Žák: "Matko, viděla jsi někdy Mistrovu tvář bledou v době jeho samádhi?"
Matka: "Nevzpomínám si, že bych ji někdy viděla. Na druhou stranu jsem na jeho tváři vždy viděla úsměv v jeho extatické náladě."
Žák: "Úsměv je možný ve stavu emocionální extáze (bhava-samádhi), ale pokud jde o fotografii jeho sedícího postoje, Mistr řekl, že je to obraz velmi vznešeného stavu. Je možné se v takovém stavu usmívat?"
Matka: "Ale já jsem ho viděla usmívat se ve všech stavech samádhi."
Žák: "Jakou měl pleť?"
Matka: "Jeho pleť měla barvu zlata - jako harital (žlutý orpiment). Jeho pleť splývala s barvou zlatého amuletu, který nosil na ruce. Když jsem ho potírala olejem, jasně jsem viděla, jak z celého jeho těla vyzařuje lesk. ...
Když Mistr vycházel ze svého pokoje v chrámu, lidé se stavěli do řady a říkali si: "Ach, tady jde!" Byl poměrně statný. ... Lidé se na něj udiveně dívali, když se pomalým, jistým krokem vydal ke Ganze, aby se vykoupal. ...
Když byl v Kamarpukuru, tamní muži a ženy na něj hleděli s otevřenými ústy, kdykoli náhodou vyšel z domu. Když se jednoho dne vydal na procházku směrem ke kanálu známému jako "Bhutir Khal", ženy, které tam šly pro vodu, na něj upřeně hleděly a říkaly "Támhle jde mistr!" Šrí Rámakrišna se nad tím zlobil a řekl Hridajovi: "Dobře, Hridu, prosím, okamžitě mi dej na hlavu závoj."
Nikdy jsem neviděla Mistra smutného. Radoval se ve společnosti každého, ať už to byl pětiletý chlapec nebo muž zralého věku. Nikdy jsem ho neviděla mrzutého, mé dítě. Ach, jaké to byly šťastné dny!"
("Evangelium Svaté Matky", 2. část: Rozhovory zaznamenané Svámím Árupanandou, Udbodhan, 25. září 1910)