím nebo smyslům, ale ti, kteří očistili svoji mysl a zjemnili ji, poznají Ho. On je nad veškerý zvuk a nad veškerý zrak, nad veškerý tvar, absolutní, nad všechen hmat a všechnu chuť, nekonečný, bez počátku a bez konce, dokonce i bez podstaty, tento Nezměnitelný, a ten, kdo Ho pozná, vysvobodí se z tlamy smrti. Ale je to velmi obtížné, je to jaksi jako chodit na ostří břitvy. Cesta je dlouhá a nebezpečná, ale bojujte dále a nezoufejte. Probuďte se, vstaňte a neustaňte, dokud není cíle dosaženo.
Ve všech upanišadách je jedinou ústřední myšlenkou uskutečnění. Čas od času vzniká mnoho otázek, a zvláště u moderního člověka. Bude tu otázka po účelnosti a budou tu ještě mnohé jiné otázky, ale ve všech shledáme, že jsou vynuceny našimi minulými vzpomínkami. Je to právě spojení myšlenek, které má tak ohromnou moc nad našimi dušemi. Pro ty lidi, kteří od dětství slyšeli o osobním Bohu a o osobnosti duše, budou takové myšlenky ovšem se jevit velmi přísně a tvrdě, ale budou-li jim naslouchat, a budou-li o nich přemýšlet, stanou se částí jejich života a již jich děsit nebudou. Veliká otázka, která obyčejně vzniká, se týká účelnosti filozofie. K tomu může býti odpověď jenom jedna — je-li na poli účelnosti dobré pro lidi hledat potěšení, proč by nemohli ti, jimž je potěšením náboženská spekulace, hledat také tu? Protože smyslová radost těší mnohé, hledají ji, ale mohou tu být jiní, které to netěší a kteří hledají vyšší radosti. Radost psa je pouze v jídle a pití. Pes nemůže pochopit radosti učence, který se vzdává všeho a který snad žije na vrcholu nějaké hory, aby mohl pozorovat postavení některých hvězd. Pes by se nad ním mohl usmívat a myslit si, že je to blázen. A možná, že takový chudý vědec neměl nikdy dost peněz, aby se mohl oženit a žije velmi prostě. Možná, že pes se mu posmívá. Ale učenec řekne: „Milý pse, tvoje radost je jen ve smyslech, a z ní se těšíš a neznáš nic, co je nad tím, ale pro mne je toto život nejvýš radostný a jestliže máš ty právo hledat tvou radost svým způsobem, tu já mám také svoje právo.“
Omyl je v tom, že chceme připoutat celý svět dolů k naší vlastní úrovni myšlenek a že chceme naši mysl učinit mírou pro celý vesmír. Pro vás jsou vaše staré smyslové věci snad největší radostí, ale není nutno, aby moje radost byla s vaší stejná a když byste na tom trvali, tu se s vámi neshoduji. A to je rozdíl mezi světským prospěchářským člověkem a člověkem náboženským. První praví: „Pohleďte, jak jsem šťastný. Dostávám peníze, ale netrápím se náboženstvím! Náboženství je příliš nevyzpytatelné a jsem šťasten bez něho!“ Až potud je to dobře — dobře pro prospěcháře. Ale toto slovo je hrozné. Jestliže některý člověk získá štěstí jakýmkoliv způsobem, jen když neubližuje svým bližním, Bůh mu pomáhej, ale když takový člověk přijde ke mně a řekne: „Vy také si tak musíte počínat a byl byste blázen, když byste tak nečinil,“ tu mu řeknu: „Jste na omylu, poněvadž právě ty věci, které jsou vám potěšením, nemají pro mne nejmenší přitažlivost. Když bych se měl pachtit za hrstí zlata, nestál by můj život za to, abych jej žil! To bych chtěl zemřít!"
To je odpověď, jakou by dal člověk náboženský. Je to skutečnost, že náboženství je možné jenom pro ty lidi, kteří to ukončili s těmito věcmi nižšími. Musíme mít svou vlastní zkušenost, musíme mít plnou volnost svého běhu. A teprve když jsme tento běh dokončili, otevře se nám druhý svět.
Radosti smyslů přijímají někdy jiný tvar, který je nebezpečný a lákavý. Stále budete slyšet takovou myšlenku — i za velmi starých dob a v každém náboženství — že totiž jednou přijde doba, kdy všechny bědy života ustanou a kdy zbydou jen jeho radosti a zábavy a kdy se tato země stane nebem. Tomu nevěřím. Tato země zůstane vždy týmž světem. Je to nejhroznější věc, jakou říkám, ale nevidím cestu, která by z toho vedla.
Utrpení tohoto světa se podobá chronickému reumatizmu v těle. Vyžeňte jej z jednoho místa a on přijde jinam a vyžeňte jej odtud a on se dá pocítit zase jinde. Ať činíte cokoli, je zde stále. Ve starých dobách žili lidé v lesích a vzájemně se pojídali. V moderní době nejedí sice maso svých bližních, ale za to se vzájemně podvádějí. A to neukazuje příliš mnoho pokroku.
