Naše úvahy na konci předešlé kapitoly, mohly podnítit rozličné otázky. Bylo tam řečeno: Jelikož však náboženství není posuzováno většinou lidí, nutno pro ně nalézt důraznější prostředníky a hmatatelnější prostředky, spojené s náboženstvím. Zmínili jsme se o mravnosti, vědění, službě atd., jako o těchto prostřednících. Dále bylo řečeno, že produchovnění životních okolností je správné. Ale většina lidí může jen velmi pomalu postupovat touto cestou bez podstatné pomoci mravnosti, umění, vědění, činnosti a služby. Zdá se, že tyto výroky nejsou zcela ve shodě s převládajícím názorem. Samozřejmě nikdo nepopírá nutnost mravnosti na cestě k pravému náboženství a v duchovním životě vůbec. Lidé však většinou tvrdí, že existují i jiné způsobilé prostředky k dosažení jemnosti vnímání, která jak uvedeno, je podstatnou podmínkou duchovní praxe.

Možno se zmínit alespoň o třech nejběžnějších:

1.      Sandhjá vandana a podobné jiné denní příležitostné praxe.

2.      Opakovaní a zpívání Božích Jmen nebo modlitby neb posvátné cvičení.

3.      Praxe pránajány.

Uznáváme, že jsou to účinné prostředky. Rovněž bylo řečeno: Proto však upřímné zachovávání formalit a příslušnost k církvi jsou pro něho životně nezbytné a hrají závažnou roli ve vývoji Jeho duchovního vědomí.

Převládající zvyky nás však nesmějí odvádět od podstaty věci. Obřady sandhjá nejsou stejně účinné u všech osob, i když všechny zachovávají stejné formality. Mnoho záleží na stavu i vědomí těch, kdo je provádějí. Nic není marné. I v nejhorších případech má taková denní praxe účinek. Významnou je sama skutečnost, že člověk se dvakrát nebo třikrát denně odvrátí od nejrůznějších zájmů rozptýlení a v určité době sedí klidně a tiše po několik minut a snaží se o soustředění mysli na nadpozemské skutečnosti. Avšak bez jiné podstatné pomoci nezpůsobí tak malé dávky vyhojení nemoci. Jak může člověku prospět sandhjá vandana, když tráví zbytek dne v neřestných a světských zájmech? Jestliže má být učiněn nějaký významný pokrok na cestě k náboženství, musí jeho denní činnost být čistá a vznešená. V tom spočívá nutnost mravnosti, umění atd. Nežádá se, aby se člověk vzdal svých vlastních navyklých obřadů. Podle stupně vlastního zdokonalování stanou se tyto stále účinnější a významnější. Ale je podstatné, aby zároveň s nimi byla pěstována mravnost, vědění, umění atd. Ovšem, to vše musí být spojeno s náboženstvím, aby to bylo skutečně účinné.

Mluvíme zde o tomto předmětu, protože je dnes v Indii - a z toho důvodu všude na světě, kde je zachována víra a duchovní praxe - mnoho lidí, kteří myslí, že pouhým vytrvalým prováděním obřadů dostanou se případně až k branám nebeským. Brána nebeská není však tak snadno dosažitelná.

Nelze popřít, že určitá praxe náboženských předpisů a obřadů vytváří v člověku jistý druh sil. Tomuto účelu však poslouží všechny druhy soustředění na jemné objekty. Trpí však někdy člověk nedostatkem síly? Má ji vždy spíše víc než dosti. Co skutečně potřebujeme, není síla, ale zdravý úsudek a vážná touha po správném užití síly kterou již máme. A když se naučíme správně užívat síly, která je již v naší moci, nové síly se samy dostaví. Stávají se často případy, kdy člověk, který nějak získal trochu nadpřirozené síly, stane se domýšlivým a páchá nesčetné zlo jiným i sobě. Charakter je naší bezpečnou záštitou na každém stupni naší cesty vzhůru.

