Třetí test je ještě vyšší. Láska je vždycky nejvyšším ideálem. Když člověk prošel prvními dvěma stupni, když odhodil všechno kramaření a všechen strach, začne si uvědomovat, že láska je vždycky nejvyšším ideálem. Jak často v tomto světě vidíme, jak krásná žena miluje ošklivého muže? Kolikrát vidíme pohledného muže milovat ošklivou ženu? Co je to přitažlivost? Pozorovatel vidí jenom ošklivého muže nebo ženu, ale tak to nevidí milenec nebo milenka, pro ně je to nejkrásnější bytost, která kdy existovala. Jak je to možné? Žena, která miluje ošklivého muže, bere ho za ideál krásy, který má ve své mysli a promítá ho na tohoto ošklivého muže, a to, co uctívá a miluje, není ošklivý člověk, ale její vlastní ideál. Tento muž je jenom sugesce a na tuto sugesci vrhá svůj vlastní ideál a překrývá ho, stává se jejím předmětem uctívání. To platí v každé situaci, když milujeme. Mnozí z nás máme velmi obyčejně vyhlížející bratry nebo sestry, a přece náš ideál je dělá pro nás krásnými.
Filozofie za tím je, že každý promítá svůj vlastní ideál a uctívá ho. Tento vnější svět je pouze světem sugesce. Všechno, co zevně pozorujeme projektujeme vlastní myslí. Zrnko písku se dostane do skořápky ústřice a dráždí ji. Podráždění vytváří sekreci, která pokrývá toto zrnko písku a výsledkem je nádherná perla. Podobně zevní věci nás zásobují sugescemi, pomocí kterých projektujeme své vlastní ideály a vytváříme své objekty. Hříšný vidí tento svět jako dokonalé peklo a dobrý člověk jako dokonalé nebe. Milenci svět vidí jako plný lásky a nenávistní lidé jako plný nenávisti; bojovníci nevidí nic jiného než spory a pokojní nic jiného než mír. Dokonalý nevidí nic jiného než Boha. Takže vždy uctíváme náš nejvyšší ideál, a když jsme dosáhli bodu, kdy milujeme ideál jako ideál, všechny argumenty a pochybnosti zmizí navždy. Kdo se stará, zda Bůh může být dokázán nebo nikoli? Ideál nemůže nikdy zmizet, protože je součástí mé vlastní povahy. Na ideál se budu ptát pouze tehdy, když pochybuji o vlastní existenci, a jak nemohu pochybovat o jednom, nemohu pochybovat o druhém. Kdo se stará o to, zda je Bůh všemohoucí a zároveň ke všem milosrdný, nebo nikoli? Kdo se stará o to, zda lidi odměňuje, zda se jeví jako tyran nebo dobrý panovník?
Milenec je za tím vším, za odměnami a tresty, za obavami a pochybnostmi, za vědeckými nebo jinými důkazy. Stačí mu ideál lásky a není zcela zjevné, že tento vesmír je projevem této lásky? Co vede atomy ke spojování s atomy, molekuly s molekulami, co způsobuje, že planety letí k sobě? Co přitahuje člověka k člověku, muže k ženě, ženu k muži, zvíře ke zvířeti, přitahování celého vesmíru – jak se říká – do jednoho centra? To je to, co se jmenuje láska. Její projevy jsou od nejnižšího atomu až k nejvyššímu bytí, všemohoucí, vše pronikající je tato láska. Projevuje se jako přitažlivost u cítících i neživého, u jednotlivého i univerzálního. Na popud této lásky dává Kristus svůj život za lidstvo, Buddha dokonce i za zvíře, matka za dítě, manžel za manželku. Pod hybnou silou stejné lásky, kterou jsou muži připraveni se vzdát svých životů za svou zemi, a kupodivu za základě stejného podnětu stejné lásky zloděj krade, vrah vraždí. Dokonce i v těchto případech je duch stejný, ale manifestace rozdílná. Je to jediná hybná síla vesmíru. Zloděj má lásku ke zlatu, je tam láska, ale nesprávně zaměřená. Takže ve všech zločinech, stejně jako ve všech ctnostných činech stojí v pozadí věčná láska. Představte si člověka, jak vypisuje šek na tisíc dolarů pro chudé v New Yorku, a současně ve stejné místnosti další člověk padělá podpis svého přítele. Světlo, při kterém oba píší je stejné, ale každý bude odpovědný za jeho použití. Není to světlo, které má být chváleno nebo obviňováno. Nezávislé, přece září ve všem, je láskou, hybnou silou vesmíru, bez které by se v mžiku rozpadl, a tato láska je Bůh.