A to nedokazuje veliký pokrok. Nevidím, že to, co nazýváte ve světě pokrokem, by bylo něco jiného než rozmnožování žádostí. Je-li pro mne něco zřejmé, tu je to, že žádosti přinášejí utrpení. Je to stav žebráka, který stále o něco žebrá a který není schopen vidět něco, aby po tom nezatoužil s přáním mít to, je to stálé toužení a toužení po více věcech. Jestliže síla, uspokojující naše tužby vzrůstá řadou aritmetickou, tu síla tužeb roste řadou geometrickou. A celkový součet štěstí a bídy na tomto světě je přinejmenším skrz zcela stejný. Zvedne-li se v moři vlna, tu někde způsobí dutinu. Přijde-li k někomu štěstí, tu zase k jinému přijde neštěstí nebo snad k některému zvířeti. Lidé co do počtu se rozmnožují a některá zvířata zase ubývají, my je vybíjíme a zabíráme jejich půdu. Bereme jim všechny životní podmínky. Jak tedy můžeme říci, že by štěstí rostlo? Silnější národ požírá slabší, ale myslíte si, že proto silnější národ bude šťastnější? Ne, neboť počnou se jeho příslušníci vzájemně pobíjet. Proto, na základě praktických zkušeností nevidím, jak by se tento svět mohl stát nebem. Fakta jsou proti tomu. A tak na teoretickém základě vidím, že tak být nemůže.
Dokonalost je vždycky nekonečná. A my již jsme touto dokonalostí a snažíme se tuto nekonečnost projevit. Vy i já a všechny bytosti se snaží projevit to. Až potud je to v pořádku. Ale z tohoto faktu někteří němečtí filozofové začali hlásat zvláštní nauku — že totiž tento projev bude stále vyšší a vyšší, až dosáhneme dokonalý projev, až se staneme dokonalými bytostmi. Co je míněno dokonalým projevem?
Dokonalost znamená nekonečnost a projevy znamenají omezení, a tak to znamená, že se staneme neomezenými omezenými, což samo o sobě je protikladem.
Taková teorie se může líbit dětem. Ale otravuje jejich duše lžemi, a pro náboženství je velmi zlá. Víme však, že tento svět jest ponížením, že člověk je ponížením Boha a že Adam padl. Není dnes žádné náboženství, které by neučilo, že člověk je ponížený. Byli jsme poníženi dolů až ke zvířeti a nyní zase jdeme vzhůru, abychom se vynořili z tohoto otroctví. Ale nebudeme nikdy schopni projevit dokonale Nekonečnost zde. Budeme usilovně zápasit, ale nadejde doba, kdy shledáme, že je nemožné být dokonalými zde, dokud jsme poutáni smysly. A potom zazní zpětný pochod k našemu původnímu stavu Nekonečnosti.
To je odříkání. Budeme se muset dostat z obtíže obrácením postupu, jímž jsme se dostali do tohoto stavu a potom začne mravnost a láska k bližnímu.
Jaké je heslo veškerých etických zákonů? "Ne já, ale ty!"
A toto „já“ je východiskem Nekonečna vzadu, snažící se projevit v zevním světě. Toto malé „já“ jest výsledek. A musí se vrátit a připojit se k nekonečnu do své vlastní podstaty. Pokaždé, když řeknete: „Ne já, můj bratře, nýbrž ty,“ snažíte se o návrat a pokaždé, když řeknete: „Já a nikoli ty,“ dopouštíte se falešného kroku, snažíce se projevit Nekonečno skrze svět smyslů. A to přináší do světa zápasy a zlo, ale po nějaké době musí přijít odříkání, věčné odříkání. A toto malé „já“ je mrtvé a odešlo. Proč se tak starat o tento malý život? Všechny tyto marné touhy života a těšit se z tohoto života, ať zde nebo na jiném místě, přinášejí smrt.
Jestliže jsme se vyvinuli ze zvířat, tak zvířata také mohou být padlými lidmi. Jak víte, že to tak není? Viděli jste, že důkaz vývoje je prostě tento: Vidíte řadu těl od nejnižších k nejvyšším, které stoupají po stupních postupně do výše. Ale jak můžete podle toho tvrdit, že je to vždycky od nejnižšího nahoru a nikdy od vyššího dolů? Tento důvod se hodí na obě strany a jestliže je něco pravda, tu věřím, že je to to, že řady se opakují v tom, že jdou vzhůru a dolů. Jak byste mohli mít vývoj vzhůru bez vývoje dolů? Náš zápas o vyšší život ukazuje, že jsme byli poníženi ze stavu vyššího. Musí tak být a může se to různit jenom v podrobnostech. Vždycky se připínám k myšlence, prohlášené jedním hlasem, Kristem, Buddhou a Védántou, že všichni za čas musíme dojít dokonalosti, ale jenom tím, že se vzdáme této nedokonalosti. Tento svět není nic. Přinejlepším je to jenom ohavná karikatura, stín skutečnosti. A my musíme dojít ke skutečnosti. Odříkání nás tam dovede. Odříkání je pravou základnou našeho opravdového života a každý okamžik dobroty a opravdového života, ze kterého se těšíme, je ten, když nemyslíme na sebe. Toto malé, oddělené já musí zemřít. Potom shledáme, že jsme ve skutečnu a že skutečnost jest Bůh a že On je naší vlastní pravou podstatou, a že On je vždycky v nás a s námi! Žijme v Něm a stůjme v Něm! Je to jediný, radostný stav existence. Život na úrovni Ducha je jediným životem, a proto se všichni snažme dosáhnout tohoto poznání.
Svámí Vivékánanda (PSYCHE 1938, Karel Weinfurter)
Do podoby současné češtiny částečně upravil: J. Holeček