Podobně je tomu při opakování a zpívání svatých Jmen - kírtana. Opakování nebo zpívání samo o sobě má nepatrnou hodnotu. Vše zaleží na stavu mysli. Opakujeme-li mechanicky, účinek bude malý. Jestliže budeme opakovat s rozhodností, avšak bez dostatečně očištěné mysli, můžeme získat některou nadpřirozenou sílu, nikoliv však skutečnou duchovnost. Vědomí každého člověka má jistou přirozenou úroveň konání a tužeb, podle níž jsou určeny jednak city, jednak i užitek z toho, co se dostane do oblasti jeho posobnosti. Pokud přirozená úroveň vědomí není duchovní, ztroskotáme při nabývání duchovního prospěchu nadpřirozenými silami, které jsme získali vytrvalou snahou koncentrační. Šrí Čaitanja učil, že Jména Páně mají být zpívána tím, kdo jest pokornější než kráva (tráva?) a trpělivý jako strom a kdo sám zbaven smyslu pro úctu k sobě samému, má upřímný ohled na ostatní. Zde byly jasně stanoveny základní podmínky, které zpěv Jmen Páně učiní působivým s hlediska duchovního, abychom pochopili jejich pravý význam, musíme číst mezi řádky. Není míněná pouhá vnější pokora a trpělivost. Podstatné je vnitřní očištění. Pravá pokora se dostaví teprve, když jsme se vznesli vysoko nad lidská hlediska, takže již se nás nedotýkají světské úsudky, a když v nitru svého srdce, v každém okamžiku svého života, cítíme přítomnost Nekonečného, Všemocného, Vševědoucího.

Bez alespoň částečného vnímání duchovní nesmírnosti pravá pokora je nemožná, byl by to výsměch pokoře. Stejně musíme rozlišovat mezi pokorou a bázlivosti. Ve většině případů je naše pokora jen jinou formou bázlivosti a nečinnosti, jsme zastrašeni nemírnými silami kolem nás a cítíme, že nejsme schopni dosáhnouti takové velikosti. Ale Učedník Páně nesmí být zastrašen světskými silami. Musí vyrůst nad ně. Je však tak snadné postavit se proti světu? Můžeme tak snadno uhodnout, jakými hroznými zkouškami musí člověk projít, nežli mohou být skutečně splněny podmínky, stanovena Šrí Čaitanjou.

V Indii, zvláště v Bengálsku, vyskytují se lidé, kteří myšlenku uskutečňovaní duchovního života spojují s představou neustálého zpívání Jmen Páně. Je to sice dobré, ale ve většině případů se zcela zapomíná na nutnost splnění předběžných podmínek.  Výsledek je sotva ku prospěchu. Lidé se stávají podivínskými a nepřirozeně citovými. Důsledky takové citovosti popsal Svámí Vivékánanda během rozmluvy s jedním žákem takto: Během rozjímání potlač úplně citovou stránku. Tato citovost je pramenem velkého nebezpečí. Velmi citoví lidé nepochybně vyvolají rychlý postup své kundaliní, která se však stejně rychle vrací zpět dolů. A když spadne dolů, nechá člověka ve stavu naprostého úpadku. Z toho důvodu kírtana a jiné prostředky k citovému vyvinutí mají velký nedostatek. Je pravda, že tancem, zpěvem atd. tato síla vystupuje vzhůru, to však není trvalé. Naopak při zpětném běhu vyvolá prudký chtíč. Když jsem konal přednášky v Americe, stávalo se, že mnozí posluchači dočasným vzrušením se dostávali do vytržení a někteří dokonce se stávali nehybnými jako sochy. Při přezkoumání stavu jsem později shledal, že mnozí z nich prožívali prudký nápor tělesné žádosti bezprostředně po tomto stavu.

Kírtana, zpěv Božích Jmen a modlitba bez mentální přípravy, chová toto nebezpečí. Vyvolává příliš mnoho citu, který žene vědomí dolů na nebezpečně nízkou úroveň. Konečný výsledek pak znamená větší ztrátu nežli zisk. Přesto se mnozí domnívají o této praxi, že je nejúčinnějším prostředkem, jak se stát duchovním člověkem. Z toho, co bylo řečeno o cvičení sandhjá-vandana a kírtana, nesmí být vyvozováno, že je odsuzujeme za každého stavu naší mysli, jsou více méně účinná, a když naše mysl byla připravena, jsou nepochybně mocnými prostředky duchovního pokroku. Avšak v našem přítomném stavu, kdy jsme spoutáni se zemí, nedostačují, aby nás dovedla k pravému náboženství. Musí být mocně podporována pomocnými prostředky, o nichž jsme se zmínili dříve: mravností, uměním, věděním atd. Budeme trpce zklamáni, budeme-li se domnívat, že se nám bez nich podaří dosáhnout bran duchovnosti pouze prostřednictvím rituálních praktik.