“Nikdo, ó milovaný, nemiluje manžela kvůli manželovi, ale pro Já, které je v něm; nikdo, ó milovaný, nemiluje manželku kvůli manželce, ale pro Já, které je v ní. Nikdo nemiluje kohokoli, s výjimkou Já.“ Dokonce i sobectví, které se tak odsuzuje, je pouze projevem stejné lásky. Ustupte od této hry, nezapojujte se do ní, ale vizte toto podivuhodné panoráma, toto veliké drama, hrané scénu za scénou, a slyšte tuto podivuhodnou harmonii; jsou to všechno projevy stejné lásky. Dokonce i v sobectví, které znásobuje já, posiluje a posiluje. Tento sobecký člověk, se zdvojí, když vstoupí do manželství; zněkolikanásobí se, když má děti, a tak roste, dokud nepocítí celý svět jako své Já, celý vesmír jako své Já. Rozšiřuje se do jednotné masy univerzální lásky, nekonečné lásky – lásky, která je Bohem.
Tak se dostáváme k tomu, co se nazývá nejvyšší bhakti, nejvyšší zbožnost, kdy odpadávají formy a symboly. Kdo ji dosáhl, nemůže patřit k žádné sektě, protože všechny sekty jsou v něm. Ke které má patřit? Všechny jejich kostely a chrámy jsou v něm. Který kostel je pro něho dostatečně velký? Takový člověk se nemůže vázat určitými omezenými formami. Kde je limit pro neomezenou lásku, se kterou se spojil v jedno?
Ve všech náboženstvích, která vyzdvihují tento ideál lásky, se setkáváme se snahou o její vyjádření. I když chápeme, co tato láska znamená a vidíme, že všechno v tomto světě náklonností a přitažlivostí je projevem této nekonečné lásky, což se pokoušeli vyjádřit mudrci a světci různých národů, vidíme, že používají všechny jazykové prostředky k proměně i těch nejtělesnějších projevů na božské.
Takto zpíval královský hebrejský mudrc, tak zpívali v Indii: „Ó milovaný, jeden polibek tvých rtů! Tvoje políbení zvyšuje touhu po Tobě navěky! Ustane všechen zármutek, člověk zapomene na minulost, současnost a budoucnost a myslí pouze jen na Tebe.“ To je šílenství milence, když všechny touhy zmizely. „Kdo se stará o spásu? Kdo chce být zachráněn? Kdo chce být ještě dokonalý? Kdo se stará o svobodu?“ – říká milenec. „Nechci bohatství ani zdraví; Nechci krásu, nechci rozum: Nechej mě rodit se stále znovu, uprostřed všeho zla světa; nebudu si stěžovat, ale nechej mě milovat Tě kvůli lásce.“
To je šílenství lásky, které je vyjádřeno v těchto písních. Nejvyšší, nejpůsobivější, nejsilnější a nejatraktivnější lidská láska je ta mezi mužem a ženou, proto byl použit tento jazyk na vyjádření nejhlubší zbožnosti. Šílenství lidské lásky je nejslabší ozvěnou šílené lásky svatých. Skuteční milenci Boha chtějí zešílet, opít se láskou k Bohu, aby se stali „lidmi opilými Bohem“. Chtějí pít pohár lásky, připravený pro světce a mudrce všech náboženství, kteří do něho vlévají svou krev, a ve kterém je soustředěna veškerá naděje těch, kteří milovali Boha bez požadavku odměny, kteří chtějí jen lásku pro ni samotnou. Odměnou lásky je láska a jaká je to odměna! To jediné, co odkládá každý zármutek, jediný pohár, jehož pitím mizí tyto choroby světa, člověk se stává šíleným Bohem a zapomíná, že byl člověkem.
Posléze zjišťujeme, že všechny tyto různé systémy se konečně sbíhají do jediného bodu, který je dokonalou jednotou. Začínáme vždy jako dualisté. Bůh je samostatná bytost a já jsem samostatná bytost. Přichází láska a člověk se začne Bohu přibližovat a Bůh se jakoby začíná přibližovat člověku. Člověk navazuje různé životní vztahy, jako otec, matka, přítel nebo milenec; a dosahuje nejvyššího bodu, když se stane jedno s objektem uctívání. „Já jsem ty a ty jsi já, uctíváním tebe, uctívám sebe a uctíváním sebe, uctívám tebe.“ Zde nalezneme nejvyšší vyvrcholení toho, s čím jsme začali. Na začátku to byla láska k sobě, avšak malé já vytvářelo lásku sobeckou, na konci přišel naplněný požár světla, když se já stalo nekonečnem. Bůh, který je zpočátku bytostí kdesi se rozpoznal jako nekonečná láska. Samotný člověk se také proměnil. Přiblížil se Bohu, odhodil všechny zbytečné touhy, kterých byl dříve plný. S touhami zmizelo sobectví a v nejvyšším bodě zjistí, že láska, milující a milované jsou jedno.
Svámí Vivékánanda
Z anglického originálu Bhakti or Devotion přeložil: Jaroslav Holeček 2016-7